O právu směnečného věřitele na úhradu („provision“) podle francouzského směnečného práva a podle návrhů na reformu našeho směnečného řádu (též se zřetelem k světovému směnečnému právu).

JUDr. František Vážný.
1. Snahy směřující k založení jednotného směnečného práva, došly již před světovou válkou svého výrazu na mezistátních konferencích, konaných v létech 1910 a 1912 v Haagu. Došlo nejprve v roce 1910 k vypracování původní osnovy světového směnečného zákona a úmluvy o sjednocení směnečného práva v roce 1912, pak vypracována konečná redakce jednotného (světového) směnečného řádu; oproti původní osnově došlo k některým změnám. Většina evropských států podepsala ujednání, jimiž se zavázaly, že zavedou ve svých zemích zmíněný jednotný řád směnečný. Osnova jednotného směnečného řádu byla spolu s osnovou uváděcího zákona předložena v býv. Rakousku jako vládní předloha ve sněmovně panské; srov. č. 200 příloh ku stenogr. protokolům panské sněmovny, sesse 21 z r. 1913. (V dalším bude citováno »osnova« a osnova z r. 1910 »původní osnova.«)1)
Jako hlavní úchylky, jež vykazují ustanovení jednotného směnečného řádu od ustanovení našeho směnečného řádu, uvádíme ad informandum jmenovitě: 1. Co do formálních náležitostí směnky obsažených v čl. 1. osnovy částečně upuštěno od rigorismu formálních náležitostí směnky podle našeho směnečného řádu (srov. čl. 2. osnovy). Původní osnova obsahovala důležitou úchylku od našeho směnečného řádu potud, že stanovila přípustnost směnky na majitele (čl. 3. původní osnovy). Bylo však již v původní úmluvě o zavedení jednotného směnečného řádu v čl. 3. ponecháno jednotlivým smluvním státům právo, aby prohlásily na svém území směnky, znějící na majitele, za neplatné. Ustanovení o přípustnosti směnky na majitele svědčící do osnovy z r. 1912 již pojato nebylo.
2. Ve směnce splatné na viděnou nebo určitý čas po viděné může býti stanoveno zúrokování směnečné částky. Při jiných směnkách pokládá se úroková doložka za nepsanou (čl. 5. osnovy); podle našeho směnečného řádu čl. 7, doplň. min. nař. z 2. listopadu 1858, č. 197 ř. z., činí slib úrokový směnku neplatnou; naproti tomu podle § 3. odst. 2. uher. směn. zák. pokládá se taková doložka za nepsanou.
3. Výstavce směnky má právo vyloučiti ručení za přijetí (čl. 9. osnovy). Výstavce směnky může předepsati předložení směnky ku přijetí (čl. 21. odst. 1. osnovy); může však též, pokud nejde o směnku domicilovanou nebo splatnou určitý čas po viděné, zakázati předložení směnky k akceptu (čl. 21. odst. 2. osnovy); jde o t. zv. směnky nepřijatelné, k nimž se ještě níže v souvislosti s vlastním naším thematem vrátíme.
4. Spíše formální než materielní úchylkou od našeho směnečného řádu jest ustanovení čl. 16. osnovy, podle něhož směnečný dlužník nemůže proti majiteli směnky uplatniti námitky, které se zakládají na jeho bezprostředním vztahu k vystaviteli nebo dřívějšímu majiteli směnky, leda že by nabytí směnky se zakládalo na nepoctivém ujednání (scil. mezi zcizovatelem a nabyvatelem směnky). Původní osnova stanovící v čl. 17 čtyři skupiny námitek (1. jež osobám směnkou zavázaným přímo proti majiteli příslušejí, 2. jež se zakládají v jejich způsobilosti k závazkům směnečným, 3. jež vzcházejí ze znění směnky nebo z doložek na ní připojených, 4. jež zakládají se v předpisech směnečného zákona), vlastně jen rozvedla zásadu, platnou podle čl. 82 našeho směnečného řádu. Toto positivní vypočtení námitek nebylo uznáno za účelné a dosti jasné a převládl na 2. světové konferenci směneč. náhled, že lépe účelu vyhovuje, stanoví-li se (negativní formou), které námitky osobě, směnkou zavázané, nepříslušejí.
5. Důležitou novotou proti našemu směnečnému řádu je zavedení zástavního indosamentu (čl. 18 osnovy); indosatář může tu uplatniti veškerá práva ze směnky, jeho indosament má však jen účinek prokuraindosamentu; směneč. dlužník nemůže vůči němu uplatniti námitky z osoby indosantovy s výjimkou nepoctivosti při indosamentu.
