Deset let naší sociální politiky.

(Předneseno v Sociálním ústavě ČSR. dne 25. října 1928.)
Dovolte, aby má přednáška nebyla pouze výpočtem fakt nebo jednostranným jubilejním chvalozpěvem, nýbrž i kritickým přehledem toho, co se u nás v oboru sociální politiky a zejména dělnického zákonodárství za prvých 10 let republiky událo. Mohu se zřejmě dotknout i jen nejpodstatnějších věcí.
Pamatuji se na památný tábor lidu, konaný den po převratu 29. října 1918 na Staroměstském náměstí, kde zesnulý dělnický vůdce Ant. (Němec ve svém upřímném proslovu vedle projevů radosti vyslovil i své starosti. Pamatuji se na jeho dvě významné věty. Pravil: »Republika tak rychle vypukla, že nás až z toho hlava bolí.« »Téměř ani v jediném oboru správy nemáme dosud svého státu, ale pouze trosky bývalého Rakouska-Uherska.« A opravdu, v oboru sociální politiky musili jsme v prvých letech především hojiti válečné rány a konati tak zvané vnitřní sociální reparace.
1. Nezaměstnanost.
Nejožehavějiší otázkou byly úkoly, které žádaly okamžitého řešení, a to otázka mezaměstnanostiì, otázka bytová a váleční invalidé. Představte si jen situaci na trhu práce v prvých dobách popřevratových: Rakousko-uherská armáda nebyla demobilisována podle připravených plánů, nýbrž rozpadla se rázem v trosky. Do našich měst .a vísek vrátily se statisíce našich občanů, kteří sami sebe demobilisovati. Válečný průmysl a zejména kovoprůmysl musil svoji práci zastaviti, poněvadž nedostatek surovin a jiné nesnáze dovolovaly mu pouze postupně přizpůsobiti svou organisaci a výrobu opětně mírovým poměrům. A tak pro demobilisované, stejně jako pro zaměstnance válečného průmyslu nastala krutá doba nezaměstnanosti. Je tudíž přirozeno, že v popřevratových dobách prvý náš sociálněpolitický zákon ze dne 10. prosince 1918, č. 63 Sb. z. a n., jednal o podporách v nezaměstnanosti.
Původní zákon o podporách v nezaměstnanosti vstoupil 15. prosince 1918 v účinnost; jeho platnost se končila 15. února 1919 a byl opětovně novelisován a jeho účinnost prodlužována až do 31. března 1925. Považovali jsme s počátku svou válečnou hospodářskou krisi za přechodnou; leč ona nabývala stále nových a námi netušených forem. Nebyla to na příklad pouze krise našeho textilního
3 průmyslu — dnes opětně v plném rozsahu kvetoucího — která vznikla tím, že jsme z bývalého Rakouska-Uherska měli na svém území 90% továren a pouze 30% území bývalého Rakousko-Uherska. Nové celní hranice, různé valuty a jejich inflační a deflační krise způsobovaly stále nové a nové nesnáze našemu vývozu. Prošli jsme dobou poválečné inflace a první ze středoevropských států přistoupili jsme k deflačnímu ozdravění a stabilisaci měny, zatím co v sousedních státech, Rakousku, Německu, Polsku a Maďarsku, měna prodělávala krajní svoji krisi a rozklad. Byly to těžké doby, kdy jsme poznali obtíže příliš nízké a klesající své valuty vůči Americe a západní Evropě, odkud jsme potřebovali nejen surovin pro svůj průmysl, ale i potraviny1) k nejnezbytnější výživě našeho obyvatelstva, a současně poznal náš vývoz obtíže příliš vysoké valuty vůči sousedním státům: Německu, Rakousku, Polsku, Jugoslávii, Maďarsku a Rusku, kam byl v důsledku toho dočasně zastaven téměř veškerý náš vývoz.
V únoru 1919 dostávalo ze státní pokladny 267000 osob podpory v nezaměstnanosti; v listopadu 1921 měli jsme pouhých 19000 státem podporovaných nezaměstnaných, neboť v té době po puči Karla Habsburského koruna poklesla nejníže, a to na 5,10 švýcarských centimů, a náš průmysl měl vysokou vývozní prémii ve zhroucené naší valutě. Nastal ozdravný proces vzestupu naší koruny, avšak provázený současně z politických důvodů systematicky prováděnou inflací říšskoněmecké marky, takže v téže době i s clem prodejní cena německých tovarů na našem vnitřním trhu byla nižší než výše domácích výrobních nákladů. Krise vyvrcholila v únoru 1923, kdy bylo podporováno 280000 osob a kdy u nás nezaměstnanost byla větší než v dobách těsně popře vratových. Od tohoto okamžiku hospodářská krise a tím i počet nezaměstnaných klesal, až jsme v roce 1924 a 1925 dosáhli stabilisace poměrů a koncem roku 1926 vstoupili do období hospodářské konjunktury, která dosud trvá.
Podpora v nezaměstnanosti činila na osobu Kč 8.— denně, v místech s více než 7000 obyvatelů Kč 10— denně, k ní pak byly vypláceny Kč 2.— rodinného příplatku na ženu a na každé dítě Kč 1— denně, až do maximální hranice Kč 16.— a ve větších obcích Kč 18.— denní podpory. Stát vyplatil od roku 1919 až do dubna 1925 na podporách v nezaměstnanosti 1 miliardu 201 milionů Kč z toho pouze v roce 1923 389 mil. Kč.
Byly ojedinělé případy, kdy těchto podpor v nezaměstnanosti bylo zneužíváno, a ti, kdož nevědí, jak trpký je osud dělníka, ochotného sice k práci, avšak práci vlivem společenských poměrů nenalézajícího, tyto případy zevšeobecňovali a nazývali podpory
4 v nezaměstnanosti) podporami na nicdělání. Avšak objektivní historik prvého našeho desetiletí obnovené samostatnosti bude musit zdůrazniti, že to byly právě podpory v nezaměstnanosti, které nám pomohly k vnitřní sociální konsolidaci ve prospěch upevnění státu. Představte si sociální a politické důsledky, jaké by byly nastaly, kdybychom byli v dobách poválečných, plných nebezpečí, měli statisíce našich občanů bez existenčního minima, které jim poskytovala podpora v nezaměstnanosti.
Obdobné opatření, jako byly u nás podpory v nezaměstnanosti, bylo v poválečných dobách zavedeno téměř ve všech evropských průmyslových státech, a to nejen v těch, které byly na válce přímo zúčastněny, nýbrž i v zemích neutrálních, jako jsou Švýcarsko a Holandsko. Přesto hned od prvého okamžiku byly podpory v nezaměstnanosti u nás považovány za přechodné opatření, které bylo pro státní pokladnu příliš velkým zatížením a nebylo pak možno ihned pomýšleti na řádné povinné pojištění proti nezaměstnanosti, na které by především platili zaměstnavatelé a zaměstnanci, a stát či obce by se zúčastnily pouze příplatkem. Povinné pojištění proti nezaměstnanosti nebylo možno zavésti, dokud nebylo uskutečněno a vžito starobní a invalidní pojištění dělnické.
