Č. 10.268.

Stavební právo (Morava): I. * Za účinnosti vl. nař. č. 174/28 Sb. je k udílení stavebního povolení ke zřízení živnostenské provozovny v městě Znojmě kompetentní v prvé stolici okresní úřad politický. — II. Parcelační řízení nemá býti provedeno, jde-li o zřízení stavby toliko na jediném dílci pozemku dosud nerozděleného, leč by se z disposic vlastníka dala spolehlivě prokázati jeho vůle rozděliti pozemek na několik míst stavebních. —
Živnostenské právo: III. Pouhé pronajímání garáží není živností.
(Nález ze dne 14. ledna 1933 č. 20.942/32.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 8657/30, 10.018/32.
Věc: Obec města Znojma proti zemskému úřadu v Brně (za zúč. Roberta R. ve Znojmě adv. Dr. Kar. Porias z Prahy) o stavební a živnostensko-právní povolení ke stavbě dílny a garáží.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká garáží, zrušuje se pro vadnost řízení, jinak se zamítá stížnost pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 1. října 1929 udělil okresní úřad ve Znojmě Robertu R. stavební povolení a živn.-právní schválení k postavení strojnické dílny a 5 nájemních garáží na pozemku pare. č. . . . ve Znojmě. Odvolání, které proti tomuto rozhodnutí podala městská rada ve Znojmě, zamítl zemský úřad v Brně nař. rozhodnutím.
O stížnosti, obcí města Znojma na toto rozhodnutí podané, uvažoval nss takto:
St-lka vytýkala již v řízení správním a vytýká i ve stížnosti na tento soud, že okresní úřad ve Znojmě nebyl kompetentní, aby v I. stolici rozhodoval o udělení stavebního povolení pro zamýšlené stavby, ježto podle stav. řádu, platného pro město Znojmo, byl k tomu kompetentní jedině stavební úřad města Znojma.
V příčině této námitky dlužno především konstatovati, že podle § 127 stav. ř. ze 16. června 1914 č. 39 z. z. mor., platného též pro město Znojmo, je pravidelnou instancí ve věcech stavebních, pokud tento řád neustanovuje jinak, v městech s vlastním statutem obecní rada, v obcích ostatních obecní představený. Žal. úřad se domnívá, že pro stavby, podléhající schválení podle 3. hlavy živn. ř., stanovena byla v § 130 odst. 1 tohoto řádu výjimka z předpisu § 127 v tom směru, že pro tyto stavby udílí stavební povolení onen politický úřad I. stolice, který udílí i potřebný konsens živnostenský. Nss neshledal, že by kompetenci okresního úřadu ve Znojmě bylo možno opírati přímo o předpis § 130 cit. stav. ř., neboť tento předpis, jak výslovně v nadpisu jeho i v textu se uvádí, platí jedině pro stavby v místech předměstských. Poněvadž v daném případě nejde o stavbu v místě předměstském, nýbrž o stavbu v městě Znojmě samotném, nelze tohoto ustanovení pro kompetenci okresního úřadu ve Znojmě důvodně se dovolávati.
Třeba však uvážiti, zda kompetence okresního úřadu nemohla by býti opřena o předpis § 137 stav. ř. ze 16. června 1914 č. 44 z. z. mor. Z platnosti tohoto řádu bylo sice podle jeho úvodní věty město Znojmo vyloučeno, naskýtá se však otázka, zda vzhledem k ustanovení vl. nař. z 27. října 1928 č. 174 Sb., jímž město Znojmo pozbylo zvláštního svého statutu městského a podrobeno bylo předpisům všeobecně pro obce platným, nemá předpis § 137 stav. ř. č. 44/1914 jako předpis všeobecně pro obce platící býti aplikován i na město Znojmo. Na tuto otázku nutno dáti odpověď kladnou.
Podle § 3 cit. vl. nař. pozbyla zvláštní ustanovení platná pro dřívější statutární města, mezi nimi i město Znojmo, platností a byla nahražena předpisy všeobecně pro obce platícími potud, pokud ona zvláštní ustanovení platila pro dotčená města právě z toho důvodu, že řídila se zvláštním statutem. Tím sice nebyla ve svém celku zrušena platnost zvláštního stav. řádu pro město Znojmo, neboť tento řád (č. 39/1914 z. z. mor.) vztahuje se i na některé obce, které nemají vlastního statutu (obce předměstské), na druhé straně pak neplatí tento řád pro některé obce, které v době jeho vydání vlastní statut měly (Kroměříž a Uh. Hradiště). Také všeobecný stav. řád mor. ze 16. června 1914 č. 44 z. z. mor., neplatil jen pro obce bez vlastního statutu, nýbrž také pro některé obce statutární (Kroměříž, Uh. Hradiště) a obsahuje také zvláštní ustanovení kompetenční ohledně těchto obcí (§§ 134 a 137). Dlužno proto míti za to, že pro platnost toho či onoho stav. řádu v jednotlivých obcích nebylo jedině rozhodujícím momentem, zda jde o obec s vlastním statutem, nýbrž že zde spolupůsobily také momenty jiné, zejména důležitost, velikost a výstavnost oněch obcí, pro něž vydán byl řád zvláštní. Nutno proto míti za to, že i po vydání vl. nař. č. 174/28 Sb. zůstal všeobecně pro město Znojmo v platnosti zvláštní stav. řád č. 39/1914 z. z. mor.