6. Indosament směnky pro neplacení protestované a směnky prejudikované má podle čl. 19. osnovy toliko účinek obyčejného (scil. občansko-právního) převodu (podle našeho směn. řádu má takový účinek jen rubopis směnky pro neplacení protestované; čl. 16. odst. 2. směn. řádu. Podle § 14 uher. směn. zák., má každý indosament učiněný po uplynutí protestní lhůty účinek občanskoprávní cesse.).
7. Místo zásady promptního akceptu podle našeho směn. řádu stanoví osnova v čl. 23., že trassát může žádati, aby směnka byla mu ještě den po prvé presentaci předložena (»rozvažovací lhůta«). Zásada neodvolatelnosti akceptu podle našeho směn. řádu obmezena v čl. 29. osnovy: akcept platí za odepřený, byl-li akceptantem přeškrtnut dříve, než tento dal směnku z rukou; ručí však podle akceptu, jestliže před škrtnutím písemně vyrozuměl o přijetí majitele směnky nebo osobu, jejíž podpis je na směnce.
8. Z ostatních význačnějších úchylek osnovy od našeho směn. řádu bylo by ještě uvésti, že směneč. rukojmímu, zaplativšímu směnku, přísluší podle čl. 31. odst. 3. osnovy směneč. regresní právo proti tomu, za něhož zaplatí a proti jeho předchůdcům (podobné ustanovení má s jistým obmezením i uher. směneč. zákon čl. 69); zjišťovací náš postih nahrazen v osnově postihem platebním (čl. 42. osnovy); majitel směnky může čestné přijetí vždy odmítnouti (čl. 55. odst. 2.); čestné placení má místo, i když majitel směnky před splatností směnky může uplatniti postih (čl. 58. osnovy; obojí ustanovení čl. 55. a 58. osnovy souvisí s připuštěním platebního postihu i před splatností směnky).
Velmi důležité pro příští jednotnou úpravu směneč. práva je též ustanovení čl. 53. osnovy o vlivu vyšší moci na provedení směnečněprávních úkonů, jež vedlo již v býv. Rakousku a Uhrách к vydání novel z r. 1912.
Mezi otázkami, jež řešeny býti měly způsobem namnoze odlišným od systému u nás platného směnečného práva při kodifikaci světového směnečného zákona, byla též otázka práva směnečného věřitele vůči trassátovi na »úhradu« (»Deckung«) v případě, že jde o směnku (vydanou), jež nemá býti akceptována, po případě směnku, jejíž akceptace nebyla sice výslovně vyloučena, jež však fakticky akceptována nebyla. Úhradou rozumí se tu povšechně právní nárok vystavitele směnky vůči trassátovi, na základě jehož vystavitel směnku na trassáta vydal (srov. Adler, Bankpolitische Aufsätze 1) zur Einführung des franzözischen Deckungsrechtes bei der Trate der einheitlichen Wechselordnung, str. 9.).
Ohledně této otázky vyskytly se značné divergence v názorech jmenovitě zástupců francouzských a německých a nepodařilo se nalézti pro jednotný směnečný řád východisko v kompromisním ustanovení. Toliko bylo stanoveno v § 14. konvence o zavedení jednotného směnečného práva, že otázka, má-li majitel směnky zvláštní právo na úhradu, není jednotným směnečným řádem, jakož i touto úmluvou dotčena. Mohou si ji tedy jednotlivé státy samostatně upraviti. Při poradách, konaných v roce 1913 o zavedení nového jednotného řádu směnečného v Rakousku (též za účasti prof. Hermanna-Otavského), jednalo se již o návrhu zákona, podle něhož vystavení a vydání nepřijatelné směnky (traty) má platiti za cessi pohledávky fakturní, sloužící této směnce za základ. (K návrhu se ještě podrobněji vrátíme.)
V dalším pojednáme toliko o otázce práva majitele směnky na úhradu, specielně se zřetelem k nepřijatelné směnce.
