Č. 10451.

Církevní věci: * Veřejná obchodní společnost není zproštěna daňové povinnosti pro účely katolické církve podle § 1 lit. b) zák. z 31. prosince 1894 č. 7 ř. z. ex 1895 již z toho důvodu, že společníci nejsou příslušníky církve římsko-katolické.
(Nález ze dne 29. března 1933 č. 15061/31.)
Věc: Firma »Wilhelm B. a Sohne in H.« a spol. proti zemskému úřadu v Brně o předpis kostelní konkurenční přirážky na rok 1928.
Výrok: Stížnost Heřmana B., Waltera B., Richarda B., Viléma B. a Roberta B. odmítá se pro nepřípustnost, stížnost firmy »Wilhelm B. a Sohne in H.« zamítá se pro bezdůvodnost.
Důvody: Úředním lístkem berního úřadu v Z. ze 7. ledna 1931 předepsána byla stěžující si firmě na základě zák. čís. 50/1874 a č. 7/1895 ř. z. přirážka k potřebám církve řím.-kat. v částce 4052,40 Kč.
Odvolání, podané proti tomuto předpisu stěžující si firmou, zamítl okresní úřad v Zábřehu výměrem z 9. března 1931 na základě § 55 zák. č. 50/1874 ř. z. a § 9 zák. č. 7/1894 ex 1895 ř. z. z těchto důvodů: »Podle ustanovení zák. z 31. prosince 1894 č. 7 ř. z. z r. 1895 mají býti k placení přirážek určených pro potřebu řím.-kat. farních obcí přibrány také právnické osoby, společnosti a společenstva, pokud tyto podle svých stanov nesledují výhradně neb převážně účely jiných náboženských vyznání nebo jiného ritu s tou podmínkou, že těmto právnickým osobám, společnostem a společenstvům byla předepsána pozemková neb domovní daň z realit ležících ve farní obci anebo že mají vedení svého podniku ve farní obci, z kteréhožto podniku výdělková daň nebo daň z příjmu jest předepsána. Vzhledem k tomuto zákonnému ustanovení jest Vaše firma, která jest obchodní společností, povinna platiti kostelní přirážky konkurenční. Pokud jde o druhou námitku, ustanovuje zák. č. 96/25 v § 8 odst. 1, že příslušníci církve nebo náboženské společnosti smějí býti donuceni k peněžitým a naturálním příspěvkům nebo k poskytování prací pro kultové a dobročinné účely ve prospěch jiné církve nebo náboženských společností jen tehdy, byli-li k tomu vázáni věcným patronátem nebo spočivá-li povinnost k těmto příspěvkům na soukromoprávních důvodech listinami prokazatelných nebo je-li knihovně zajištěna. Toto ustanovení § 8 zák. č. 96/25 nevylučuje platební povinnost uvedenou v předchozím odstavci a proto toto zákonné ustanovení ve věci samé jest právně bezúčinné. Zvláštní ustanovení § 1 lit. b) zák. č. 7/1895 nebylo zákonem č. 96/25 zrušeno a také ustanovení § 18 zák. č. 96/25 ani všeobecným předpisem v odst. 1 ani specielním poukazem v odst. 2—5 uvedeným neruší platnost § 1 zák. č. 7/1895 ř. z. Pokud se týče předepsaného příspěvku, vyslovuje okresní úřad vzhledem k předpisu § 2 zák. z 31. prosince 1894 č. 7 ř. z. z r. 1895, že výše příspěvků odpovídá zákonným ustanovením.«
Další odvolání zamítl pak zemský úřad v Brně nař. rozhodnutím z důvodů napadeného výměru. K vývodům odvolání podotkl žal. úřad ještě toto: »Zákon z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. ustanovuje v § 8 odst. 1, že příslušníci církve nebo náboženské společnosti smějí býti donucováni k peněžitým a naturálním příspěvkům neb k poskytování prací pro kultové a dobročinné účely ve prospěch jiné církve nebo náboženské společnosti jen tehdy, jsou-li k tomu vázáni věcným patronátem