Proto opětně, jakožto další přechodné opatření, byl v roce 1921 vydán zákon ze dne 19. července 1921, čís. 267 Sb. z. a n., o státním příspěvku k podpoře v nezaměstnaností. Vedoucí zásadou tohoto zákona jest tak zvaný »gentský princip«, prováděný dnes v různých formách v Belgii, Holandsku, Dánsku a Norsku, podle něhož obec neb stát nezavádí vlastních orgánů povinného pojištění proti nezaměstnanosti, nýbrž poskytuje ze svých prostředků příplatek k podporám v nezaměstnanosti, jež odborové organisace z vlastních prostředků vyplácejí svým členům. Ušetří tím velké částky na kontrolu nezaměstnaných, obstarávanou odborovými organisacemi, které mohou vypláceti státní příspěvek pouze současně s podporou z vlastních prostředků. Podle našeho zákona má se rovnati státní příspěvek podpoře, vyplacené -odborovou organisací.
Gentský systém, který jest velmi vhodný pro normální dobu, pro velkou nezaměstnanost a finanční vyčerpanost odborových organisací mohl vstoupiti v účinnost teprve 1. dubna 1925. Vzhledem ke skrovným prostředkům odborových organisací bylo v prováděcím nařízení pro přechodnou dobu stanoveno, aby starším členům na každou Kč 1— podpory v nezaměstnanosti z prostředků odborové organisace byl vyplacen státní příspěvek ve výši Kč 1,50. Ovšem v době vážné hospodářské krise by se tento systém ukázal nedostačujícím, poněvadž nezahrnuje dělníky neorganisované a ani ku podpoře organisovaných by v době všeobecné a déle trvající krise fondy odborových organisací jistě nestačily.
Jak rychlé bylo u nás tempo odbourávání poválečných sociálních
5 břemen, -o tom svědčí fakt, že podpory v nezaměstnanosti vyžádaly si
v roce 1923 . . . 390000000 Kč
v roce 1924 . . . 136000000 Kč a za prve čtvrtletí
roku 1925 . . . 34000000 Kč.
Na státním příspěvku pak podle gentského systému bylo vyplaceno
za 3/4 roku v r. 1925 . . . . Kč 3157000—
v r. 1926 . . . . Kč 20032000.—
v r. 1927 . . . . Kč 17813000.—.
Nedostatečnost gentského systému jest zřejmá z těchto státních příspěvků, a proto koncem roku 1927 současná vláda podala návrh na zlepšení platného zákona, který dosud v poslanecké sněmovně nebyl projednán, poněvadž jest odborovými organisacemi označován jako nedostačující. Gentský systém je sice pro stát velmi úsporný, ale pro nezaměstnané nedostatečný, zejména v dobách hospodářských krisí. Kde by bez existenčního minima zůstali nejen neorganisovaní zaměstnanci, ale i členové odborových organisací, jichž fondy by po delší nezaměstnanosti byly vyčerpány?
Skutečné vyřešení péče o občany, kteří jsou se svými rodinami odkázáni výživou pouze na pracovní výdělek, jsou k práci ochotni, avšak pro hospodářské poměry nenalézají pracovní příležitosti, by bylo možno pouze řádně vybudovaným povinným pojištěním proti nezaměstnanosti, které by bylo organicky připojeno k nemocenskému pojištění. Na pojištění proti nezaměstnanosti — na rozdíl od gentského systému — by rovněž platili zaměstnavatelé. Povinné pojištění proti nezaměstnanosti jest již v Evropě uzákoněno a prováděno v Anglii, Rakousku, Německu, Itálii, Polsku a Rusku.
Bude také velmi důležitým úkolem státní sociální administrativy, aby u nás byla vybudována na základě celostátního zákona řádná síť veřejných zprostředkovatelen práce a soukromé výdělečné zprostředkovatelny práce byly zakázány, abychom tak mohli ratifikovat! mezinárodní smlouvu, týkající se zprostředkování práce, usnesenou na I. Mezinárodní konferencí práce, konané v roce 1919 ve Washingtone. Uvedená, konvence jest ratifikována a prováděna dnes již v 21 státech.
2. Váleční poškozenсi.
Druhou těžkou poválečnou otázkou byla péče o válečné poškozence, t. j. o osoby, jichž výdělečná způsobilost byla snížena nebo zničena poraněním či chorobou postihnuvší vojína ve službě vojenské, a o příslušníky těchto osob nebo pozůstalé po padlých, zemřelých neb nezvěstných vojínech, kteří svou výživou záviseli na vojínu poškozeném na zdraví nebo padlém, zemřelém nebo nezvěstném.
Dne 8. dubna 1919 byl u nás vydán zákon o válečných poškozencích, čís. 199 Sb. z. a n., který byl novelisován zákonem čís. 39 z roku 1922. Invalidní důchody se přiznávají osobám, jichž výdělečná schopnost byla zmenšena aspoň o 20%, a pohybují se i s drahotními přídavky mezi Kč 360.— až Kč 2400.— ročně, podle stupně invalidity, vdovský důchod činí Kč 600. až 900.— ročně, důchody předků, rodičů a sirotků Kč 400.— ročně.
Do konce roku 1927 přihlásilo se o důchod 951000 válečných poškozenců. Koncem roku 1927 vyplácel se důchod 464000 válečným poškozencům; z toho jest
invalidů 112000,
vdov 91000,
sirotků 189000,
předků 72000.
Od roku 1919 do konce roku 1927 vyžádala si péče o válečné poškozence Kč 4206000000.—, prii čemž tento náklad od roku 1924 rok od roku podstatně klesá, a bylo-li válečných poškozenců-důchodců v roce 1923 ještě 588000, bylo jich v roce 1927 již pouze 464000. Pozorujeme-li rapidní pokles tohoto poválečného nákladu a víme-li, že se bude stále zmenšovat okruh válečných poškozenců, těžko můžeme souhlasiti se zamýšleným odbouráním drahotních přídavků k těmto důchodům. Toto opatření týká se osob, postižených jimi nezaviněnou válkou, zabránilo mnohé sebevraždě válečných poškozenců a setřelo mnoho slz vdovám a sirotkům. V sousedních státech váleční poškozenci požívají vyšších důchodů.
3. Bytová krise.
Již během války, kdy statky byly ničeny, veškeré podnikání, zejména stavební, bylo zastaveno, což se projevilo ve formě bytové krise. A tak již v Rakousku v roce 1915 a v Maďarsku v roce 1917 byly vydány proti zvyšování činží a výpovědem z bytů předpisy k ochraně rodin osob, vykonávajících vojenskou povinnost, kteréžto opatření se rozšířilo postupně na střediska válečného průmyslu, až zevšeobecnělo. Ježto pak v prvých letech poválečných cena stavebních hmot stále stoupala a současně i počet osob nebydlících se stále stupňoval, stejně jako téměř ve všech evropských státech i u nás byla uzákoněna dalekosáhlá ochrana nájemníků proti výpovědi a zvyšování činží.