2. Při řešení naznačené otázky vycházelo se od systému práva francouzského.2) Podle francouzského práva mají býti směnky akceptovány a jen akceptem zakládá se normálně směnečný závazek trassáta. Tedy všeobecně platí totéž, co u nás. Připuštěny jsou však dvě výjimky: 1. směnky na viděnou (les lettres de change à vueí) musí býti bezprostředně vyplaceny, předloží-li je majitel trassátovi; 2. jsou podle francouzského práva přípustný směnky, jejichž akcept jest výslovně zakázán (směnky s klausulí »non acceptable« — srov. Lyon-Caen a Renault, Manuel de droit commercial, str. 533, Thaller, Traité élémentaire de droit commercial, str 816). Směnek, jichž akceptace je vyloučena, je ve Francii veliký počet (u příležitosti porad o světovém směnečném právu uvedl profesor Adler, zastánce francouzského systému ve příčině práva na úhradu při směnkách, jež nemají býti akceptovány, že francouzský směnečný obchod vykazuje skvělý výsledek a že eskompt francouzských bank, zvláště pokud se týká malých směnek, daleko převyšuje eskompt bank německých; z tohoto počtu pak veliká část připadala na směnky s vyloučenou akceptací, resp. směnky neakceptované).
Avšak směnky, jejichž akceptace je vyloučena, kde tedy za směnečný akcept nikdo neručí, nemohly by — bez nějakého náhradního opatření — jistě tvořiti tak veliký počet francouzského směnečného obchodu, a byly by dojista zcela z obchodu vytlačeny směnkami, za jejichž přijetí a zaplacení ručí podle čl. 118 code de commerce vystavitel a indossanti. Příčinu, proč jsou tyto směnky tak hojně užívány, sluší hledati v právním institutu francouzském, našemu právu cizím, upravujícím určitým způsobem v rámci směnečně právního poměru vztah majitele směnky k směnečné úhradě (provision); jde tu, nehledě k ustanov. čl. 115—117 code de com. o úhradě, hlavně o obyčejové právo a praxi, opřenou o judikaturu (uvádí se však jako základ pro tento právní institut též čl. 149 code de commerce; srov, jmenovitě Lyon-Caen a Renault v cit. spise). Vyjíti dlužno od pojmu tak zv. »provision« (»úhrady«) ve smyslu francouzského práva. Vystavuje směnku, má se trassant postarati o to, aby byla směnka majiteli směnky resp. jeho nástupcům trassátem vyplacena; má se tedy postarati o zajištění, hodnotu pro zaplacení směnky trassátem. Způsob, kterým se má tohoto zajištění docíliti, jest provision (slovo pochází od providere).3)
Podle Thallera (cit. spis, č. 1419) »la provision est la créance d’argent appartenant ou devant appartenir lors de l’échéance de la traite au tireur contre le tiré, et motivant de la part du premier l’émission de la lettre de change sur le second.« Podle čl. 116 code de commerce jest tu úhrada, jestliže v době splatnosti směnky trassát je dlužen vystaviteli směnky nebo tomu, na jehož účet byla směnka vystavena, alespoň částku, odpovídající částce ve směnce uvedené. Předmětem úhrady směnečné ve smyslu francouzského práva může tedy býti pohledávka vystavitele směnky vůči trassátovi (může se zakládati na jakémkoliv titulu právním), může však tvořiti směnečnou úhradu i poskytnutí úvěru trassátem vystaviteli směnky a konečně může tvořiti podle francouzského práva tuto úhradu i zboží (sem patří na příkl. případ deposita zboží, prodejní komise, vystaví-li komitent na základě zaslaného zboží směnku na komisionáře-trassáta; Thaller, cit. Hamburger, cit. str. 402 a n.). Hlavní a typický případ směnečné úhrady (na který se, jak níže bude uvedeno, obmezuje návrh prof. Landesbergeга) jest pohledávka vystavitele směnky vůči trassátovi, jež jest hospodářským podkladem pro vystavení směnky. Pokud jde o vztah majitele směnky (směnečného věřitele) k směnečné úhradě, třeba rozeznávati tyto tři případy (srov. Hamburger, cit. pojednání, str. 403 a násl.): 1. je tu obyčejná směnka (přijatelná), v níž není výslovné zmínky o provision; 2. je tu směnka nepřijatelná, v níž rovněž není zvláštní zmínky o provision; 3. je tu směnka (s připuštěním nebo vyloučením akceptu), v níž je obsažena výslovná zmínka o provision (jsou to t. zv. »traites avec affectation spéciale de provision« — srov. Thaller, cit. č. 1458).
Ve všech uvedených sub 1.—3. případech všeobecně platí podle francouzského práva, že majiteli směnky příslušejí ohledně úhradní pohledávky vystavitele směnky vůči trassátovi táž práva, jaká příslušela vystaviteli směnky; majitel směnky může v době splatnosti, výjim. již před splatností směnky uplatniti příslušný nárok vystavitelův z úhrad poměru (má postavení cessionáře; přes to však, jak ještě níže uvedeno, má nabytí práva na úhradu ráz i originálního nabytí).4) Platí pak, že zmíněný nárok majitele směnky oproti trassátovi nemůže býti ohrožen konkursem vystavitele směnky nebo exekucí, vedenou proti vystaviteli směnky se strany jiných věřitelů, anebo tím, že vystavitel směnky, jíž se týká, vydá další směnky na původní úhradu, resp. tuto odvolá.
