Č. 10476.

Pojištění pensijní: * Vystoupil-li zaměstnanec, podléhající pensijnímu pojištění ze zaměstnání takového ještě před platností zák. č. 89/20, a vstoupí-li znovu do takového zaměstnání po účinnosti tohoto zák., jest posavadní nositel pojištění povinen na nového nositele přenésti reservu vypočtenou podle § 68 zák. č. 89/20, nikoliv vypočtenou podle zákonů dřívějších.
(Nález ze dne 6. dubna 1933 č. 5769/31.)
Prejudikatura: Boh. A 9793/32.
Věc: Pensijní ústav Poldiny Huti v Praze proti ministerstvu sociální péče o převedení prémiové reservy.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Mezi stěžujícím si Pensijním ústavem Poldiny Huti a Pensijním ústavem pro úředníky akc. spol. dříve Škodovy závody v Praze vzešel spor o převod prémiové reservy za Roberta K., jenž vystoupil ze stěžujícího si ústavu dne 14. listopadu 1918 a vstoupil do Pensijního ústavu úředníků akc. spol. dříve Škodovy závody dne 1. března 1922. K rozřešení tohoto sporu obrátil se Pensijní ústav pro úředníky akc. spol. dříve Škodovy závody ve smyslu § 77 odst. 2 pens. zák. č. 89/20 na min. soc. péče, žádaje, aby bylo uznáno, že stěžující si ústav jest povinen převésti statutární prémiovou reservu, nikoli jen reservu zákonnou podle ustanovení norem, jež zák. č. 89/20 předcházely. Ve svém vyjádření z 11. května 1927 zaujal stěžující si ústav stanovisko, že jest povinen převésti novému nositeli pojištění jen reservu zákonnou, poněvadž ustanovení čl. 17 cit. vl. nař. o převodu statutární reservy při přestupech, uskutečněných nejdříve dne 1. července 1920, týká se jen případů, kdy nejen ke vstoupení, nýbrž i k vystoupení došlo po 30. červnu 1920, kdežto vystoupil-li pojištěnec z pojistné povinnosti před 1. červencem, bylo jej posuzovati podle dřívějšího zákona, na jehož základě bylo novému nositeli pojištění reservovati jen zákonnou prémiovou reservu včetně přeplatků.
Nař. rozhodnutím vyslovilo min. soc. péče, že stěžující si ústav jest povinen převésti Pensijnímu ústavu pro úředníky akc. spol. dříve Škodovy závody v Praze za svého nového pojištěnce ke dni 1. března 1922 statutární prémiovou reservu z těchto důvodů: Robert K. vystoupil dne 14. listopadu 1918 z Pensijního ústavu Poldiny Huti a stal se dne 1. března 1922 členem Pensijního ústavu pro úředníky Akciové společnosti dříve Škodovy závody v Praze. Spornou jest otázka, zda pro převodní povinnost platí ustanovení § 68 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. anebo předpisy § 68 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. V § 68 cit. cís. nař. upraven jest v odst. 1 převod prémiové reservy »v případě přestupu osoby pojištěním povinné od Všeobecného pensijního ústavu k ústavu náhradnímu«, v odst. druhém pak převody »při ostatních změnách pojistné příslušnosti.« Odstavec první § 68 zák. 89/20 jedná o převodech mezi nositeli pojištění »při změnách pojistné příslušnosti«. Změnou pojistné příslušnosti ve smyslu obou cit. zákonných ustanovení jest vstup do pojištění u nového nositele pojištění. Do dne vstupu pojištěncova k novému nositeli pojištění zůstávají podle §§ 24, 27 a 27 a) zák. č. 89/20 získané pojistné nároky oproti dosavadnímu nositeli pojištění v platnosti, a dosavadní nositel pojištění byl v důsledku těchto zákonných předpisů podle čl. IV č. 3 nař. býv. min. vnitra z 21. prosince 1914 č. 348 ř. z. povinen vykázati v bilanci za vystouplé pojištěnce prémiové reservy, odpovídající pojistným nárokům získaným v době zániku pojištění. Z