Tato opatření vyvrcholila zákonem o ochraně nájemníků z roku 1920, v dalších zákonech byla pak již zeslabována a odbourávána. Je jisto, že ochrana nájemníků je pozůstatek válečných a poválečných poměrů, které si vyvolalo vázané hospodářství. Avšak odstranění ochrany nájemníků může se díti pouze postupně a plánovitě, za současného
7 účinného podporování stavebního ruсhu a zvyšování mezd, aby naše lidové vrstvy mohly stabilisované činže, vyrovnané celkem ve starých a nových domech, zaplatiti, aniž by byla snížena jejich životní úroveň.
V letech 1919 až 1924, kdy vzhledem k nejistým hospodářským poměrům a stále stoupající drahotě stavebních hmot nebylo naděje, že by bez státní podpory se vůbec podnikalo, byl v účinnosti zákon o stavebním ruchu, který poskytoval stavebníkům nejen daňové osvobození, ale i státní garancie a úlevy v určitých případech až do 80%, ba u družstev státních a veřejných zaměstnanců až do 90% stavebních nákladů.
S podporou podle zákona o stavebním ruchu roku 1919 až 1924 bylo vystavěno v celé naší republice
nájemních domků 4070 s 38000 bytů,
a rodinných domků ........ 24000 s 27000 bytů
tedy v celku domů . 28070 s 65000 bytů,
za celkový stavební náklad 4 miliardy 413 milionů Kč.
Není to nic závratného, uvážíme-li, že na příklad v poražené Vídni do konce roku 1926 bylo pomocí zvláštní bytové daně obcí vystavěno na 35000 bytů a bydlí se v nich za režijní nájemné, ve Velké Praze naproti tomu pak pouze 2116 domů, z nichž 120 domů obecních s 12043 byty, takže schází nám dosud jen ve Velké Praze podle údajů městského statistického úřadu na 30000 malých bytů.
Stavební ruch u nás nelze rovněž srovnati s poválečným stavebním ruchem v Německu. Tato fakta uvádíme, protože nám byla vytýkána dalekosáhlost našich sociálních reforem, ač v sousedních státech, ať vítězných, ať poražených, se přece činila stejná a namnoze dalekosáhlejší sociální opatření než ta, kterými jsme my budovali a upevňovali existenci svého nového státu.
Jest litovati, že v létech 1925 a 1926 nebyly vůbec dřívější zákony o stavebním ruchu obnoveny, poslední pak zákon z dubna 1927 přináší pouze osvobození daňové a to jen na stavby dokončené do roku 1928 a státní záruku poskytuje u rodinných domků nejvýše se dvěma byty, u nájemních domů pak, jen je-li stavebníkem obec nebo obecně prospěšné stavební družstvo.
U nás nebylo odbourávání ochrany nájemníků spojeno s problémem podpory stavebního ruchu tím způsobem, aby k podpoře stavebního podnikání bylo použito podstatné části povolovaného zvýšení nájemného ve starých domech. Problém tkví v tom, že máme především nedostatek malých bytů a tyto jsou v novostavbách svojí vysokou činží dělnickým a maloúřednickým rodinám nedostupné. K stavbě málo bytů pro
8 vrstvy nemajetné bude muset stát přispívat levným (úvěrem, aby činže v nich byly možné pro příjmy drobného zaměstnancе. A až zmizejí nebydlící nebo nouzově bydlící, pak nastane u nás teprve těžký a nákladný problém, 'jenž v evropských zemích je nazýván kulturou bydlení.
4. Osmihodinná pracovní doba.
A nyní hovořme o 'sociálních reformách trvalého rázu, které byly u nás uzákoněny. Po převratu bylo u nás všeobecné vědomi, že národní osvobození má býti zároveň sociálním osvobozením. Vždyť byli to příslušníci lidových vrstev, kteří vybojovali za hranicemi, i doma naši svobodu. Proto v revolučním Národním shromáždění byla jednomyslně odhlasována pozemková reforma, která měla znamenati změnu v sociálním rozvrstvení na venkově, a právě dva dny před příjezdem našeho prvního presidenta do jím založené republiky revoluční Národní shromáždění jednomyslně odhlasovalo třicetiletý programový požadavek dělnictva: zákon o osmihodinné pracovní době ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n.
Masaryk již v roce 1900 za stávky horníků bojoval za osmihodinnou pracovní dobu a zdůrazňoval její zdravotní a kulturní význam pro celý národ. Národní shromáždění tehdy svou jednomyslností chtělo dokázati, že Česká revoluce je zároveň sociální revolucí, že chce přinést! nejen spravedlnost národnostní a politickou rovnoprávnost všech, ale že má současně znamenat novou epochu v sociálních poměrech u nás. Žel, z tohoto popřevratového, ještě spravedlivého revolučního nadšení v otázkách sociálních nestala se u nás trvalá tradice, jak jsme poznali právě v posledních letech.
Náš zákon o osmihodinné pracovní době týká se všech kategorií zaměstnanců, a to pracovníka rukou i hlavou, platí pro úředníka, zřízence a dělníka, pro vedoucí i pomocné síly jak v průmyslu, tak v obchodu a dopravě, ve svobodných povoláních, v podnicích veřejných i soukromých, pro práce v domácnosti i v »zemědělství. A byl to člen Národního shromáždění Udržal, který ve výboru žádal rozšíření platností zákona i na zemědělství, zdůrazňuje, že úlev, které budou poskytnuty obyvatelstvu městskému, má býti účasten i venkov, což jest správný postup, má-li býti zabráněno útěku pracovních sil z venkova do města.
Náš zákon o osmihodinné pracovní době ustanovuje, že pracovní doba nesmí trvati zásadně déle než 8 hodin denně, nebo nejvýše 48 hodin v týdnu. Zákon je dostatečně pružný a povoluje pro dopravu a sezónní práce rozložení 192hodinné pracovní doby na 4 týdny a povoluje práci přes čas 2 hodiny denně. Pro služebnictvo, čeleď a osoby, jejichž práce záleží podstatně v pohotovosti a ne ve stálém pracovním výkonu, zavádí dvanáctíhodinnou pracovní
9 dobu. Pružnost tohoto zákona umožňuje do určité míry jeho aplikaci i v zemědělství, kde poměry jsou zřejmě jiné než v průmyslu.
Neprávem se tento zákon nazývá pouze zákonem o osmihodinné pracovní době. Vznikl z iniciativního návrhu Odborového sdružení československého a ve dvanácti materiálních paragrafech jsou v něm vtěsnány — mimo předpisy hygienické a předpisy, týkající se ochrany před úrazem — všechny podstatné předválečné základy ochrany dělnictva v závodech, všechny body tehdy nesporné. Jeho ustanovení týkají se nedělního klidu, noční práce a ochrany žen a mladistvých osob.