Přiznává se tedy ve Francii majiteli směnky kromě normálních směnečně právních nároků na plnění toho, co je obsahem směnky, nárok vůči trassátovi na provision; nárok ten je pak zajištěn proti odvolání úhrady vystavitelem — ovšem bez dalšího jen po splatnosti směnky, — a dále i před splatností směnky proti konkursu vystavitele směnky a exekuci vystavitelových věřitelů. Proti věřitelům vystavitele směnky požívá tedy majitel směnky výlučného práva na úhradu, pokud tu fakticky je. Vystavitel směnky ručí v případě, že nebyla úhrada dána, a to i když nebyl včas učiněn protest pro neplacení (čl. 117 posl. odst. code de commerce). V případě, že byla úhrada dána, ručí majiteli směnky trassát, pokud se týče akceptant.
Aby byl majitel směnky chráněn proti odvolání úhrady vystavitelem (což může se státi na př. i v té formě, že vystavitel na základě úhrady, vzhledem k níž již vydal směnku s vyloučením akceptace, vydá ještě jinou směnku bez vyloučení akceptu, kterážto směnka zjednává jejímu majiteli přednost před majitelem směnky nepřijatelné), třeba, aby byl do směnky pojat výslovný údaj o úhradě »affectation special de la provision« (srov. Hamburger cit. pojednání str. 403 a násl.). Sem patří — pokud jde o případ, že úhrada spočívá ve zboží nebo efektech — tak zv. »traites documentaires«.
Ke shora uvedeným sub 1—3 případům dlužno dodati toto: ad 1 a 2. Právo na úhradu je spjato se směnečným věřitelstvím. Nabytí práva na úhradu pojí se bezprostředně k nabytí směnky. Ježto nabytí směnky remitentem nebo indosatářem jest nabytím originárním (jmenovitě řádně legitimovaný indosatář jest vlastníkem, i když indosant vlastníkem nebyl; o rozdílu mezi indosamentem a cessi podle francouzského práva srov. Thaller, cit. čís. 1463), nabytí práva na úhradu pak se bezprostředně pojí k nabytí směnky, bylo by lze i nabytí tohoto práva přiznati ráz nabytí originárního potud, že nabyvatel směnky má právo na úhradu i když jeho předchůdce nebyl právně směnečným věřitelem, a tedy neměl práva na úhradu.
Jinak však podržuje trassát námitky, jež má proti vystaviteli směnky z úhradového poměru, i proti každému nabyvateli směnky. Hamburger sice v citovaném pojednání principielně zastává, že »nabytí úhrady není derivativním nabytím« (srov. cit. pojednání str. 403), sám však v dalším (na př. str. 409, 410 cit. pojednání) mluví o nabyvateli práva na úhradu jako o cessionáři dotyčného práva. Ve francouzské literatuře právní zastává se po většině názor, že pohledávka (scil. jsoucí podkladem směnečné úhrady) vystavitele směnky vůči trassátovi postupuje se zároveň, s vydáním a nabytím směnky na majitele směnky (srov. Lyon-Caeri a Renault, Manuel de droit commercial, str. 530). U směnek neobsahujících výslovný údaj o úhradě však podržuje vystavitel, vyjímajíc případ konkursu vystavitelova nebo exekuce proti němu vedené, právo až do doby splatnosti směnky úhradu odvolati (existenci výlučného práva majitele směnky na úhradu v případě konkursu vystavitele nebo exekuce proti němu a dále bez obmezení v době po splatnosti směnky vyvozují někteří spisovatelé francouzští též ze samého code de commerce, a to arg. a contr. čl. 149 code de commerce, jinak právo toto je právem zvykovým).
