Č. 10438.

Zaměstnanci veřejní: K výkladu ustanovení § 9 odst. 2, věty druhé zák. č. 287/24 stran povinnosti vrátiti přebrané drahotní přídavky.
(Nález ze dne 24. března 1933 č. 5047.)
Věc: Josef Ch. v T. proti ministerstvu spravedlnosti o přídavek na schovance.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-li, okresnímu soudci, byly poukázány posledně výměrem presidia soudní tabule v Bratislavě z 15. února 1924 se zřetelem na schovance Štěpána Š., dne 6. ledna 1915 narozeného, drahotní přídavek podle 111. rodinné třídy ročních 9.033 Kč 60 h a přídavek na dítě ročních 1.500 Kč od 1. ledna 1924. Výnosem z 28. srpna 1924 přeložil ministr sprav, st-le k jeho žádosti na trvalý odpočinek. Výměrem presidia soudní tabule v Bratislavě z 2. září 1924 byly pak st-li od 1. října 1924 poukázány: výslužné ročních 24.210 Kč, jednotný drahotní přídavek ročních 3.360 Kč a přídavek na jmenovaného schovance ročních 1.500 Kč.
Výměrem z 31. března 1930 sdělilo presidium vrchního soudu v Bratislavě st-li toto: »Provedeným šetřením bylo zjištěno, že Váš schovanec Štěpán Š. je příslušníkem státu rumunského. Podmínkou pro nárok na vyšší rodinnou třídu jednotného drahotního přídavku a přídavku na děti je však podle ustanovení § 6, I, odst. III a IV zák. č. 394/22 čsl. státní občanství členů rodiny, tedy manželky a dětí (v širším smyslu, t. j. manželských, nemanželských, přijatých za vlastní i za schovance) a nelze tedy v žádném případě vypláceti tyto přídavky na členy rodiny, kteří této podmínky nesplnili. Tyto drahotní požitky příslušejí na ně až od doby průkazu čsl. státního občanství. V důsledku toho pozměňuji za souhlasu gfř v Bratislavě zdejší opatření z 2. září 1924 v tom směru, že Vám poukazuji od 1. ledna 1925 počínajíc do odvolání jednotný drah. přídavek II. rodinné třídy ročních 3.360 Kč. Přídavek na děti ročních 1.500 Kč od 1. ledna 1925 odpadá. Přeplatek vzniklý výplatou přídavku na děti předpisuji Vám po rozumu ustanovení druhé věty odst. 2 § 9 zák. č. 287/24 k náhradě srážkou z doplatků z chystané úpravy Vašich odpočivných požitků v důsledku započtení soudcovského přídavku podle zák. č. 290/24 do pensijní základny.« Dále upravilo presidium vrch. soudu v Bratislavě výměrem z 31. března 1930 odpočivné požitky st-lovy od 1. ledna 1925 tím způsobem, že mu přiznalo odpočivné ročních 30.600 Kč (služné 21.180 Kč a 50% místního přídavku pro Prahu 3.030 Kč a soudcovský přídavek 6.390 Kč), pak jednotný drahotní přídavek podle II. rodinné třídy ročních 1.440 Kč, že však mu poukázalo k výplatě odpočivné ročních 30.600 Kč až od 1. července 1926 počínajíc, to jest tři roky zpět od prvního dne měsíce následujícího po podání žádosti za vpočtení soudcovského přídavku do pensijní základny. Naproti tomu nařídilo vyplácení jednotného drah. přídavku ročních 1.440 Kč vzhledem k ustanovení druhé věty odst. 2 § 9 zák. č. 287/24 od 1. ledna 1925 počínajíc s tím, že mu nárok na doplatek odpočivného za dobu od 1. ledna 1925 do 30. června 1926 vzhledem k ustanovení odst. 1 § 9 zák. č. 287/24 nepřísluší.
Z výměru presidia vrch. soudu v Bratislavě z 31. března 1930 podal st-l rekurs, v němž uváděl, že schovanec jeho Štěpán Š. jest synem jeho dcery, že otec dítěte zmizel, o dítě se nestará, že se st-l o schovance toho stará již 12 roků, jej šatí a že obdržený drah. přídavek v dobré víře přijal a spotřeboval. Podotýká dále, že schovanec jeho jest státním občanem rumunským. Spolu žádal, aby mu z milosti byl drah. přídavek vrácen. V zápisnici okresního soudu v Trenčíně z 23. června 1930 paK st-l prohlásil, že podání shora uvedené má býti považováno za rekurs proti výměru presidia vrchního soudu z 31. března 1930 a nikoliv jako žádost za mimořádné prominutí přeplatků vzniklých provedením cit. výměru.