uvedeného vyplývá, že změna pojistné příslušnosti nastane teprve vstupem k novému nositeli pojištění a že pro výši částky, již nutno novému nositeli pojištění vydati, jsou rozhodný předpisy platné v době vstupu k tomuto. Převodní povinnosti neodporují předpisy § 94 zák. č. 89/20, které stanoví, že v případě, kdy pojištění (ať povinné nebo dobrovolné) zaniklo před platností zák. č. 89/20, řídí se pojistné nároky podle dosavadních zákonných ustanovení, byť událost pojistná nastala teprve za platnosti tohoto zákona. Z cit. poslední věty jest patrno, že zákonodárce použil zde výrazu »pojistné nároky« ve smyslu užším, t. j. jako nárok na pojistné dávky již napadlý oproti výrazu »čáky«. Zákon touto výjimkou stanovil, aby dávky tímto zákonem nově zavedené (vychovávací příplatky a pohřebné) nenáležely též osobám, jež nebyly pojištěny za účinnosti tohoto zák. Avšak i kdyby výraz »pojistné nároky« se vykládal tak, že zahrnuje též čáky pojištěncovy, neměnilo by se nic na převodní povinnosti, poněvadž, jak již uvedeno, i podle cís. nař. č. 138/1914 ř. z. zůstaly vystouplému pojištěnci zachovány vůči dosavadnímu nositeli pojištění všechny statutární nároky a nikoliv, jak Pensijní ústav Poldiny Huti se mylně domnívá, toliko pojistné nároky, odpovídající prémiové reservě zákonné včetně přeplatku připadajícího na pojištěnce.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Podle ustanovení 2. odst. § 68 původního pensijního zák. ve znění cís. nař. č. 138/1914 ř. z. měl při jinakých změnách pojistné příslušnosti, než která jest uvedena v odst. 1 a týká se přestupu od pensijního ústavu k ústavu náhradnímu, dosavadní nositel pojištění odevzdati novému nositeli pojištění alespoň obnos, odpovídající prémiové reservě, která by tu měla býti pro dotyčného zřízena, kdyby zřízenec po celou podle § 73 odst. 7 pro pojištění započítatelnou příspěvkovou dobu byl pojištěn u pensijního ústavu, včetně rozdílů příspěvků pojištěncem během náhradního pojištění placených, proti příspěvkům, které by podle zásad odevzdávajícího ústavu za normální čáky měl zapravovati. Prémiovou reservu, která — jak praví toto ustanovení — by tu byla, kdyby zřízenec byl po celou uvedenou dobu pojištěn u pensijního ústavu, nazývají strany souhlasně prémiovou reservou zákonnou.
Dnem 1. července 1920 nabyl účinnosti zák. č. 89/20, jenž novelisoval mimo jiné i nahoře uvedené ustanovení § 68, stanoviv, že při změnách pojistné příslušnosti jest dřívější nositel pojištění povinen odevzdati novému nositeli pojištění prémiovou reservu, potřebnou ke krytí získaných nároků přestupujícího pojištěnce na základě ryzí premie podle početních základů opuštěného nositele pojištění, po případné srážce splátek, které pojištěnec dluhoval v době výstupu.
Prémiovou reservu, vypočtenou podle právě cit. ustanovení na základě ryzí premie podle početních základů opuštěného nositele pojištění, nazývají strany souhlasně prémiovou reservou statutární. Spor pak jest o to, kterou z obou uvedených reserv, zákonnou či statutární, jest na nového nositele pojištění převésti, vystoupil-li pojištěnec z členství u opuštěného nositele pojištění před 1. červencem 1920, tedy za platnosti cís. nař. č. 138/1914 ř. z., jež při změnách pojistné příslušnosti nařizuje převésti prémiovou reservu zákonnou, kdežto ke vstupu do členství u nového nositele pojištění došlo až 1. července 1920 nebo po této době, kdy byl již v účinnosti zák. č. 89/20, nařizující převáděti prémiovou reservu statutární.