V Rakousku nedělní klid byl stanoven 24hodinný, avšak byla z něho povolována řada výjimek. Náš zákon o osmihodinné pracovní době ve svém § 4 stanoví, že zaměstnancům musí býti poskytnuta jednou týdně nerušená přestávka aspoň 32hodiinná, která všude, kde to výroba dovolí, musí připadnouti na neděli. Pro ženy, zaměstnané v továrních podnicích, kde není nepřetržitého provozu, stanoví zákon, že nedělní klid musí pocítí v sobotu ve 2 hodiny odpoledne. Pomocnicím v domácnosti a čeledi musí býti poskytnut aspoň 18hodinný nepřetržitý klid.
Podle rakouských předpisů noční práce pro dospělé v jakémkoli podniku nebyla zakázána, pouze pro mladistvé dělníky a ženy byla do určité míry omezena. Náš zákon stanoví všeobecně že pracovati v noci, to jest v době od 10. hodiny večerní do 5. hodiny ranní, je dovoleno pouze u podniků s nepřetržitým provozem, v nichž se z důvodů technických nesmí výroba zastaviti. Dále jsou v prováděcím nařízení stanoveny výjimky, kde toho žádá veřejný zájem nebo pravidelná potřeba obyvatelstva, na příklad v dopravě, lékárnách, divadlech, hotelích, nemocnicích, administracích denních novin, ale tam všude nesmějí býti zpravidla zaměstnávány ženy a zaměstnanci mužského pohlaví mladší 16 let. (Ovšem washingtonská konvence pod titulem noční práce dětí navrhuje zákaz práce v noci u všech osob mladších 18 let.) Složitost hospodářského života vyžaduje i z tohoto nařízení určité výjimky, vypočtené v prováděcím nařízení, a tak od 10. hodiny večerní do 5. hod. ranní je dovolena práce žen starších 18 let na příklad v hostinských živnostech, divadlech, nemocnicích, zábavních podnicích atd.2)
V celku náš zákon o osmihodinné pracovní době mimo nezbytné výjimky zevšeobecnil u nás zákaz noční práce. Zákon o osmihodinné pracovní době neomezil se však pouze na regulaci, noční práce v podnicích po živnostensku provozovaných, nýbrž stanovil i pro pomocnice v domácnosti a čeleď 12hodinný pracovní klid během 24 hodin, z čehož 8 hodin má připadnouti na nepřetržitý klid v noci.
10 Pokud se týče ochrany mladistvých osob, zákon zakazuje «práci dětí do 14 let ve výdělečných podnicích vůbec. Tak zvaných mladistvých osob, to jest mužů do dokonaného 16. roku, žen do dokonaného 18. roku, smí býti používáno jen ku pracím lehkým, které nejsou na újmu zdraví a nepřekážejí tělesnému jejich vývoji. Ovšem, jak jsme již uvedl, úmluvy, odhlasované na Mezinárodních konferencích práce, rozumějí pod pojmem dětí ženy i muže do dokonaného 18. roku.
Zákon o osmihodinné pracovní době umožnil nám, abychom v roce 1921 ratifikovali jakožto prvý průmyslový stát washingtonskou konvenci o osmihodinné pracovní době. Tento fakt založil v mezinárodním světě na přechodnou dobu našil pověst sociálněpokrokového státu, který tvoří avantgardu v sociálněpolitickém zákonodárství. У poslední době byli jsme však v počtu ratifikací mezinárodních sociálně-politických smluv předstiženi mnoha státy, ovšem že některé z těchto států převzaté závazky mezinárodní příliš svědomitě neplní.
Osmihodinná pracovní doba byla již před válkou v mnohých oborech praktikována v Anglii, Německu a v jiných průmyslových státech a po válce uzákoněna na příklad v Rakousku, Belgii, Španělsku, Francii, Itálií, Lotyšsku, Polsku, Švédsku, Rusku atd. Dnes je washingtonská konvence o pracovní době ratifikována řadou států a osmihodinový pracovní den stal se běžným evropským průmyslovým standardem.
A my dnes u nás pohlížíme na osmihodinný pracovní den jako na vžitou samozřejmost a neoceňujeme fakt, že byl uzákoněn, nýbrž oceňujeme fakt, že vlivem dělnických stran ve všenárodní koalici bylo zabráněno snahám po novelisaci, to (znamená po zhoršení zákona o osmihodinné pracovní době v roce 1923 a 1924, kdy v Německu, s námi konkurujícím, byla pracovní doba přechodně prodloužena. Tvrdíme, že zkrácený pracovní den se u nás ku prospěchu «národního zdraví a národní kultury neodvolatelně vžil. Francouzské úřední statistiky nám ukazují, že v důsledcích zkrácení pracovní doby poklesla spotřeba alkoholu, a i u nás v dělnických kruzích notoričtí pijani téměř vymizeli a zevšeobecnělo členství ve sportovních, tělocvičných a vzdělávacích spolcích. Dělník, který býval vyčerpán dvanáctihodinnou a delší pracovní dobou, nalézal zapomenutí a přechodné vytržení ze svého jha v alkoholu. Pro dnešní dělnickou generaci je pak charakteristický zájem pro rodinu, lepší bydlení, vyšší tělesnou a duševní kulturu a veřejný život.
Zákon o osmihodinné pracovní době byl v roce 1920 doplněn zákonem o placených dovolených horníků a v roce 1925 zákonem o placených dovolených dělníků vůbec. Staré Rakousko zaručovalo placenou dovolenou nejprve svým veřejným zaměstnancům a pak zákonem o obchodních pomocnících z r. 1910 výměr dovolené 10 dnů až 3 týdny soukromým zaměstnancům vyšších kategorií. Náš československý zákon zaručuje horníkům minimální dovolenou 5 až 12 dnů a ostatnímu dělnictvu 6 až 8 dnů. A tak zákonem je umožněno dělníku, alby se na několik dnů v roce vytrhl ze svých každodenních povinností a použil dovolené ke svému zotavení a rozšíření svého obzoru. Proto můžeme v letních měsících v našich horách potkati již nejen říšskoněmecké, ale i naše dělníky jakožto turisty. V důsledku uvedených zákonů ujaly se a rozmáhají se cestovní výpravy a letní školy dělnických vzdělávacích ústředí v dobách dovolených.
5. Závodní výbory.
Naše zákony o závodních radách a výborech jsou prvými, zákonem stanovenými kroky k hospodářské demokratisaci. Byly formulovány podle vzoru rakouského a německého zákona, kde stejně jako u nás po válce socialisté vstoupili do vlády a stáli před problémem socialisace. Poznali, že z cest, které k ní vedou, jednou z nejúspěšnějších je postupná hospodářská demo-kratisace a výchova dělnictva 'k tomu, co náš Modráček nazývá »samosprávou práce«. A ták i u nás již v roce 1920 byl odhlasován zákon o závodních a revírních radách v průmyslu hornickém (číslo 144/1920 Sb. z. a n.) a zákon o účastí zaměstnanců na správě dolů a podílu jejích na čistém zisku (čís. 140/1920 Sb. z. a n.).