nebo spočívá-li povinnost k těmto příspěvkům na soukromoprávních důvodech listinami prokazatelných nebo je-li knihovně zajištěna. Nemohli by tudíž ti společníci firmy, kteří jsou jiného než římsko-katolického vyznání, jako osoby fysické donucováni býti k peněžitým příspěvkům pro kultové účely katolické církve. V daném případě jde však o příspěvky veřejné obchodní společnosti, zapsané do obchodního rejstříku, kterou jest pokládati za společnost podle § 1 lit. b) zák. z 31. prosince 1894 č. 7 ř. z. ex 1895. Uvedená firma nesleduje podle předloženého výpisu z obchodního rejstříku výhradně nebo převahou účely nějakého jiného vyznání nebo ritu. Zvláštní ustanovení § 1 lit. b) cit. zák. nebylo zrušeno zák. č. 96/25 Sb. Opačný názor nelze zákonem odůvodniti. Na věci nic nemění skutečnost, že společníci firmy jsou vyznání evangelického.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané nejen firmou suo nomine, ale i jednotlivými jejími společníky, uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutím, jímž recipovány byly též důvody rozhodnutí 1. stolice, vysloveno, že stěžující si firma, která jest veřejnou obchodní společností, je ve smyslu § 1 lit. b) zák. č. 7 ř. z. ex 1895, který nebyl dotčen paragrafem 8 a 18 zák. č. 96/25, povinna platiti kostelní konkurenční přirážky pro potřeby církve řím.-kat., předepsané za rok 1928 v částce 4052,40 Kč. Stížnost pak nepopírá, že jde tu vůbec o přirážku podle § 1 zák. č. 7/1895 ř. z., resp. § 36 zák. č. 50/1874 ř. z., a že výše její jest správná, ani že v daném případě jde o veřejnou obchodní společnost; nesnaží se také zásadně dovozovat, že tato společnost nespadá pod právnické osoby, společnosti a společenstva uvedené v § 1 lit. b) zák. čís. 7/1895 ř. z., ani že nejsou splněny bližší podmínky, za jakých tyto společnosti ve smyslu cit. zákonného předpisu jsou k placení přirážek povinny. Stížnost spatřuje však vedle vady řízení nezákonnost v tom, že tohoto předpisu již nelze použiti u společnosti, jejímiž společníky jsou příslušníci jiného vyznání než řím.-kat., ježto zmíněný předpis byl zrušen §em 124 úst. listiny ve spojitosti s čl. IX. uvoz. zák. k ní a §§ 8 a 18 zák. č. 96/25.
Především musil nss odmítnouti ve smyslu § 5 zák. o ss jako nepřípustnou stížnost, pokud je spolupodána jednotlivými společníky stěžující si firmy, poněvadž tito ve správním řízení jako strana nevystupovali, odvolání podávala pouze firma jako taková a toliko proti ní bylo nař. rozhodnutí vydáno. —
Řečená církevní přirážka předepsána byla na základě § 1 zák. č. 7/1895 ř. z., podle něhož k placení přirážky, která se má předepsat podle § 36 zák. č. 50/1874 ř. z. pro potřebu farních obcí, mají býti přidržovány: a) ve farním okresu (duchovní správy) nebydlící katolíci téhož ritu, b) právnické osoby, společnosti a společenstva, jež podle stanov nesledují výlučně nebo převážně účely některého jiného vyznání nebo jiného ritu, tito obojí pod podmínkou, že je jim předepsána pozemková nebo domovní daň z usedlostí ve farním okresu (duchovní správy) ležících nebo že mají ve farním okrese (duchovní správy) provozovnu nebo závodní správu podniku nebo zaměstnání, z nichž se předpisuje tam daň z výdělku nebo z příjmu v některé berní obci, jejíž území zcela nebo z části leží v okresu farním.