Žal. úřad odpověděl k této otázce ve smyslu druhé eventuality, vycházeje v podstatě z názoru, že změnou pojistné příslušnosti jest podle obou uvedených norem rozuměti vstup do pojištění u nového nositele pojištění, takže došlo-li k tomuto vstupu za účinnosti zák. č. 89/20, jest převáděti reservu statutární podle předpisu § 68 zák. č. 89/20. Stížnost naproti tomu má za to, že jest převésti prémiovou reservu zákonnou podle předpisu § 68 cís. nař. č. 138/1914 ř. z., dovolávajíc se pro tento svůj názor ustanovení § 94 zák. č. 89/20, jež praví, že zanikla-li pojistná povinnost nebo dobrovolné pojištění před tím, nežli tento zákon vstoupil v platnost, řídí se nároky pojistné podle ustanovení zákona z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 po případě podle ustanovení cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z., byť i událost pojistná nastala teprve za platnosti tohoto zák. Stížnost vykládá toto ustanovení v ten smysl, že »pojistnými nároky« nelze rozuměti jen nároky na pojistné dávky již napadlé tím, že vzešla pojistná událost, nýbrž i čáky, před pojistnou událostí existující, takže pro osoby, vystouplé z pojistné povinnosti před účinností zák. č. 89/20 platí i co do převodu prémiové reservy staré ustanovení § 68 cís. nař. č. 138/14, jež nařizuje převáděti reservu zákonnou, nikoli nové ustanovení § 68 zák. č. 89/20, předpisující převáděti reservu statutární, jehož po názoru stížnosti může býti užito jen na případy, kdy nejen ke vstoupení do nového, nýbrž i k vystoupení z dosavadního pojištění došlo již za platnosti nového zák.
Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Nemůže snad vůbec vážně býti pochybováno o tom, že pojistné nároky osob, které byly pojištěním povinny a pojištěny za účinnosti zák. č. 89/20, řídí se podle ustanovení tohoto zák., třeba osoby ty byly pojištěním povinny a pojištěny také podle ustanovení a za účinnosti dřívějších norem a tato dřívější jejich pojistná povinnost zanikla ještě před tím, než vstoupil v platnost nový zák. č. 89/20. Je-li proto v § 94 zák. č. 89/20, jehož se stížnost dovolává, ustanoveno, že zanikla-li pojistná povinnost před tím, než tento zákon vstoupil v platnost, řídí se nároky pojistné podle dřívějších norem, byť i událost pojistná nastala teprve za platnosti tohoto zák., nelze tomuto ustanovení rozuměti jinak, než že jím měl býti dán předpis jen pro případ, kde po zániku dřívější pojistné povinnosti, nastalém před dnem 1. července 1920, ke vstupu do nové pojistné povinnosti podle zák. č. 89/20 již nedošlo, nikoli též pro případ, kdy k takovému vstupu za účinnosti zák. č. 89/20 došlo. Účelem jeho nebylo ovšem deklarovati samozřejmost, že v takovém případě řídí se pojistné nároky podle norem dřívějších, za jejichž účinnosti pojistná povinnost zanikla, nýbrž měly jím býti hlavně odstraněny pochybnosti, jež by snad mohly vzniknouti o tom, zda podle dřívějších norem jest posuzovati otázku pojistných nároků i v případě, že pojistná událost nenastala již za účinnosti oněch dřívějších norem, nýbrž teprve za účinnosti nového zák.
Vyslovil proto zákonodárce obsahem § 94, že nastala-li u osob, jejichž pojistná povinnost zanikla před 1. červencem 1920, pojistná událost teprve za platnosti nového zákona, nemá tato skutečnost žádného vlivu na pojistné nároky, jež jest posuzovati přes to podle norem dřívějších. Důvodová zpráva k vlád. návrhu (tisk 2135/20 Nár. Shrom.), jehož ustanovení § 94 stalo se předpisem zák. č. 89/20 jen se stilistickou změnou, praví k tomuto § 94, že jím se upravují nároky pojištěnců v případech, kde zaniklo pojištění sice před vstoupením novely v platnost, kde však případ pojistný nastal teprve za její platnosti. Jest tu tedy vyjádřeno totéž, co nahoře bylo vyloženo.