Poslední zákon stanoví, že 10% z vykázaného čistého zisku důlních podniků musí býti odvedeno kolektivitě zaměstnanců v hornictví, representované v revíru revírní radou, která jich používá na účely sociální a kulturní a na zdravotní zařízení ve prospěch osazenstva celého revíru. I když proti významu tohoto kolektivního podílu na zisku lze uvésti různé teoretické námitky, musíme uznati, že je to prvé uzákonění principu práva na podíl na zisku zaměstnanců v Evropě vůbec.
V roce 1921 byl pak vydán všeobecný zákon o závodních výborech, týkající se ostatní výroby (zákon čís. 320/1921 Sb. z. a n.). Je mi líto, že v tomto krátkém výkladu nemohu se zabývati ani hornickým zákonem, ani detaily všeobecného zákona o závodních výborech. ’Chci jen zdůrazniti jejich tendenci. Dělník podle nich nemá býti nadále považován podnikatelem za pouhý .živý stroj a s jeho zástupci již nemá býti jednáno pouze o mzdových a sporných zaměstnaneckých otázkách, ale mají býti informováni o hospodářském stavu závodu a o otázkách jeho správy. A v těchto otázkách má býti vždy slyšen jejich poradní, ba i iniciativní hlas.
Podle všeobecného zákona z roku 1921 má býti závodní výbor zřízen v každém závodě, kde je celoročně zaměstnáno .aspoň 30 zaměstnanců. Úkoly závodního výboru zákon stanoví zcela všeobecně, že totiž je povolán a oprávněn hájiti a povzbuzovali hospodářské, sociální a kulturní zájmy zaměstnanců v podniku. A po této všeobecné široké formulaci vypočítává příkladně některé jeho úkoly, které chceme rozděliti na dvě skupiny:
12 Jednak na sociální úkoly, které již dříve vykonávaly ve velkých závodech, na příklad v závodech kovoprůmyslových, dělnické výbory, ustavené na základě kolektivních smluv,
jednak na úkoly hospodářské, které zaručil zákonodárce »závodním výborům jakožto prvý nástup k hospodářské demokracii v podnikání.
1.bSociální úkoly závodních výborů.
1. Dozírati na zachovávaní pracovních řádů a mzdových smluv kolektivních a individuálních.
2. Ujednávati za součinnosti odborových organisací dodatky ke kolektivním smlouvám, potřebné pro příslušný závod.
3. Spolupůsobiti při udržování kázně a pořádku v závodě ( v mnohých případech závodní výbor převzal na sebe i starost o kázeň v závodě).
4. Dozírati na zachovávání zákonných ustanovení na ochranu zaměstnanců v závodě, zejména dbáti o ochranu proti úrazům, ochranu mladistvých osob a žen, zlepšování hygieny v závodě a podobné. Za tím účelem zástupce závodního výboru je oprávněn provázeti živnostenského inspektora při jeho návštěvě v závodě.
5. Spravovati nebo spolupracovati závodní zařízeni sociální a zdravotní.
6. Spolupůsobiti způsobem poradním při hromadném propouštění zaměstnanců z příčin mimo pracovní poměr ležících.
V dobách hospodářské krise ve všech větších závodech ujednávala správa závodu se zástupci závodního výboru program nutného omezení provozu, případně podle kterých hledisek mají býti zaměstnanci propouštěni, na příklad svobodní před ženatými, mladší před staršími atd.
7. Závodní výbor má též vliv na propouštění individuální. Může totiž chrániti zaměstnance, zaměstnaného déle 3 let v závodě, před neodůvodněným propuštěním. V takovém případě rozhodne zvláštní okresní rozhodčí komise, paritně složená, jíž předsedá soudce z povolání. Tato pravomoc ochránila mnohého zaměstnance před propuštěním z důvodů národnostních a politických. Zákon přímo stanoví, že závodní výbor se může se stížností proti propuštění obrátiti k rozhodčí komisi, »jestliže propuštění dělníkovo nebo zřízencovo jeví nespravedlivou příkrost, neodůvodněnou jeho chováním nebo poměry závodu, hledíc zejména k dělníkovu nebo zřízencovu stáří, k délce jeho zaměstnání v závodě i k jeho poměrům rodinným a majetkovým.«
Členové závodního výboru jsou voleni na rok a mohou býti po tuto dobu propuštěni ze závodu, nedopustili-li se činu, který opravňuje zaměstnavatele k okamžitému propuštění podle § 82 živnostenského řádu, pouze se souhlasem rozhodčí komise.
13 II. Hospodářské úkoly závodních výboru.
Ještě důležitější než uvedené sociální úkoly jsou hospodářské úkoly, které zákonodárce závodním výborům vyhradil. Jsou to:
1. Podávati správě závodu návrh na zlepšení provozu, zejména návrhy na zdokonalení technického zařízení provozu a ochrany dělnictva, pracovních metod a podobně.
2. Vyžadovati si od správy závodu pravidelné informace o obchodním a správním stavu závodu a jeho výkonnosti a vyhlídkách na další zaměstnání, odbyt a ceny zboží. Za tím účelem je správa závodu povinna nejméně jednou za tři měsíce zúčastniti se svým zástupcem schůzí závodního výboru. Moderní podnikatelé využívají tohoto předpisu zákona k získání zájmu všech svých zaměstnanců o podnik а k informování zaměstnanců o všeobecné vnitřní i zahraniční hospodářské situaci, která má vliv na prosperitu a zaměstnanost závodu.
3. V podnicích, které zaměstnávají aspoň 300 zaměstnanců, může závodní výbor žádati, aby mu byl předložen každoročně opis účetní uzávěrky (bilance) podniku za minulý obchodní rok.
4. V podnicích akciových společností, komanditních společností, společností s ručením omezeným, jejichž základní kapitál činí aspoň 1 milion Kč, přiznává zákonodárce závodním výborům účastenství s hlasem poradním ve správních a dozorčích orgánech.
Před závodními výbory a jejich pravomocí měla velká část podnikatelstva vážné obavy. Dnes neslyšíme již stesků proti závodním výborům, ba úřední zpráva živnostenských inspektorů konstatuje, že přispěly k uklidnění poměrů v závodech a zpravidla k zlepšení poměru mezi závodní správou a jejími zaměstnanci.
Zákon vstoupil v účinnost počátkem roku 1922, tedy v době hospodářské krise, a tak téměř do poslední doby soustředily se závodní výbory pouze na prvou skupinu svých práv, která jsme označili jako sociální, a především věnovaly se otázce ochrany před propuštěním zaměstnanců, ať hromadným, ať individuálním, v době hospodářské krise. Teprve nyní, stoupající konjunkturou, počínají se závodní výbory ve větších závodech věnovati otázkám, jež jsme označili jakožto jejich poslání hospodářské. Budoucnost musí učiniti z těchto orgánů nejen sociální, ale i ‘hospodářské poradní orgány závodních správ. Závodní výbory nás mohou přiblížiti k hospodářské demokracii, kde podniky jednotlivců budou přeměněny v různé typy podnikání, blízké výrobním družstvům.
