Otázka žalobního petitu.

Rozhodnutím ze dne 11. února 1939, Rv II 2550/38, vyslovil nejvyšší soud důležité zásady, pro které pokládáme za nutné, na rozhodnutí, které dosud nebylo nikde uveřejněno, upozorniti.
Nejvyšší soud vyhověl jím dovolání proti zamítavým rozsudkům obou nižších stolic, zrušil je a vrátil věc do I. stolice k novému projednání a rozhodnutí s tímto odůvodněním a s těmito pokyny:
Otázkou, zda žalobní prosba jest určitá do té míry, aby mohla býti základem exekuce musí se soud zabývati také bez jakékoliv námitky se strany žalované z moci úřední (Sb. n. s. čís. 12032). Nejde tu jen o formální vadu, která by mohla býti odstraněna snad postupem podle § 84 c. ř. s., nýbrž o vadu materielně-právní (Sb. n. s. čís. 10487), protože otázka určitosti žalobní prosby souvisí také s právním posouzením podle předpisů hmotného práva. Soud ovšem není oprávněn a ani povinen zaříditi opravu vadné žalobní prosby opatřením podle zmíněného již předpisu § 84 c. ř. s. a není také zásadně ani oprávněn, aby svému rozhodnutí položil za základ jinou žalobní prosbu, to jest žádání, jehož žalobce neučinil. Než právě proto, že jde o věc právního posouzení, musí soudce podle §§ 182, 496 č. 2 a 3 c. ř. s. učiniti otázku určitosti žalobního žádání předmětem ústního projednání, z něhož se nikterak nevylučuje projednání věci po stránce právní. Nejde tu o nějaké poučování stran nebo manudukci, jak to zákon má na mysli v části pojednávající o řízení před okresními soudy, nýbrž o splnění předpisů směřujících k provedení zásady projednací, o materielní vedení sporu. Soudce musí případné své pochybnosti sděliti mezi stranami a dáti jim příležitost k tomu, aby nadhozené otázky jak po stránce skutkové, tak také právní projednaly a aby k nim zaujaly své stanovisko. To platí i tehdy, má-li soudce pochybnosti o správnosti žalobního žádání; neboť nesrovnávalo by se ani se zásadou projednací a z ní plynoucím příkazem k materielnímu vedení sporu, ani se zásadou procesní ekonomie, kdyby soudce projednával spor ze všech možných hledisek skutkových a kdyby pak nakonec žalobu zamítl jen pro neurčitost žalobního žádání, aniž strany na své pochybnosti v tomto směru předtím upozornil a aniž jim dal možnost, aby se k jeho pochybnostem vyjádřily a aby případně závadu žalobní prosby prostě odstranily tím, že by ji upravily uspokojujícím způsobem. Ani tu nesmí soud strany jaksi zaskočiti a zmařiti tak z čistě formálního důvodu, aby použito bylo toho, co po věcné stránce bylo pracně projednáno. V souzeném případě by tu ovšem pochybnosti, které vedly žalující stranu k úpravě žalobní prosby. Než otázka určitosti žalobního žádání, zvláště s oněch hledisek a, podle onoho názoru, který pak soud projevil v rozsudku, nebyla soudem samým ani nadhozena a tak zůstala neprojednána. Jiná věc by byla, kdyby byl býval soud tuto otázku uvedl na přetřes, kdyby své pochybnosti stranám sdělil, a kdyby byl býval žalobce přes to setrval na svém žalobním žádání, trvaje na jeho správnosti. V tom případě by soudce nebyl oprávněn nutiti ho k nějaké úpravě, žalobní prosby, nýbrž musel by pak o žalobcově prosbě rozhodnout! a to zcela bez zřetele k tomu, jaká právní hlediska při projednávání uvedl na přetřes.
Jeho právní názor se stranami sdělený by ho nijak nevázal a nebyl by překážkou proti tomu, aby přece o žalobní prosbě rozhodl věcně. Kdyby tak soudce při projednání postupoval, pak by nešlo o vadnost řízení podle § 503 č. 2 a §§ 182, 496 c. ř. s., když se stranám dostalo možnosti vyjádřiti se k žalobní prosbě. V souzeném případě se to však nestalo; naopak stanovisko, které zaujal procesní soud v usnesení o úpravě žaloby, mohl si žalobce spíše vykládati v ten smysl, že proti určitosti pozměněné žalobní prosby nemá soud žádných námitek.
Podle právních hledisek shora uvedených nebyla tedy věc náležitě projednána a to hned již v prvé stolici, kde by byl měl žalobce ještě možnost upraviti žalobní prosbu se zřetelem k pochybnostem soudu, nadhozených až v rozsudku, a tak umožniti, aby procesní látka, v řízení před procesním soudem získaná nezůstala nezužitkována. Proti úpravě žalobní prosby nebylo by bývalo námitek s hlediska předpisu § 235 c. ř. s., protože by nešlo o změnu žaloby.
Zrušovací výrok jest proto odůvodněn předpisem §§ 510, 496 č. 2 c. ř. s. a na prvém soudě bude, aby podle stanoviska tuto naznačeného doplnil řízení a aby v něm poskytl stranám příležitost, aby se vyjádřily k otázkám uvedeným v rozsudku ve příčině žalobní prosby a aby žalobce mohl případně žalobní prosbu upraviti. Když věc zatím náležitě probrána nebyla, nebylo zatím ani dovolacímu soudu možno zabývati se ostatními vývody dovolání.

Citace:

Otázka žalobního petitu. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1938-39, svazek/ročník 3, s. 179-180.