To ovšem nevylučuje, aby vydáním nař. č. 174/28 nenastala přes to změna v příčině kompetence k povolování staveb, uvedených v § 130 stav. řádu č. 39/1914 z. z. mor. a v § 137 stav. ř. č. 44/1914 z. z. mor. Je jisto, že stavby v těchto předpisech uvedené ponechány byly, pokud jde o stav. povolení, v působnosti obecních rad měst s vlastním statutem jedině proto, poněvadž rady ty vykonávaly zároveň funkci politického okresního úřadu. To vysloveno zcela jasně, zejména v předpisu § 137 stav. řádu č. 44/1914 z. z. mor., ale nejinak je tomu i v příčině stav. řádu č. 39/1914 z. z. mor., platného pro město Znojmo. Také tento řád ponechal udělení stav. povolení pro stavby, uvedené v § 130, městské radě jedině z toho důvodu, že byla zároveň politickým úřadem I. stolice. Kde tomu tak nebylo (v místech předměstských), vložil tento stav. řád rozhodnutí o stav. povolení ohledně takových staveb do rukou okresního úřadu politického.
Z toho plyne, že zrušením zvláštního statutu dotčených statutárních měst a podrobením jich předpisům všeobecně pro obce platícím podle vl. nař. č. 174/28 stal se v těchto býv. statutárních městech kompetentním k udílení stav. povolení pro stavby, uvedené v § 130 stav. ř. č. 39/1914 a v § 137 stav. ř. č. 44/1914 okresní úřad politický a nikoliv obecní představený. Byl tedy i v daném případě kompetentním k udělení stavebního povolení okresní úřad, předpokládajíc, že šlo skutečně o živn. provozovnu, podléhající schváleni podle III. hlavy živn. řádu, kterýžto předpoklad je arci rozhodný i pro zákonitost nař. rozhodnutí, pokud obsahuje živn.-právní schválení ke zřízení 5 garáží.
Stížnost popírá existenci tohoto předpokladu a namítá, že schválené garáže nejsou živn. provozovnou, poněvadž určeny jsou jedině k tomu, aby byly pronajímány. Žal. úřad naproti tomu stojí na stanovisku, že dotčené garáže živn. provozovnou jsou, poněvadž jsou s to obtěžovat! obecenstvo hlukem, zápachem atd. Žal. úřad však přehlíží, že v daném případě nejde v prvé řadě o to, zda dotčené garáže, vzhledem k závadám z nich pro sousedstvo hrozícím, dlužno kvalifikovati jako živn. provozovnu podléhající konsensu podle III. hlavy živn. ř., nýbrž o to, jsou-li živn. provozovnou vůbec, t. j., jsou-li zařízením určeným k provozování nějaké živnosti. Teprve kdyby bylo zjištěno, že garáže ony jsou určeny k provozování živnosti, musiio by dále býti uvažováno o tom, zda jde o takový druh provozovny, která je s to obtěžovati sousedstvo a vyžaduje tudíž zvláštního schválení.
V příčině oné primární otázky uvažoval nss takto: Nešlo by o provozování živnosti, kdyby garáže ony určeny byly jedině k tomu, aby byly za určitou úplatu pronajímány, neboť pouhé pronajímání místností nelze považovati za živn. podnikání ve smyslu čl. IV. úvoz. patentu k živn. řádu, který předpokládá, že jde o zaměstnání provozované po živnostensku a záležející buď ve výrobě nebo zpracování, předěláváni předmětů obchodu, provozování obchodu nebo konání služeb a prací. Pouhé pronajímání místností nepatří mezi tato zaměstnání a není tedy živností. Jinak by tomu bylo, kdyby pronajímatel, pronajímaje garáže, prováděl zároveň určité úkony živnostenské na automobilech v jeho garážích umístěných jako jejich uschovávání a opatrování, čistění, mazání, opravy atd., neboť v tom případě nebylo by lze takové činnosti upříti charakter živn. podnikání. Žal. úřad ovšem ve svém rozhodnutí také uvádí, že garáže určeny jsou také k tomu, aby v nich umístěny byly automobily, jež dány byly zúčastněné straně k opravě v její dílně, takže garáže ony jsou zároveň součástí dílny, určené k opravě automobilů, která nesporně živn. provozovnou jest. Kdyby tomu tak bylo, pak zajisté nebylo by možno důvodně popírati, že garáže jsou součástí živn. provozovny a jako takové podléhají předpisům živn. řádu. Stížnost proti tomu namítá, že uvedené zjištění příčí se spisům, ježto zúčastněná strana žádala jen za povolení nájemních garáží.