Podle údajů živnostenských inspektorátů bylo v prvém roce účinnosti zákona, to jest v roce 1922, zřízeno na 1600 závodních výborů, v roce 1926 jich bylo již 2186, z toho pak v Čechách 1519, na Moravě 430, ve Slezsku 117, na Slovensku 116 a v Podkarpatské Rusi 3. Podle statistických údajů máme továrních podniků, to jest závodů, majících více než 20 zaměstnanců, přes 11000 a zaměstnávají asi 1400000 osob. Závodní výbory byly tedy v roce 1926
14 podle odhadu živnostenských inspektorů zřízeny téměř v 2186 závodech, zaměstnávajících na 605000 zaměstnanců.
6, Domácká práce.
Důležitý je též zákon o úpravě pracovních a mzdových poměrů v domácké práci, č. 29/1920 Sb. z. a n. Tento zákon umožňuje, aby pomocí zvláštních komisí, složených jak ze zástupců domáckých dělníků, tak ze zástupců podnikatelů domáckého průmyslu, jejich zprostředkovatelů a úředních nestranných osob, byly stanoveny ‘závazné minimální mzdy, což znamená, že podnikatel, který domáckému dělníku vyplatí mzdu pod sazbou stanovenou, komisí, je povinen nejen náhradou škody domáckému dělníkovi, ale i vydán nebezpečí vysokých pokut, případné opakování pak může míti za následek trest vězením, ano i vyloučení z podnikání nebo zprostředkovací činnosti v domáckém průmyslu.
Bohužel, zákon o domácké práci vzhledem k okolnosti, že pouze nepatrná část domáckého dělnictva je odborově organisována, zůstal do značné míry pouze na papíře. V některých obvodech ústřední a obvodní komise téměř nefungují a osvědčily se prozatím pouze ve sklářském oboru, zejména na Jablonecku, a v oboru textilním na Prostějovsku a v Podkrkonoší, kde opětovněkráte na základě dohody zájemníků byly komisemi stanoveny minimální mzdy, které se v celku dodržují.
7. Sociální pojištění.
1. Vedle osmihodinné doby pracovní a zákona o závodních výborech nejdůležitějším sociálněpolitickým zákonem je náš zákon o sociálním pojištění dělnickém z roku 1924, č. 221 S b. z. а n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Můžeme tento zákon nazvati pravým zákonem na ochranu republiky, neboť jeho úkolem je dáti invalidům práce, starcům, vdovám a sirotkům za určitých podmínek existenční minimum. Je to zákon, kterým má býti vymrskána nezaviněná nejčernější bída, která vrhala jednotlivce, ba celé rodiny dělnické 'do utrpení jak fysického, tak morálního. Sociálním pojištěním máme se přiblížiti ke společnosti sociálně spravedlivější, ve které by všichni v době nezaměstnanosti, mateřství, nemoci, stáří nebo invalidity, dále výdělku neschopné vdovy a nedospělí sirotkové měli existeční minimum, čímž by krajní nedostatek a dokonce hlad a žebrota zmizely s povrchu zemského.
Starobní a invalidní pojištění je vybudováno na nemocenském pojištění, které bylo v Rakousku zavedeno již roku 1888, v Uhrách pak roku 1895. Tyto zákony zahrnovaly ovšem pouze zaměstnance průmyslových, a živnostenských podniků, léčebná péče se nevztahovala na rodinné příslušníky, dávky byly poskytovány pouze 20 týdnů a příspěvky platil ze 2/3 zaměstnanec.
15 Československými novelami z roku 1919 a 1920, které právem jsou nazývány novelami Wintrovými, zahrnuti byli do povinného pojištění nemocenského všichni soukromí zaměstnanci a zejména dosud vyloučení zemědělští zaměstnanci, domáčtí dělníci a pomocnice v domácnosti. Poskytování nemocenského a léčebné péče prodlouženo z 26 týdnů až na dobu jednoho roku pracovní neschopnosti. Dále bylo zavedeno tak zvané rodinné pojištění, to jest, léčebná péče byla rozšířena i na rodinné příslušníky pojištěncovy a placení pojistného bylo rozděleno stejným dílem na zaměstnavatele i zaměstnance.
Podléhalo-li v Rakousku z 26 mil. obyvatelů povinně nemocenskému pojištění okrouhle 3 mil. osob, zahrnuje u nás dělnické pojištění z 13 1/2 mil. obyvatel přibližně 2 1/2 mil. pojištěnců a jejich rodinné příslušníky. Rovněž byl omezen počet nositelů nemocenského pojištění, zejména zrušeny malé závodní, společenstevní, spolkové a pomocné nemocenské pokladny, aby tím bylo ušetřeno na správních nákladech a nemocenské pojišťovny s větším počtem členů počaly vykonávati účelnou, specialisovanou léčebnou péči. pomocí odborných lékařů a zvláštních ambulatorních a sanatorních zařízení.
Na těchto pevných pilířích, v prvních letech republiky dobudovaného nemocenského pojištění, byla vystavěna nadstavba invalidního a starobního pojištění dělnického, uzákoněného v roce 1924 a prováděného od 1. července 1926. Uskutečnili jsme tím pouze, co již dávno Rakousko před válkou chystalo, co v Německu již před 50 lety bylo uzákoněno, v Anglii i s pojištěním proti nezaměstnanosti již v roce 1911 a v pozdějších letech ve Švédsku, Holandsku, Itálii, Španělsku, Portugalsku, Dánsku, Rakousku a Rusku.
Není mi možno zabývati se vůbec podrobnostmi z tohoto důležitého zákona, ale budiž mi dovoleno uvésti, že invalidní a starobní pojištění dělnické prošlo těžkou dobou svých počátků, kdy nejen zaměstnavatelé, ale i dělníci v něm viděli pouze nové zatížení, aniž vzhledem ke tříleté čekací době, která nyní bude zkrácena na dvouletou, byly vypláceny důchody. Podle odhadu původního zákona bude se vypláceti:
v roce 1932 již 35000 důchodcům 35 milionů Kč ročně,
v roce 1937 již 240000 důchodcům 1/4 miliardy Kč ročně,
v roce 1942 již 550000 důchodcům 3/4 miliardy Kč ročně.
Chcete-li pak v těchto odhadech pokračovati, za 50 let podle původního zákona bude míti nositel invalidního a starobního pojištění, to jest Ústřední sociální pojišťovna vedle svého okruhu aktivních pojištěnců 1 1/2 milionu důchodců, jimž ročně bude vypláceti 3 miliardy Kč.