Rekurs tento zamítl žal. úřad nař. výnosem z těchto důvodů: St-l nepopírá zjištění presidia, že jeho schovanec není čsl. státním občanem a jest proto zjištění to nesporným. Potom však právem presidium vrch. soudu v nař. rozhodnutí stanovilo, že st-l nemá nároku na přídavek na schovance a též na vyšší drah. přídavek, neboť nezbytným předpokladem tohoto nároku jest podle § 6 čl. I a III zák. č. 394/22 čsl. státní občanství příslušníka rodiny, t. j. v daném případě schovance st-lova. Též předpis přeplatku vzniklého nesprávnou výplatou přídavku na dítě k náhradě, jest úplně ve shodě s ustanovením druhé věty odst. 2 § 9 zák. č. 287/24, podle něhož lze přeplatky nesprávně přiznaných drah. požitků požadovati a srážeti bezvýhradně, t. j. bez časového omezení. S hlediska těchto předpisů jeví se takto vývody stížnosti jako irelevantní.
Rozhodnutí to napadá stížnost potud, pokud nař. rozhodnutím byl rekurs st-lňv zamítnut stran přídavků na schovance Štěpána Š. a potvrzen výměr presidia vrch. soudu v Bratislavě, které prohlásilo, že se st-li předpisuje přeplatek vzniklý výplatou přídavku na schovance po 1500 Kč. Nss neuznal stížnost důvodnou.
Stížnost nebrojí proti názoru žal. úřadu, že jednotný drah. přídavek a přídavek na děti podle zák. č. 394/22 § 6, I, 1 nepříslušely st-li na jeho schovance Štěpána Š., nýbrž potírá nař. rozhodnutí jen s hlediska ustanovení § 9 odst. 2 zák. č. 287/24. Jest se proto nss-u obírati v mezích stižních bodů a nař. rozhodnutí významem a dosahem ustanovení odst. 2 § 9 zák. č. 287/24. A tu především jest nutno konstatovati, že žal. úřad předepsal st-li k náhradě přeplatek vzniklý na přídavku na děti ročních 1.500 Kč za dobu od 1. ledna 1925 do konce května 1930 a nikoliv, jak se stížnost mylně domnívá, od 15. února 1924.
Jak nss vyslovil v nál. Boh. A 5285/26, stojí dosavadní zákonodárství republiky čsl. na stanovisku, že náleží částky, které státní zaměstnanec na požitcích služebních bez oprávnění přijal, vraceti, nebo že se částky ty při výplatě příštích služebních požitků zaměstnance srazí. Tato zásada zračí se v předpisu § 6 odst. IV zák. č. 394/22, § 9 odst. 2 zák. č. 287/24 a § 26 odst. 2 zák. č. 288/24 a nyní v předpisu § 151 odst. 7 až 9 zák. plat. č. 103/26 i § 8 zák. č. 70/30. Od této zásady se zákonodárce uchyluje potud, že za určitých v zákoně výslovně stanovených předpokladů nařizuje, že neprávem pobírané částky lze zpět požadovati nebo srážeti jen za poslední tři léta od splatnosti příslušného požitku. Pokud se týká předpisu § 9 odst. 2 zák. č. 287/24, stanoví předpis ten toto: »Byl-li by naopak odpočivný nebo zaopatřovací požitek přiznán neb likvidován neprávem aneb částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, pokud se týče takto vzniklý přeplatek sraziti s požitků nejvýše za uplynulou dobu tří let od splatnosti požitku. Toto ustanovení netýká se však dosavadních pravidel o drah. požitcích, jakož i zvýšení pensí z doby po 28. říjnu 1918, které nebylo přiznáno úřady neb orgány oprávněnými k tomu podle platných čsl. předpisů, jež lze tedy požadovati a srážeti bezvýhradně.«
Z tohoto předpisu plyne předně, že lze zásadně od příjemce požadovati vrácení neprávem přiznaných nebo likvidovaných částek neb částek vyšších na odpočivných požitcích nebo zaopatřovacích požitcích, pokud se týká lze sraziti takto vzniklý přeplatek s požitků zaměstnancových bez jakéhokoliv omezení ať co do obnosu, ať co do časového rozsahu a beze zřetele k tomu, zda zaměstnanec přijal částky ty bona neb mala fide. Povinnost zaměstnance k náhradě neprávem pobíraného požitku stanoví věta prvá odst. 2 § 9 cit. zák. výslovně i stran zaměstnanců, kteří přijali částky ty v dobré víře (bona fide) činíc z tohoto strohého zásadního stanoviska jedině potud výjimku, že od zaměstnance, jenž přijal částky ty v dobré víře, dovoluje požadovati vrácení, pokud se týká připouští srážku neprávem pobíraného požitku jen za uplynulou dobu tří let od splatnosti dotyčného požitku.