Již tento výklad by mohl dostatečně odůvodniti stanovisko, že pro otázku, kterou jest v tomto sporu řešiti a jež vznikla tím, že pojištěnec, jehož pojistná povinnost zanikla před platností zák. č. 89/20, vstoupil do nové pojistné povinnosti podle tohoto zák., nelze nic vytěžiti v § 94, jenž jest dán pro případy, kdy k takovému vstupu vůbec nedošlo. Budiž však pro úplnost poukázáno ještě k tomu, že vzhledem ke smyslu, v jakém byl obsah § 94 nahoře vyložen, mohou býti pojistnými nároky podle tohoto ustanovení rozuměny, jak správně vyložil žal. úřad, jen nároky na pojistné dávky pojistnou událostí již napadlé, nikoli pouhé pojištěncovy čáky, a podotknuto konečně, že ustanovení to řeší jen otázku nároků pojištěncových, kdežto v dnešním sporu o převod prémiové reservy jde o nárok nového nositele pojištění, jenž je nárokem samostatným, na nároku pojištěncově, třeba podle účelu sloužil jeho prospěchu, zcela nezávislým, jak dovodil nss v nál. Boh. A 9793/32.
Jest proto jasno, že pro řešení otázky, o kterou jde, jest ustanovení § 94, jež se jí nikterak nedotýká, zcela bez významu. Zůstává pak jen ustanovení § 68, jež nahoře bylo citováno a které nařizuje, aby při změnách pojistné příslušnosti (uskutečněných nejdříve 1. července 1920, viz vl. nař. č. 693/20 v čl. 17 odst. 3) byla novému nositeli pojištění odevzdána, jak to strany determinují, prémiová reserva statutární (podle početních základů opuštěného nositele pojištění). Že změnou pojistné příslušnosti lze rozuměti teprve vstup do nové pojistné povinnosti, nikoli již výstup z pojistné povinnosti dřívější, musí se ovšem rozuměti samo sebou, když změna pojistné příslušnosti má založiti povinnost převésti prémiovou reservu na nového nositele pojištění, jenž tu není do té doby, dokud po vystoupení z jedné pojistné povinnosti nedojde ke vstupu do nové pojistné povinnosti, a když ostatně vystoupením z pojistné povinnosti dochází jen k zániku této povinnosti nikoli ke změně pojistné příslušnosti.
Sluší proto ustanovení cit. § 68 vztahovati na všechny případy, kdy ke vstupu do nové pojistné povinnosti došlo za účinnosti zák. č. 89/20 bez ohledu, kdy došlo k výstupu z pojistné povinnosti dosavadní, tedy i v případě, že k tomuto výstupu došlo za platnosti norem dřívějších. Na věci nic nemění, že podle těchto dřívějších norem měly — jak stížnost dovozuje — náhradní ústavy po uplynutí 18 měsíců po vystoupení člena účtovati ve svých bilancích pro případ opětného vstupu pouze zákonné prémiové reservy, a že náhradní ústavy mohly části prémiových reserv vystouplých členů, převyšující reservy zákonné, použíti v rámci stanov k jiným účelům, neboť cit. ustanovení § 68, zavádějíc úpravu novou, nařizuje převáděti reservu statutární s jediným omezením, že připouští srážku splátek, které pojištěnec dluhoval v době výstupu, kdežto na poměry, jak se v náhradních ústavech vyvinuly vzhledem k obsahu norem dřívějších, žádného zřetele nevzalo. Poněvadž pak v zák. č. 89/20 není ani jiného ustanovení, z něhož by mohl býti dovozen opak, zejména není ustanovením takovým ani předpis § 94, o němž již dříve bylo jednáno, nemohla býti stížnost uznána důvodnou, pročež ji bylo zamítnouti.

Citace:

č. 10476. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 802-806.