Ad 3. Směnky, obsahující výslovný údaj o úhradě »affectation spécial de la provision« (zvláštní forma pro dotyčný údaj není předepsána, jmenovitě netřeba souhlasu trassátova), mají oproti prve uvedeným směnkám přednost potud, že zjednávají majiteli směnky výlučné právo na úhradu též v době před splatností směnky (totiž i mimo případ konkursu vystavitelova a exekuce proti němu vedené, kdy i před splatností směnky má výlučné právo na úhradu, pokud jí vystavitel směnky již před konkursem nebo exekucí jinak nedisponoval, i majitel směnky, neobsahující »affectation spécial de la provision«): zajišťují majitele směnky před odvoláním úhrady vystavitelem ještě v době před splatností směnky. Trassat, který musí býti patřičně o této doložce zpraven, nesmí již uposlechnouti opačných disposic vystavitelových (srov. Thaller, cit. spis č. 1458). Naznačená přednost směnky s výslovnou doložkou o úhradě platí, specielně pokud jde o její poměr k směnkám přijatelným (u nichž je akceptace vyloučena), po případě dosud nepřijatým směnkám bez vyloučení akceptu, což plyne již z toho, že sám ústav směnečné úhrady má svůj specielní význam pro tyto směnky. U směnky akceptované nemá otázka úhrady podstatného významu, jak správně připomíná Adler v cit. pojednání str. 7. Právo na úhradu jest aktuelní pro majitele směnky, jemuž pravoplatná doložka ve směnce zakazuje předložiti ji trassátovi k akceptaci, a ovšem i u směnky (již lze akceptovati), jež akceptována nebyla. U směnky akceptované ručí majiteli směnky akceptant jako hlavní dlužník, kdežto u směnek bez akceptu není akceptanta jako hlavního družníka (u směnky nepřijaté ručí alespoň vystavitel a indossanti za nepřijetí; u směnky nepřijatelné není však nikoho, kdo by ručil za nepřijetí). Lze tudíž pro obor francouzského práva co do právní účinnosti i hospodářského významu označiti za směnky, pro majitele jejich nejvýhodnější, směnky akceptované. Pak následují směnky nepřijaté a pak nepřijatelné, t. j. s vyloučením akceptu s výslovnou klausulí o úhradě. Na posledním místě jsou směnky nepřijatelné, bez výslovné doložky o úhradě (srov. Thaller, cit. pojednání č. 1458).
3. Otázka práva majitele směnky na úhradu řešená ve Francii odchylně od systému našeho směnečného řádu5) jest, jak výše uvedeno, jednou z těch, při níž již u příležitosti prací na světovém směnečném řádě nebylo lze docíliti shody mezi zastánci systému německého a rakouského směnečného práva a francouzského směnečného práva, ač dlužno konstatovati, že i ze řad odborníků směnečného práva rakouského a německého ozvaly se závažné hlasy ve prospěch kladného řešení této otázky.6) To nabylo své aktuelnosti jmenovitě tím, že osnova světového zákona směnečného uznala nepřijatelnou tratu, což bylo kruhy bankovními živě uvítáno (podle platného našeho směnečného řádu jest zápověď akceptu nezávaznou); zástupci bank uvedeno, že nepřijatelná směnka vyhovuje jmenovitě zájmům malých podnikatelů, získati úvěr na základě svých pohledávek vůči zákazníkům, kterým však by se příčilo směnku akceptovati (viz prof. Hermann-Otavský, citované pojednání str. 68 pozn. 12). A hlavně se zřetelem k této směnce bylo na vídeňské směnečné konferenci v r. 1911 dožadováno (též prof. Landesbergrem), aby v určitém rozsahu byl směnečný věřitel uznán za cessionáře vystavitelovy pohledávky vůči trassátovi, tedy uplatňován systém francouzský. Snahy tyto pak vedly ke konkrétnímu návrhu který nese po svém původci označení »Lex Landesberger« a který v poslední úpravě z roku 1913, částečně modifikované na návrh profesora Hermanna-Otavského a prof. Adlera, zní v německém textu takto; »Wenn der Aussteller in einem gezogenen Wechsel, den zur Annahme vorzulegen er verboten hat, eine von ihm dem Bezogenen gestellte Rechnung mit Ausstellungsort und Ausstellungstag anführt (Deckung in Faktura von... u d.), so gilt der Wechselgläubiger (falls der Bezogene ein Kaufmann ist) als Zessionär der so bezeichneten Forderung, insolange der Aussteller den Wechsel nicht rückgelöst hat. Wenn der Bezogene vom Aussteller die Nachricht empfangen hat, dass er einen solchen Wechsel begeben hat, so hat er dem Wechselgläubiger nur gegen Aushändigung des quittierten Wechsels Zahlung zu leisten. Im Falle einer Teilzahlung ist Art. 38, Abs. 3 der einheitlichen Wechselordnung anzuwenden.«7) Tento návrh byl s praktického hlediska odůvodněn jednak jednoduchostí, se kterou může obchodník disponovati se svou pohledávkou, jednak značným zlevněním poskytnutí úvěru, ježto se tím ušetří celá řada výdajů za korespondenci a kontrolu. Dále bylo poukazováno na to, že pro eskompt otevřených pohledávek knihovních se tím ulehčí a zlevní otázka poplatková. Posléz bylo poukazováno na příklad Francie, kde systém úhradový, s nímž návrh operuje, prokázal se býti užitečným veškerému úvěrnictví.