Nss shledal, že skutečně nebylo bezvadně vyšetřeno, jakou činnost kromě pronajímání garáží zamýšlel žadatel ohledně automobilů v garáži umístěných prováděti. Týž žádal o povolení ke stavbě dílny a 5 garáží. Při komisi dne 23. září 1929 uvedl, že potřebuje dílnu a garáže ke svému obchodu, protože jako zástupce automobilové továrny nemůže býti bez garáží. Při výslechu dne 22. března 1930 uvedl žadatel, že chce garáže pronajímati neurčitému okruhu svých zákazníků tím způsobem, že je dá k disposici majitelům aut na dobu jejich pobytu ve Znojmě, nejdéle však asi na dobu 14 dnů, a že kromě garáží chce postaviti také dílnu, aby si majitelé automobilů mohli své vozy také opraviti nebo dáti si opraviti. Výpověď tato nebyla dána st-lce k vyjádření, aby mohla k ní zaujmouti stanovisko. Podle zprávy okresního úřadu ve Znojmě opověděl žadatel živnost »nájem garážk. Z uvedeného je patrno, že nebylo za účasti st-lky dostatečně vyšetřeno, jedná-li se skutečně jen o čisté pronajímání garáží, či ještě o nějakou výdělečnou činnost jinou, a v čem tato činnost záleží. Tento nedostatek činí nař. rozhodnutí, pokud garáží se týče, podstatně vadným, a bylo je proto zrušiti podle § 6 zák. o ss. Na žal. úřadu bude, aby za účasti stran řízení ve svrchu uvedeném směru doplnil.
Pokud jde o strojnickou dílnu, není sporu o tom, že tato živn. provozovnou jest. Pak podle toho, co svrchu uvedeno, byl kompetentním jak k udělení stavebního, tak k udělení živn. konsensu pro tuto dílnu v I. stolici okresní úřad ve Znojmě.
Proti udělení stav. povolení i ohledně dílny, namítala st-lka při komisi, že žadatel dříve, než podal žádost o povolení ke stavbě, nevymohl si povolení parcelačního podle § 8 stav. ř., a námitku tu vznáší i ve stížnosti na tento soud. Stavebník bránil se proti této námitce tvrzením, že vůbec nehodlá dotčený pozemek rozděliti na místa stavební nebo skupiny stavební a že také nehodlá jej ani v celku ani po částech rozprodávati, resp. dovoliti, aby někdo jiný na něm další objekty stavební stavěl, a že tudíž nebylo vůbec důvodu k provádění parcelačního řízení.
Nss neshledal námitku obce důvodnou. Podle § 8 znojem. stav. řádu je zapotřebí parcelačního povolení jen k tomu, má-li pozemek býti rozdělen na stavební skupiny nebo jednotlivá místa stavební. Kde o takové rozdělení nejde, není tudíž zapotřebí parcelačního povolení. St-lka netvrdí, že se dotčený pozemek již nyní rozděluje na několik stavebních míst nebo na stavební skupiny, obává se však, že zúčastněná strana příštím postupným odprodáváním jednotlivých částí z pozemku nebo postupným jich zastavováním bude se případně moci vyhnouti parcelačnímu řízení. Nss poukazuje v příčině této námitky na důvody nál. Boh. A 8657/30, které opírají se sice o příslušná ustanovení stav. řádu českého, ale plně dopadají i na sporný případ posuzovaný podle stav. řádu, platného pro město Znojmo. Podle tohoto nálezu má parcelační řízení provedeno býti jen tehdy, má-li se pozemek rozděliti na místa stavební, tedy na větší počet míst stavebních, nikoliv, jde-li o zřízení stavby toliko na jediném dílci pozemku dosud nerozděleného. Kdyby ovšem z budoucích disposic stavebníka dala se spolehlivě prokázati jeho vůle rozděliti dotčený pozemek na několik míst stavebních, pak ovšem nemohl by tento vzpírati se povinnosti aspoň dodatečně vymoci si stavebně-právní povolení parcelační (srov. Boh. A 10.018/32), tato povinnost však postihovala by vlastníka teprve tehdy, kdyby skutečně bylo patrno, že dotčený pozemek má postupným odprodáváním dílců býti rozdělen na několik stavenišť. Pouhá obava obce, že by snad v budoucnosti dělení to nastati mohlo, k založení této povinnosti nestačí.
Je tedy stížnost, pokud směřuje proti udělení živn. a stav. povolení ke zřízení dílny, bezdůvodná.

Citace:

Č. 10268. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 279-283.