Cit. zákon byl pak vydán svého času za platnosti čl. 9 dřívějšího mezikonfesního zák. č. 49/1868 ř. z., který měl stejné znění jako dnešní § 8 zák. č. 96/25. Zákonodárce tehdejší byl si také plně vědom ustanovení čl. 9 zák. č. 49/1868 ř. z., jak se to ostatně obráží v § 6 zák. č. 7/1895 ř. z., který pamatoval na případ, kdy právnická osoba jest povinna přispívati již z titulu patronátu k farní konkurenci. Byl si tedy ovšem vědom i toho, že jednotliví členové oněch právnických osob, společností a společenstev mohou býti i nekatolíci. Z toho tedy, jakož i z toho, že oproti § 36 zák. č. 50/1874 ř. z., znajícího jako povinníky jen příslušníky farní obce, projevil zákonodárce v § 1 zák. č. 7/1895 ř. z. snahu po stupňovaném rozšíření okruhu povinníků, plyne, že chtěl zavázati ke konkurenci právnické osoby, společnosti a společenstva jako takové, t. j. poplatníky (zpravidla velké), bez ohledu na to, k jaké církvi jednotliví společníci takových sdružení náležejí. Důkazem toho je i to, že pro vyloučení těchto sdružení z konkurenční povinnosti nepoužil jako znaku — ač to bylo na snadě — příslušnost společníků k jinému vyznání, nýbrž stanov, pokud jest z nich zřejmo, že sdružení sleduje výlučně neb převážně účely některého jiného vyznání neb ritu. Stanovy (statuty, společ. smlouva) pak representují vždy sdružení, nikoliv jednotlivce, jde tu tedy o zcela samostatné subjekty přirážkou povinné, které podléhají povinnosti té jako samostatné právní subjekty.
Judikatura pak důsledně uznávala, že pod pojem společnosti podle § 1 odst. b) zák. č. 7/1895 ř. z. spadají všechna sdružení, která bez ohledu na jednotlivé členy jsou zákonem uznána za samostatné subjekty právní. Rovněž tak konstantně judikováno, že i veřejné obchodní společnosti jest na venek (t. j. bez ohledu na jejich poměr k jednotlivým jejich společníkům, vyplývající z některých ustanovení obch. zák. jako na př. čl. 106, 107, 108, 109, 122 a bez ohledu na to, zda tyto společnosti dlužno řaditi pod pojem právnických osob v technickém slova smyslu) posuzovati jako konkurenčně povinné samostatné právní subjekty ve smyslu cit. zák., aniž by tu co měnila otázka, k jaké konfesi společníci přináležejí; dále že ani tehdy, když všichni společníci přináležejí jiné náboženské společnosti, nemůže taková veřejná obchodní společnost odmítnouti konkurenční povinnost s poukazem na čl. 9 mezikonfesijního zák. z r. 1868, poněvadž subjektem k placení povinným není společník sám, nýbrž společnost na venek samostatná, která jako taková nepřísluší k žádnému náboženskému vyznání. Majitelé takových společností, kteří nepatří ke katolické církvi, nemohou tedy požadovati osvobození od konkurenční povinnosti z titulu svobody vyznání neb svědomí (Budw. A 2196, 5452, 10890). Na tomto stavu plynoucím ze zák. č. 7/1895 ř. z. nezměnil pak nic § 124 úst. listiny, jehož se stížnost nepřípadně dovolává, prohlašujíc, že všechna náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna. Neboť i kdyby bylo lze toto prohlášení, obsažené v hlavě V. úst. listiny, pojednávající o právech, svobodách a povinnostech občanských, uznati za bezprostředně působivé, pak nepřiléhá na daný případ, v němž jde o společnost, která jako taková nějakého vyznání — jak bylo již řečeno — nemá. Pokud pak stížnost brojením proti »výsadnímu postavení církve řím.- kat.« měla by na mysli snad § 106 odst. 2 úst. listiny, platí tu totéž, ježto zák. č. 7/1895 zdaňuje společnosti jako takové. Ale pak padá již sám sebou poukaz na čl. IX uvoz. zák. k úst. listině.
