Č. 10382.

Vodní právo (Slovensko): Zákaz sázeti stromy nebo keře blíže k řečišti, nežli je statuty dovoleno, obsažený v § 142 odst. 2, bodu 3. zák. čl. XXIII:1885, čelí proti stavu policejně závadnému a vztahuje se proto i na ponechání stromů kýmkoliv vysázených.
(Nález ze dne 1. března 1933 č. 11827/31.)
Věc: Josef Q. v M. proti ministerstvu zemědělství o odstranění stromů a keřů s břehu mlýnského náhonu. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo zamítnuto v pořadu instančním odvolání st-lovo z rozhodnutí okresního úřadu v Novém Městě n. Váh., kterým bylo st-li spolu s jinými majiteli pozemků bezprostředně sousedících s mlýnským náhonem Martina O., mlynáře v M., podle bodu 3 § 142 zák. čl. XXIII:1885 a bodu 2 § 83 prov. nař. k tomuto zákonu č. 45689/ 1885 uloženo, aby svoje stromy blíže než 3 m nebo uvnitř mlýnského náhonu zasazené do 30 dnů od doručení výměru odstranili pod pohrůžkou trestního řízení a odstranění stromů na útraty jejich vlastníků.
Žal. úřad poznamenal k důvodům předcházejících stolic toto: »Podle § 142 zák. čl. XXIII: 1885 jest zakázáno každé poškozování vodních toků, koryt, břehů a vodních děl, jmenovitě je též podle bodu 3 zakázáno sázeti na kraji břehů stromy a keře blíže než jest předpisy stanoveno. Tyto předpisy byly vydány v § 83 prov. nař. k vodnímu zák. č. 45689/1885, v němž byla stanovena ve smyslu § 142 bodu 3 vod. zák. nejmenší vzdálenost, ve které mohou býti na pokraji břehů sázeny stromy a keře, mezi jiným pod bodem 2 tím způsobem, že u jiných koryt, příkopů a kanálů potřebujících čištění než toků v bodě 1 uvedených (podléhajících služebnosti stezky pro vláčení lodí), stanoví se na 3 m nejmenší vzdálenost, na kterou mohou býti sázeny anebo ponechány stromy nebo keře na pokraji břehů, koryt, příkopů a kanálů. Podle rozhodnutí býv. uher. min. orby č. 20063/ 94 zakazuje se podle tohoto bodu 2. prov. nař. k vod. zák. nejen sázeti stromy a keře ve stanovené vzdálenosti, ale i ponechati stromy a keře již zasazené. Ze stylisace citovaného § 142 bodu 3 vod. zák., jakož i z § 83 bodu 2 prov. nař. jest patrno, že jest nerozhodné, jde-li o koryto přirozeného nebo umělého toku. Jestliže držitelé pobřežních pozemků zmíněného tam zákazu nedbají a ponechají stromy ve vzdálenosti 3 m od koryta toku, mohou býti s pohrůžkou trestního stíhání podle § 185 bodu 7 zák. čl. XXIII/1885 a s pohrůžkou exekučního provedení úřadem zavázáni, aby tyto stromy odstranili, a zjednali tak stav právu odpovídající. Zákaz stanovený v § 142 bodu 3 vod. zák. platí všeobecně bez ohledu na to, zda provedení tohoto zákazu vyžaduje též zájem některého vodního díla. Pro povinnost st-le zachovati tento zákaz a odstraniti dotyčné stromy jest tedy nerozhodné, zda majitel dolního vodního díla Martin O. má pravoplatnou koncesní listinu, udělenou na základě řádně provedeného vodoprávního řízení, či zda snad koncesní listina jeho pozbyla platnosti podle § 36 bodu 1 tím, že vodní dílo nebylo do stanovené lhůty zřízeno anebo zda snad dotyčného náhonu ani nepotřebuje. Proto jsou námitky st-lovy těchto otázek se týkající neodůvodněné a rovněž tak neodůvodněnou jest námitka, že měl býti st-1 podle § 61 resp. § 170 zák. čl. XXIII: 1885 před započetím prací odškodněn proto, že má z každého stromu 500 Kč ročního důchodu a byl by ohrožen na výživě. V daném případě jde o to, že st-l nezachoval zákaz stanovený v § 142 bodu 3 vod. zák. a nemůže se proto domáhati, aby byl odškodněn z toho důvodu, poněvadž odstraněním