To by byla perspektiva našeho dělnického pojištění, kdyby nebylo zlepšeno a zdokonaleno, jak během doby se určitě stane. Je společenským zákonem, že kdykoliv a jakýkoliv sociálněpolitický nebo sociálněpojišťovací zákon byl odhlasován, vždy postupně byl zlepšován a zdokonalován. A s tím i iniciátoři a otcové zákona z roku 1924 počítali.
Srovnáváme-li náklady, jichž si sociální pojištění vyžaduje, s náklady na sociální pojištění jen v sousedních státech, jako v Německu, Rakousku i Polsku, o Anglii nemluvíce, pak vidíme, že zákon z roku 1924 byl kompromisním a skromným počátkem, usnesenými všenárodní koalicí. Je přirozeno, že, jakmile budou vypláceny invalidní, starobní, vdovské a sirotčí důchody a pozná se, že vlastně nepřesahují výše chudinského zaopatření, bude se dělnictvo právem domáhati zvýšení důchodů i nа cenu zvýšení příspěvků. Uvažme jen, že nyní po provedené novelisaci (zákon č. 184/28) důchody vyplácené v roce 1929 budou činit měsíčně 92 až 109 Kč, vdovský důchod 46 až 54 Kč a sirotčí 18 až 22 Kč; dělník po 10letém placení příspěvků obdrží invalid. důchod pohybující se mezi Kč 120— až 160— měsíčně, invalidní vdova pak po něm vdovský důchod mezi Kč 60— až 80— měsíčně, sirotek důchod Kč 24— až 32— měsíčně.
V důvodové zprávě k vládnímu návrhu novely pens. pojištěni soukromých zaměstnanců ve vyšších službách je uvedeno toto důležité hledisko: »Novou úpravou bude uplatněna zásada, že pensijní pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách má poskytovati takové dávky, aby přechod z činné služby do výslužby neznamenal úplný převrat v hospodářském životě pojištěncově.« Vývoj povede k tomu, že tento správný princip vládní novely pensijního pojištění bude též uplatněn a uzákoněn v oboru dělnického sociálního pojištěná.
Sociální pojištění je ve svých konečných cílech sociální reformou revoluční, jejíž důsledky ovšem není hned vidět. Chce odstraniti ze společnosti nezaviněný hlad a bídu a zmírniti strach před smrtí. Proto v sociálním pojištění dělnickém nemůžeme činiti méně než naši sousedé. Nejde o zajištění pouze nuzné existence všech našich spoluobčanů, ale o jejich připoutání k našemu státu. Ať bude dělník jakékoliv národnosti a jakéhokoliv politického přesvědčení, v příštích letech pozná, že na hodnotě měny tohoto státu bude závislá i hodnota a kupní síla jeho zajištění pro případ invalidity a stáří. A to si musíme uvědomit v letošním jubileu desetiletí naší republiky.
2. Zlepšení bude vyžadovat nejen invalidní a starobní pojištění dělnické, které v prvém desetiletí naší republiky bylo zavedeno, nýbrž i ostatní obory sociálního pojištění potřebují reformy od základu. Hovořili jsme již o potřebě zavésti povinné pojištění proti nezaměstnanosti. V Rakousku uzákoněno bylo pensijní pojištění soukromých zaměstnanců vyšších kategorií již v r. 1906. Po válce v důsledku poklesu hodnoty peněz objevilo se naprosto nedostačujícím. Aby byly aspoň částečně důchody zhodnoceny, bylo zák. z 12. srpna 1921, č. 299 Sb. z. a n., zavedeno 300% drahotní zvýšení důchodů podle pens, zákona. Úhrada těchto drahotních přídavků byla opatřena rozvrhem na zaměstnavatele. Procento těchto přirážek, vzhledem ke stálému stoupání počtu napadlých důchodů stouplo každým rokem a dospělo v roce 1927 19 1/4%. Při tom však, vzhledem k dnešním platům soukromých úředníků, toto /pojištění zůstalo nadále vyloženým podpojištěním, neboť nejvyšší započitatelné služné, z něhož pojistné prémie byly vyměřovány, bylo zvýšeno toliko z 3000 na 9000 Kč, prémie pak z 30 Kč na 90 Kč měsíčně, tedy pouze na trojnásobnou částku předválečné hodnoty. Proto se novelisace pensijního zákona, o které se právě jedná, stala nezbytností, nehledíc k tomu, že tento zákon, vzhledem k domácím zkušenostem a vývoji cizího zákonodárství, vyžadoval podstatné revise. Projednávaná novela zvyšuje pojistné z 6 až 30 Kč měsíčně na 12 až 250 Kč, ale současně zvyšuje u invalidních důchodů zákonem zaručené minimum z 2400 Kč na 3600 Kč a maximum ze 7200 Kč na 27600 Kč ročně.
3. Zákonem č. 221/1925 bylo u nás zavedeno nemocenské pojištění veřejných zaměstnanсů, které státním a jiným veřejným zaměstnancům a jich rodinným příslušníkům poskytuje v době nemoci léčebnou péči. Tímto zákonem bylo u nás rozšířeno povinné nemocenské pojištění na celý námezdní poměr soukromých i veřejných zaměstnanců. U Léčebného fondu pojištěno je celkem na 324000 veřejných zaměstnanců, do kteréhožto počtu rodinní příslušníci zahrnuti nejsou. Zákon vstoupil v účinnost 1. srpna 1926 a již za rok 1927 byl léčen nebo obdržel jiné dávky pojistné každý pátý pojištěnec a každý šestý příslušník rodiny. Čísla tato dokazují, jak potřebné u nás bylo toto nové opatření.
4. Úrazové pojištění dělnické bylo uzákoněno v Rakousku již v r. 1887, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi roku 1907. V Rakousku pak od roku 1908 nebylo novelisováno. Československé novely z roku 1919 a 1921 dbaly především toho, aby podpojištění změnou měnových a hospodářských poměrů poválečných bylo aspoň částečně odstraněno tím, že by byla zvýšena. hranice nejvýše započitatelného výdělku dělníka nebo závodního úředníka, směrodatného pro určení důchodu, z 3600 Kč nejprve na 6000 Kč, později na 12000 Kč, a byly zavedeny drahotní příplatky, které dnes u důchodců při ztrátě výdělečné schopnosti od 41%% činí 600 Kč, od 66%% 900 Kč a nad 83%% ztráty výdělečné schopnosti 1200 Kč ročně. Systém drahotních příplatků je provisoriem a v druhém desetiletí naší republiky bude jedním z nejnaléhavějších našich sociálněpolitických úkolů zákon o úrazovém pojištění dělnickém novelisovat, a to jednak zvalorisovat příspěvky a důchody, dále zahrnouti do pojištění veškeré zaměstnance, zejména zemědělské, kde je dnes úrazů poměrně více než v průmyslu, a úrazům na roveň postavit nemoci z povolání, o čemž na mezinárodní konferenti
18 práce v roce 1925 přijatá mezinárodní smlouva jest již řadou států ratifikovaná a dodržovaná.