Návrh profesora Landesbergra na přiznání práva majiteli směnky na úhradu spočívá na podkladu francouzské traite avec affectation spécial de la provision. Je ovšem na rozdíl od francouz. práva obmezen toliko na směnku nepřijatelnou (proti tomu namítá Adler v cit. pojednání str. 18 a n., že není důvodu, proč by nemohlo býti dotyčné ustanovení rozšířeno i na obyčejnou směnku, jež nebyla akceptována); dále jest tu obmezení jednak co do způsobu úhrady, jednak co do kvality trassáta.
Kromě důvodů národohospodářských a finančních (zjednodušení a zlevnění úvěrových operací zavedením nepřijatelné směnky s právem na úhradu8) oproti dosavadnímu systému eskomptu knihovních pohledávek) bylo se dovoláváno ve prospěch zavedení práva majitele směnky nepřijatelné na úhradu jednak ustanovení občan. zák. (v původní vodní textaci před 3. novelou) o »kryté« poukázce (§ 1408 obč. zákona ve starém znění stanovící, že v případě poukazu asignantovy pohledávky vůči asignátovi — tak zv. »krytá« poukázka — platí asignace jako cesse, byl uváděn jako podklad pro stanovení obdobného práva při [nepřijatelné] směnce, jež je v podstatě též druhem asignace), jednak ustanovení jednotného směnečného řádu o nepřijatelné směnce. Pokud se týče jednotného směnečného řádu přichází tu v úvahu čl. 42. odst. 2., podle něhož majiteli směnky přísluší regresní právo, byl-li uvalen konkurs na jmění trassáta (tedy aktuelní i pro nepřijatelnou směnku) nebo zastavil-li trassát placení nebo byla-li vedena bezvýsledně exekuce na jeho jmění; tím dán výraz stanovisku, že »majitel směnky je v hospodářském smyslu věřitelem trassáta« (Hamburger, cit. pojednání str. 431), třeba ovšem nešlo tu o poměr směnečně-právní. Podle ustanovení 3. odst. téhož §u pak přísluší majiteli nepřijatelné směnky regresní právo, byl-li na jmění vystavitele takové směnky uvalen konkurs (podobně ustanovuje čl. 444 code de commerce). Obě ustanovení jsou, jak důvodová zpráva k čl. 42. vládní předlohy osnovy jednotného směnečného řádu uvádí, důležitým doplněním právního ústavu nepřijatelné směnky. V témže smyslu pak má býti návrh Landesbergera, který stanoví, že majitel směnky je cessionářem (ipso jure) pohledávky vystavitele směnky vůči trassátovi, jsoucí podkladem pro vystavení směnky, doplněním ústavu nepřijatelné směnky, o jejíž zavedení se s mnohých stran usiluje.
Proti zavedení práva majitele směnky na úhradu podle cit. návrhu namítá se hlavně, že by bylo neslučitelné s abstraktní povahou směnky. Proti tomu však důvodně poukazuje Adler na to, že v daném případě trassát, který vůbec nemá směnku akceptovati, jehož materielní závazek, pocházející z vystavení směnky, smí majitel směnky uplatniti, není směnečným dlužníkem a tedy není směnečně (a tudíž abstraktně) zavázán. Trassát sám zůstává mimo směnečný závazek; jeho závazek směnku vyplatiti je občansko-právní.
Abstraktní povaha směnečného závazku vystavitele směnky a indossantů není navrhovaným ustanovením nikterak dotčena. Poněvadž pak akcept v daném případě místa nemá, odpadá vůbec podklad pro úvahu, může-li návrh míti vliv na abstraktnost směnečného závazku akceptantova.
Vůbec nutno při posuzování návrhu míti na zřeteli okolnost, že míří toliko na směnky, u nichž není akceptu (t. j. podle návrhu směnky nepřijatelné — podle Adlera není důvodu, proč by nemohl býti návrh rozšířen vůbec na směnky nepřijaté), a že — oproti dosavadnímu stavu, podle něhož v uvedených případech nemá majitel směnky vůči trassátovi nijakých práv, spec. i nemá samostatného práva na úhradu, jsoucí základem pro vydání směnky na trassáta — znamená to plus, že přisuzuje majiteli směnky (scil. při pravoplatném nabytí směnky) samostatný nárok (třeba ne směnečně-právní) i oproti trassátovi na úhradní pohledávku.