dotyčných stromů má teprve zjednati stav právu odpovídající. St-1 ve svém odvolání k žal. úřadu sám uvedl, že dotyčný náhon existoval již před rokem 1894. Ostatně bylo vodní právo spojené s vodním dílem Martina O., k němuž tento náhon patří, nejen legitimováno, ale i vodoprávně povoleno, pročež žal. úřad zamítl jako neodůvodněnou námitku st-lovu, že není možno dotyčné stromy odstraniti, poněvadž by byl potom tok vody velmi rychlý a podemílal by jeho zahradu, neboť jde tu jen o to, aby byl tento náhon uveden ve stav vodoprávním úřadem konsentovaný a nepřichází tedy v úvahu ustanovení § 83 bodu 3 prov. nař. č. 45689/1885.«
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost a tvrdí, že § 142 zák. čl. XXIII: 1885 jedná o kažení břehů a že by st-1 byl povinen stromy odstraniti a trestní sankce jej stihla, jen kdyby 1. stromy byl sám vysadil; 2. mlynář Martin O. měl v té době již řádnou pravoplatnou koncesní listinu k provedení vodního díla; 3. bylo bývalo provedeno řádné odškodňovací řízení podle § 61 zák. čl. XXIII: 1885; 4. odstranění stromů nebylo znemožněno pro jiné soukromé nebo veřejnoprávní zájmy.
S tohoto hlediska prohlašuje za nezákonné výroky obsažené v nař. rozhodnutí: a) že jest trestné i ponechati stromy a keře již zasazené; b) že jest nerozhodno, jde-li o koryto přirozeného nebo umělého toku; c) že jest nerozhodno, má-li majitel dolního vodního díla pravoplatnou koncesní listinu, či zda tato pozbyla platnosti; d) že jest nerozhodno, zda bylo provedeno odškodňovací řízení, a e) že není odůvodněna námitka st-lova, že by po odstranění stromů byl tok potoka příliš rychlý a podemílal jeho zahradu.
O stížnosti uvážil nss:
§ 142 odst. 1 zák. čl. XXIII: 1885 stanoví, že jest zakázáno každé poškozování vodních toků, řečišť, břehů a vodních děl. Zejména jest pak podle odst. 2 bodu 3 téhož paragrafu zakázáno sázeti stromy nebo keře blíže ke kraji břehů řečišť, nežli je statuty dovoleno. Překročení tohoto zákazu trestá se podle bodu 7 § 184 cit. zák. čl. jako přestupek. Již z toho, že je zachování předpisů § 142 podstaveno pod trestní sankci, je patrno, že jde o zákaz policejního rázu, daný na ochranu vodních toků.
Účelem tohoto zákazu nemůže býti nic jiného, nežli chrániti břehy od toho, aby nebyly rozrušovány kořeny stromů a keřů, a aby tím nebylo usnadňováno podemílání jich vodou. Je-li tomu tak, pak je zřejmo, že nemůže jíti v tomto ustanovení zákona o pouhý zákaz aktu sázení, nýbrž že jde o to, aby netrval stav s hlediska vodní policie závadný, to jest rozrušování břehů kořeny a podemílání vodou. Že je tento výklad správný, plyne z ustanovení § 187 zák. čl. XXIII: 1885, podle kterého, pomine-li promlčením trestnost přestupků, zejména též přestupku uvedeného v § 184 pod bodem 7, nejsou tím dotčeny povinnost vinníka k náhradě a závazek provésti práce, jichž je třeba k odstranění závadného stavu. S tohoto dlediska vykládá pak ovšem § 83 nař. min. orby č. 45689/85 zákon správně, rozvádí-li pojem sázeti, zákonem použitý, na výrazy dva: »sázeti« nebo »udržovati«. Tím jest vyvrácena prvá námitka stížnosti, že by st-1 byl jen tehdy trestným, kdyby byl stromy sám vysázel, a že není trestné ponechati stromy a keře již zasazené. Nejde-li totiž v citovaných předpisech jen o činnost samu, nýbrž o stav jí způsobený, pak jest, je-li prokázána existence zakázaného stavu, dočasný majitel břehů zodpověděn za tento stav a je povinen jej odstraniti. V bodě 2 § 83 cit. min. nař. stanoví se u řečišť, příkopu a kanálů