5. Rovněž bratrské pojištění horníků, které má své kořeny v obecném zákoně rakouském z r. 1854, bylo již třikráte v republice zlepšeno, a to zákony čís. 608/1919 a čís. 248/1921. Těmito zákony byly již před válkou nedostačující dávky, vzhledem k poklesu kupní síly peněz, průměrně zvýšeny as Stonásobně. Tato prozatímní úprava hornického pojištění měla býti trvale nahražena zákonem čís. 242/1922, který sloučil roztříštěné bratrské pokladny v 8 velkých revírních bratrských pokladen, které provádějí samostatně pojištění nemocenské a nositelem pojištění provisního se stala Ústřední bratrská pokladna v Praze.
Zákon z roku 1922 byl, žel, odhlasován bez předcházejících pojistně-matematických propočtů a ponechal otázku úhrady vládnímu nařízení. V důsledku toho, přes poměrně vysoké příspěvky jak zaměstnavatelů tak pojištěnců, nositel provisního pojištění hornického je velmi pasivní a bude nutno přistoupiti k zákonné sanaci invalidního a starobního pojištění hornického. Proponovaná vládní novela chce sanaci provésti snížením již napadlých důchodů o plnou třetinu a splynutím privilegovaného pojištění hornického se všeobecným pojištěním dělnickým, při čemž aktivním pojištěncům by měl býti zachován na rozdíl od ostatního dělnictva, nárok na bezpodmínečný důchod vdovský a nárok na nápad důchodu starobního v 60. roce věku. Jinak však pojištěnci horničtí, zejména ti, kteří teprve vstoupí do hornického pojištění, mají býti ve svých nárocích postaveni na roven ostatním, pojištěncům dělnickým.
Proti takovému dalekosáhlému zásahu do hornického pojištění brání se samozřejmě horníci, poukazujíce na specifické nebezpečí svého zaměstnaní, na vystupňované nebezpečí těžkých, ba smrtelných úrazů, stupňovanou morbiditu, invaliditu a kratší průměrný věk a z toho plynoucí již tradiční privilegovanost hornictva oproti ostatnímu dělnictvu v oboru pojištění invalidního a starobního.
8. Další úkoly.
V prvých letech naší samostatnosti jsme v sociální politice mnoho vykonali. V posledních letech tempo sociální politiky u nás bylo zmírněno, takže posledním důležitějším zákonem ve prospěch dělnictva je zákon o placených dovolených z roku 1925, mimo předloženou novelu pensijního pojištění. Naše sociálně-politické zákonodárství musí se dál vyvíjet a přizpůsobovat se novým sociálním úkolům státu a sociálnímu zákonodárství mezinárodnímu. Svět nejen technicky a hospodářsky, ale i sociálně rychle spěje kupředu; jsme právě v oboru sociální politiky v mnohém předstiženi a mzdy našich dělníků a tím životní úroveň pracujících vrstev u nás je na hranicích západní a východní kulturní úrovně evropské.
19 V druhém desetiletí 'bude třeba důchody dělnického sociálního pojištění zvýšiti, stejně jako se nyní tak stane novelou pensijního pojištění pro soukromé zaměstnance vyšších kategorií.
Je třeba provést sanaci hornického pojištění, při čemž bude vzat náležitý zřetel na specifické risiko hornického povolání, na zvýšenou morbiditu, invaliditu a větší úmrtnost nežli u ostatního dělnictva.
Akutní otázkou bude rozšíření úrazového pojištění i na zemědělství, jak tomu je na celém západě, v Německu, Itálii, Rakousku, Francii a Anglii.
Parlamentu byla již v roce 1925 předložena osnova o pracovních soudech, která dodnes není projednána, ačkoliv v celé republice máme jen 11 živnostenských soudů, a to pouze v historických zemích, na Slovensku vůbec ne, zatím co Německo má 200 pracovních soudů.
Naše zprostředkování práce žádá důkladnou zákonnou revisí, je nám třeba povinného pojištění proti nezaměstnanosti a pak teprve budeme moci klidně ratifikovati usnesení I. Mezinárodní konference práce o boji proti nezaměstnanosti, dnes ratifikované a plněné již 23 státy, mezi nim i Indií a Japonskem.
Právní závaznost kolektivních smluv a jejich
úřední registrace je uzákoněna na příklad v sousedním Německu,
Rakousku, Francii i jinde. U nás dosud tomu tak není.
Inspekce práce vztahuje se v řadě států na celý hospodářský život, u nás pouze na průmysl. Naše živnostenská inspekce se svými pouhými 90 zaměstnanci v roce 1926 mohla prohlédnouti z 97000 podniků, úrazovému pojištění podléhajících, pouze 23 1/2 tisíce závodů.
Srovnáme-li mzdy a koupěschopnost našeho zaměstnanectva se zaměstnanectvem ostatních průmyslových států, poznáváme, že jeho životní úroveň je příliš nízká a že náš export má přímo vývozní prémie v nízké mzdě, již poskytuje mase svých spolupracovníků; tito pak jsou rovněž jako spotřebitelé u srovnání s cizinou velmi zatíženi nepřímými spotřebními daněmi a cly, zdražujícími i nejnezbytnější potraviny.
Snad nejdůležitější devisou pro druhé desetiletí naší republiky musí býti zvýšení životní úrovně pracujících vrstev. Dovolte mi říci, že já, socialista, jsem /stejně proti bohaté buržoasii jako proti proletariátu. Jsem pro to, aby se společnost skládala jen ze středního stavu, aby široká úroveň všeobecného životního standardu odpovídala schopnostem a výkonu průměrného člověka, a aby příliš odstředivé výjimky dolů i nahoru zmizely.
20 Nezapomínejme nikdy na poučku zakladatele našeho státu a prvého našeho presidenta, že »Česká otázka je sociální otázkou«. Nemůžeme ve společnosti národů a ve světové kultuře vrhnouti na váhy početnost našeho národa, jako ostatní národy a státy, můžeme však zmnožiti svou omezenou početnost kvalitním zhodnocením každého našeho příslušníka. To je možno jen tehdy, budeme-li míti srdce, pochopení a rozum pro potřeby pracujících vrstev, stane-li se u nás samozřejmou státní a národní tradicí osvícená a obětavá sociální a kulturní politika. Pochopíme-li situaci našeho státu a národa, pak nabudeme přesvědčení, že musíme houževnatě pracovat, že musíme dbát zájmů našeho celého národního hospodářství, ale zároveň musíme hledět, abychom za žádnou cenu ostatním světem nebyli předstiženi ve vývoji ke kulturní vyspělosti a sociální spravedlnosti.
21

Stát vydal 8,2 miliardy Kč na příplatcích za mouku a chléb, kterou nakupoval po převratu v Americe a v době vázaného poválečného hospodářství prodával obyvatelstvu pod nákupní cenu.*
V roce 1927 vyhláškou ministra sociální péče byla dovolena v pekařství práce u válu již od 4. hodiny ranní.*

Citace:

ŠTERN, Evžen. Deset let naší sociální republiky. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 19-37.