O návrhu na přiznání samostatného práva na úhradu majiteli směnky ve formě cese (ex lege) v úvahu přicházející pohledávky vystavitele směnky vůči trassátorovi nebylo, pokud mi známo, u nás ještě jednáno; o věci není také zmínky v připravované osnově směnečného práva (což je ostatně pochopitelno z důvodu, že tato osnova nemá snad za účel vypracovati nový systém směneč. práva, nýbrž je pouze unifikací směnečného práva, platného v zemích historických a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi; v uherském směnečném zákoně není podobného ustanovení). Lze ale očekávati, že při příštím jednání o zavedení jednotného směnečného práva bude i o tomto problému jednáno. Dojde-li pak k zavedení nepřijatelné směnky ve smyslu ustanovení jednotného směneč. řádu, bude asi nutno věc tu pro obor našeho práva (k čemuž opravňuje čl. 14. úmluvy o zavedení jednotného směneč. řádu) ve smyslu kladném (t. j. přiznání majiteli takové směnky práva na úhradu, arci s obmezením výše naznačeným) upraviti. Neboť směnka, jejíž akcept není připuštěn, by bez přiznání práva na úhradu jejímu majiteli sotva mohla se státi papírem v obchodním životě používaným.

O původní osnově jedná článek prof. Hermana-Otavského »O přípravách k mezinár. unifikaci směneč. práva« v »Právníku«, 1911 «(též jako zvl. otisk).
Z literatury práva francouzského bylo přihlíženo k těmto soustavným dílům: Thaller, »Traité élémentaire de droit commercial«, Lyon Caen a Renault, »Manuel de droit commercial« a Lacour, »Précis de droit commercial«. Přehled o názoru francouzské jurisprudence o dané otázce obsažen v pojednání Hamburgera »Das Recht aut die Deckung bei der nicht akceptablen Tratte« v »Allg. öster. Gerichtszeitung« z r. 1913.
Ustanovení code de commerce o provision (čl. 115—117) jsou podstatnou úchylkou od našeho směnečného práva. Podle čl. 115 code de commerce musí být úhrada opatřována vystavitelem směnky nebo tím, na jehož účet směnka byla vystavena, aniž však by vystavitel směnky na účet jiného přestal osobně ručiti, toliko však vůči indosantovi a majiteli směnky. Podle čl. 117 code de commerce předpokládá přijetí směnky úhradu. Trassát není povinen směnku bez úhrady přijati (Cannstein, Das Wechselrecht, str. 151). Akcept jeví se jako důkaz o přijetí úhrady vůči indosantům. Jinak ale musí vystavitel směnky v případě sporu dokázati, že trassát v době splatnosti směnky úhradu měl (čl. 117, odst. 2. a 3. code de commerce). Přes naznačenou povinnost vystavitele směnky stran opatření úhrady nelze zastávati, že by směnka podle francouzského práva byla »poukázkou na úhradu, nalézající se v rukou trassáta« (tak jmenovitě Cannstein v cit. spise), čímž by neodůvodněně byl zastírán rozdíl, jaký platí i podle francouzského práva v poměru mezi směnkou a šekem. Neboť i podle francouzského práva může směnka, a to i na viděnou, býti právoplatně vystavena bez úhrady. Naproti tomu nemůže býti podle francouzského práva šek vydán, aniž by předem bylo postaráno o úhradu, jsoucí k disposici.
Nabytí práva na úhradu pojí se sice podle francouzského práva bezprostředně k nabytí směnky remittentem nebo indossatářem (Lacour, Précis de droit commercial z r. 1912, č. 1192), majitel směnky může však je uplatniti pravidelně až při splatnosti směnky.