jiných než v bodě 1 uvedených a potřebujících čištění, nejmenší vzdálenost, v níž jest od kraje břehu řečiště, příkopu nebo kanálu dovoleno zasazovati nebo udržovati stromy nebo křoviska, třemi metry. Je tedy zřejmo, že vzdálenost tří metrů je stanovena pro řečiště, příkopy a kanály potřebující čištění a že neplatí pro toky, které takového čištění nevyžadují. Z § 40 zák. čl. XXIII: 1885, který pod marginální rubrikou II. oddílu »O vodních dílech« stanoví, že udržování řečiště a břehů jest povinností vlastníka řečiště nebo břehu, vyplývá, že povinnost udržovati břehy, resp. čistiti řečiště není absolutní, t. j. neplatí o všech vodních tocích, nýbrž je podmíněna existencí určitého vodního díla. Je-li však povinnost k čištění řečiště — lhostejno, koho postihuje — dána jen tehdy, když jde o vodní dílo, pak jest nutným předpokladem této povinnosti udělení řádné koncese k tomuto dílu, a lze námitce stížnosti, že mlynář O. nemá řádnou koncesi, rozuměti jen, tak, že stížnost popírá, že je dán předpoklad potřeby čištění, stanovený v § 83 bodě 2 cit. nař.
Žal. úřad sice vyslovil, že je nerozhodné, má-li majitel dolního díla, mlynář Martin O., pravoplatnou koncesní listinu a nepozbyla-li tato platnosti, zároveň však zjistil, že vodní právo spojené s vodním dílem Martina O., k němuž dotyčný náhon patří, bylo nejen »legitimováno«, ale i vodoprávně povoleno. Z koncesní listiny ve správních spisech založené je pak zřejmo, že náhon je součástí vodního díla. Tím je ve smyslu § 40 zák. čl. XXIII: 1885 zákonný předpoklad povinnosti čištění náhonu splněn. Avšak je-li splněn tento předpoklad, stanovený v § 83 odst. 1 bodě 2 min. nař. č. 45689/1885, pak nesmí břehy a tím i vlastní vodní dílo býti zhoršováno existencí stromů při břehu.
Podle bodu 3 odst. 1 § 83 cit. min, nař. byly ovšem z ustanovení bodu 2 vyňaty zavlažovači příkopy a kanály a takové vodní toky, jejichž břehy následkem prudkého jejich spádů jsou vystaveny nárazu a podemílání a k jejichž ochraně se používá vrby, olše nebo jiných tomu odpovídajících sazenisk. St-1 uvádí sice, že odstranění stromů je znemožněno soukromými a veřejnými zájmy, a pokládá za nezákonný výrok žal. úřadu, popírající, že by po odstranění stromů byl tok potoka příliš rychlý a podemílal zahradu st-lovu, netvrdí však, že křoviny a stromy poblíž řečeného náhonu vysázené jsou křoviny a stromy, jež cit. bod 3. výslovně dovoluje, nýbrž naopak sám v odvolání z rozhodnutí okresního úřadu doznal, že jsou to stromy ovocné, a uplatňoval v řízení správním stále a ještě také ve stížnosti soudní uplatňuje, že povinnost jeho k odstranění stromů je závislá na předchozí náhradě za výnos z těchto stromů.
Nemůže-li se st-1 dovolávati výjimky stanovené v bodě 3 ze všeobecného zákazu uvedeného v bodě 2 § 83 cit. min. nař., pak se jeví stížnost bezdůvodnou a to jak potud, pokud namítá nedostávající se povolení vodního díla, což značí popření potřeby čištění mlýnského náhonu, tak i potud, pokud uplatňuje, že odstranění stromů stojí v cestě jeho soukromé nebo veřejné zájmy.
Námitka stížnosti konečně, že nebylo předem provedeno odškodňovací řízení podle § 61 zák. čl. XXIII:1885, jest zřejmě bezdůvodná proto, poněvadž v daném případě nejde o služebnost náležející k vodnímu dílu, o jakých pojednává III. oddíl zák. čl. XXIII:1885 v §§ 57—67, nýbrž — jak bylo shora dovoděno — o povinnost zachovávati stav nezávadný s hlediska vodní policie.

Citace:

č. 10382. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 566-570.