Tohoto omezení nezná však druhá věta, druhého odstavce § 9 zák. č. 287/24, když výslovně určuje, že »Toto ustanovenk, t. j. jak nemůže býti důvodně pochybováno, omezovači ustanovení prvé věty druhého odstavce § 9 cit. zák., »netýká se dosavadních pravidel o drahotních požitcích, jakož i zvýšení pensí« tam blíže charakterisovaných. To značí zřejmě, že tyto druhy požitků lze požadovati a srážeti bezvýhradně, t. j. neomezeně co do výše obnosů neprávem pobíraných požitků a co do časového rozsahu, tudíž nejen za uplynulou dobu tří let od splatnosti tohoto požitku, nýbrž i za dobu spadající před toto privilegované tříletí a obzvláště bez jakéhokoliv zřetele k tomu, zda částky na drah. požitcích nebo na zvýšené pensi byly piřjaty a zkonsumovány zaměstnancem bona či mala fide. Okolnost posléze uvedená, totiž zda zaměstnanec pobíral řečené požitky bona či mala fide, jest proto v případech druhé věty druhého odstavce § 9 zák. č. 287/24 — přes opačný názor stížnosti — pro posouzení povinnosti zaměstnance k vrácení, pokud se týká pro posouzení oprávnění úřadu k srážce neprávem pobíraného požitku, právně naprosto irelevantní.
Co se týká rozsahu předpisu druhé věty druhého odst. § 9 cit. zák., tu vykládá si stížnost předpis tento zcela mylně. Podle interpelace gramatické a logické sluší ustanovení toto čisti tak, že se ustanovení prvé věty druhého odst. § 9 zák. č. 287/24 netýká 1. dosavadních pravidel o drah. požitcích, jakož i 2. zvýšení pensí z doby po 28. říjnu 1918, které nebylo přiznáno úřady neb orgány oprávněnými k tomu podle platných čsl. předpisů , jež lze požadovati a srážeti bezvýhradně. Věta: »které nebylo přiznáno úřady neb orgány oprávněnými k tomu podle platných čsl. předpisů« vztahuje se a může se vztahovati jedině na passus »zvýšení pensí z doby po 28. říjnu 1918«, což patrno z upotřebení slov »které nebylo přiznáno«, kterážto slova gramaticky a logicky mohou míti na mysli slovo středního rodu jednotného čísla a tedy jen právě předcházející slovo »zvýšení« pensí z doby po 28. říjnu 1918, nemůže se však vztahovati na »dosavadní pravidla o drahotních požitcích«, ježto by vzhledem k většímu počtu podmětů musela věta ta gramaticky a logicky zníti: »které nebyly přiznány «, jak ovšem mylně tvrdí stížnost nedbajíc v tomto bodu doslovného znění zákonného předpisu.
Tím ovšem padá námitka stížnosti, že nelze druhé věty druhého odstavce § 9 cit. zák, použiti na daný případ, poněvadž jak výslužné, tak drah. přídavky jakož i přídavek na děti byly st-li piřznány k tomu povolaným presidiem bývalé soudní tabule, pokud se týká vrch. soudu v Bratislavě.
Nedopadá však ani další námitka stížnosti, že normy druhé věty druhého odstavce § 9 cit. zák. nelze na daný případ použiti proto, že norma ta mluví o drah. požitcích, kdežto výměr presidia soudní tabule v Bratislavě z 2. září 1924 mluví zvláště o výslužném, zvláště o jednotném drahotním přídavku a o zvláštním přídavku na schovance ročních 1.500 Kč.
Mluví-li norma ta o »dosavadních pravidlech o drahotních požitcích^ vyrozumívá výrazem tím souborně zřejmě veškeré předpisy o oněch vedlejších požitcích státních zaměstnanců, jež jim byly poskytovány k základním požitkům služebním v důsledku nenormálních poměrů vyvolaných světovou válkou a tedy předpisy o drahotních přídavcích, mimořádných výpomocích, nouzových výpomocích, jednotném drah. přídavku, o přídavcích na děti atd., jak se podává stran pensistů z min. nař. z 11. září 1918 č. 334 ř. z., ze zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. a ze zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., jež platily v době, kdy zák. z 22. prosince 1924 č. 287 Sb. nabyl účinnosti, t. j. dne 1. ledna 1925. Zahrnuje proto přes opačné tvrzení stížnosti znění »dosavadní pravidla o drahotních požitcích« veškerá pravidla zákonná, normující »drahotní požitky« vůbec a tudíž i jednotný drah. přídavek a přídavek na děti po rozumu § 4 a § 6 zák. č. 394/22, jež st-l nesporně na schovance svého po kritickou dobu pobíral, jak ostatně patrno z normy § 5 odst. 1 zák. č. 287/24 samého, jednající o dosavadních drah. přídavcích, mimořádných a nouzových výpomocích, jednotném drah. přídavku a o přídavku na děti. — — —

Citace:

Č. 10438. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 704-708.