Z dalších význačnějších rozdílů, jež oproti našemu směnečnému právu vykazuje směnečné právo francouzské (ustanovení čl. 110—189 code de commerce, z nichž některá částečně modifikovaná pozdějšími zákony), bylo by uvésti: K platností vydané směnky (lettre de change) se vyžaduje doložky »na řad« (clause a ordre) a doložky valutové (valeur fournie; čl. 110 code de commerce). K platnosti indosamentu, jímž se převádí vlastnictví k směnce, se vyžaduje udání jména toho, na jehož řad se směnka indosuje, doložky valutové a data; nevyhovuje-li indosament těmto podmínkám (tedy jmenovitě jde-li o blanko indosamemt), platí jen jeho plná moc, procura indosament; čl. 137 a 138 code de commerce).Akcept musí obsahovati slovo »accepté«. Může býti co do sumy akceptované obmezen. Může se státi do 24 hodin po presentaci (lhůta na rozváženou; čl. 125 cod. de com.). Směnečné rukojemství (aval) může býti prohlášeno také ve zvláštní listině (čl. 142 code de commerce). V případě regresu pro nepřijetí nebo nejistotu hlavního dlužníka může regresát (indosanti a vystavitel) buď složití jistotu anebo směnku zaplatiti (čl. 120 code de commerce). Čestné přijetí neruší regres pro zajištění resp. platební (čl. 128 code do commerce). Protest pro neplacení musí se státi nejbližšího všedního dne, po splatností směnky (čl. 162 code de commerce). Upraveny jsou jinak než u nás promlčecí lhůty pro uplatňování přímého a nepřímého práva směnečného (srov. čl. 165 a 189 code de commerce).
Pro právo na úhradu vyslovili se v Rakousku jmenovitě Adler, Landesberger, Hamburger, proti vyslovil se jmenovitě Hupka, Poliak. Také v Německu ozvaly se hlasy po úpravě práva majitele směnky na úhradu ve smyslu francouzské judikatury. Bylo pro směnečný zákon navrhováno (Canstein, Scheck, Weahsel und deren Deckung str. 81 а násl. 186 a násl.) zavedení tohoto ustanovení: Dem Eigentümer eines, nicht akceptierten Wechsels steht gegen den Bezogenen, der Deckung in Händen hat, und wenn die Deckung von dem Bezogenen dem gesamten der Konkursmasse des Transsanten oder einem unredlichen Dritten ausgefolgt wurde, gegen diese die Klage auf volle Zahlung der ganzen Wechselsumme oder auf Duldung der aussergerichtlichen Befriedigung desselben aus der Deckung zu wenn der Trassierung eine Assignation zu Grunde liegt
V poradách znalců v březnu 1913 o uvozovacím zákoně k jednotnému směnečnému řádu stylisoval profesor Landesberger svůj návrh takto: Wenn der Austeller eines gezogenen Wechsels, dessen Vorlegung zur Annahme verboten und durch einen Vermerk im Texte des Wechsels dessen Wert mit Hinweis auf eine dem Austeller gegen den Bezogenen zustehende Forderung als verrechnet bezeichnet hat, und die Faktura, in der diese Forderung, beurkundet ist, mit Ausstellungsort und Datum angegeben ist (zum Beispiel Wert in Faktura vom... und dergleichen), so gilt mit Begebung des Wechsels die Forderung dem rechtsmäßigen Inhaber des Wechsels als abgetreten. Wird der Bezogene v,or dieser Abtretung durch den Aussteller benachrichtigt, so ist er nur gegen Aushändigung des quittierten Wechsels zur Zahlung verpflichtet«.Porad o návrhu profesora Landbergera zúčastnili se jmenovitě profesor Hermann-Otavský, Adler, Poliak; z odborníků dr. Schauer, dr. Kornfeld, dr. Friedländer, dr. Hammerschlag a jiní. Profesor Herrmann-Otavský navrhl jmenovitě obmezení rozsahu působnosti Landbergerova návrhu, což bylo též akceptováno (obmezení na trassáta-kupce). Návrh byl pak též částečně opraven (passus: Wechselinhaber... gilt als Zessionär; dodatek v poslední větě) prof. Adlerem. Adler zasahoval s největší mírou o uskutečnění zmíněného návrhu Landesbergerova. Již před tím v různých pojednáních (na př. Grünhuts Zeitschrift, čl. 37, 123, Handwörterbuch der Staatswissenschaffen pod titulem »Wechsel« a 1. zastával francouzský systém ve příčině práva majitele směnky na úhradu. Otázce uplatnění jeho i pro obor rakouského práva směnečného věnoval táž pojednání »Bankpolitische Ausätze (obsahující: 1. Zur Einführung des franzözischen Deckungsrechtes bei der Tratte der einheitlichen Wechselordnung«; 2. »Das sogenannte Recht auf die Deckung des gezogenen Wechsels und die Frage seiner Einführung«; 3. »Die inakzeptable Tratte mit Deckungsrecht«).
Pro tuto směnku užívá Hamburger označení »Zessionstratte«.

Citace:

VÁŽNÝ, František. O právu směnečného věřitele na úhradu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 11, s. 361-374.