Avšak ani zákonem č. 96/25 Sb. nedoznal tento stav nějakých změn. Jak plyne ze srovnání obsahu celého zákona s předpisy dříve platnými a z materialií, vztahujících se na jeho parlamentní projednávání, bylo hlavnim účelem tohoto zák. odstraniti územní právní disparitu v oboru vzájemného poměru náboženských společnosti, tedy hmotná i formální unifikace. Zákon recipoval také zásadně ustanovení zák. č. 49/1868 ř. z. a zák. č. 277/20 Sb. a rozšířil jejich platnost na celé státní území, převzav výjimečně i některá ustanovení zák. čl. XLIII: 1895 a LIII: 1868. Mezi těmito, z dřívějších zákonů převzatými ustanoveními, je i stížností dovolávaný § 8 zák. č. 96/25, který převzal úplně ustanovení čl. 9 starého zák. mezikonfesijního č. 49/1868 ř. z., jež tím bylo rozšířeno na území celé republiky. Stejně tak převzal i § 9 zák. č. 96/25 v celku ustanovení čl. 11 zák. č. 49/1868 ř. z. jen s nepatrnými změnami, jež v daném případě nemají významu. Nechtěl tedy zákonodárce ve sporné otázce na dosavadním stavu nic měniti, a v důsledku toho nemohl se ani v demonstrativním výpočtu zrušovací klausule v odst. 3 § 18 zák. č. 96/25 zmíniti v jakékoliv relaci o ustanovení § 1 lit. b) zák. č. 7/1895 ř. z., protože § 8 zák. č. 96/25 týká se jednotlivců, kdežto § 1 lit. b) zák. č. 7/1895 ř. z. stanoví povinnost konkurenční pro sdružení jako samostatné subjekty právní, bez ohledu na náboženskou příslušnost jednotlivých společníků. Ale pak nelze ani ze všeobecné zrušovací klausule odst 1 § 18 zák. č. 96/25 nic pro daný případ vyvozovati.
Nemůže se tedy právnická osoba, společnost, nebo společenstvo dovolávati ustanovení § 8 zák. č. 96/25, které jinověrce osvobozuje od placení příspěvků k potřebám církve katolické, poněvadž při takové osobě či sdružení osvobozující titul, předpokládaný v § 8 cit. zák., t. j. příslušnost k jiné náboženské společnosti než té, pro jejíž účely se pří- spěvek požaduje, se nikterak nemůže vyskytnouti (srv. též Budw. 1931/1883). Takový titul musí podobné sdružení hledati jen v ustanovení stanov, resp. v dalších podmínkách ve smyslu § 1 zák. č. 7/1895 ř. z. Není proto veřejná obchodní společnost zproštěna příspěvkové povinnosti pro účely církve řím.-kat. podle § 1 lit. b) zák. č. 7/1895 ř. z. již z toho důvodu, že společníci nejsou příslušníky této církve.
Nic na tom nemění ani skutečnost, že placení přirážky postihuje nepřímo též jednotlivé společníky nekatolíky a že tito platí jako fysické osoby případně též církevní daň své náboženské společnosti, poněvadž povinnost příspěvková ve smyslu § 1 zák. č. 7/1895 ř. z. zná jako subjekty určitá sdružení na venek samostatná, nikoli však jednotlivé společníky, fysické osoby. Jestliže tedy za vylíčeného skutkového a právního stavu žal. úřad vyslovil, že zák. č. 96/25 nedotkl se v daném směru ustanovení § 1 lit. b) zák. č. 7/1895 a že tudíž stěžující si firma, která jest veřejnou obchodní společností, jest povinna k placení konkurenční přirážky ve smyslu tohoto zák., aniž se může s úspěchem dovolávati ustanovení §§ 8 a 18 zák. č. 96/25, pak nelze v tom shledati nezákonnost; bylo proto zamítnouti stížnost pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 10451. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 737-741.