Č. 10237.

Pojištění nemocenské (Slovensko): 1. Pro posouzení, je-li určitá činnost jen zaměstnáním vedlejším — pojistné povinnosti nepodléhajícím, je bez významu, má-li zaměstnaný potřebné odborné vzdělání. — 2. Skutečnost, že určité zaměstnání jest trvalé, nevylučuje ještě sama o sobě, že zaměstnání to jest jenom vedlejší.
(Nález ze dne 20. prosince 1932 č. 19939.)
Prejudikatura: Boh. A 4285/24.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Ž. proti zemskému úřadu v Bratislavě o přestupek § 260 lit. a) zák. č. 221/24.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 31. srpna 1928 požádala stěžující si okresní nemocenská pojišťovna v Ž., aby odpovědný činovník Potravního družstva v St. byl potrestán pro přestupek § 260 lit. a) zák. č. 221/24, poněvadž družstvo nepřihlásilo k pojištění Vendelína P., jenž jest v družstvu zaměstnán od 16. března 1923 jako obchodvedoucí s měsíčním platem 900 Kč. Vyslechnut dne 11. října 1928 prohlásil Ludevít Sch., předseda Potravního družstva ve St., že zaměstnání Vendelína P. u družstva je jeho vedlejším zaměstnáním, poněvadž je samostatným obchodníkem s dřívím a majitelem cihelny, na což má živn. listy, a sám za své zaměstnance platí nemocenské příspěvky.
Rozsudkem z 31. října 1928 neuznal okresní úřad v Kysuckém Novém Městě Ludevíta Sch. vinným přestupkem § 17 zák. č. 221/24, jehož se měl dopustiti tím, že obchodvedoucího P.-ka nepřihlásil k pojištění u okr. nemoc, pojišťovny, odůvodniv svůj výrok tím, že obviněným přednesená obrana byla jím i dokázána a je zákonnou obranou podle 1. odst. § 2 zák. č. 221/24 a že hlavní zaměstnání Vendelína P. spatřuje okresní úřad v tom jeho zaměstnání, kde zaměstnává dělníky v živnosti, totiž v živn. výrobě cihel.
Z tohoto rozhodnutí odvolala se stěžující si okresní nemocenská pojišťovna. Po provedeném šetření zemský úřad v Bratislavě toto odvolání nař. rozhodnutím zamítl a rozsudek okresního úřadu potvrdil z těchto důvodů: Zemský úřad považuje služební zaměstnání Vendelína P. u Potravního družstva za jeho vedlejší zaměstnání proti jeho samostatnému zaměstnáni jako rolníka, obchodníka s dřívím a majitele cihelny. Při posouzení, které zaměstnání P.-ovo má býti považováno za vedlejší, nebyly porovnány výnosy jeho zaměstnání služebního a samostatného, protože nebylo možno vyšetřiti výnos samostatného zaměstnání, byl však vzat zřetel k tomu, které zaměstnání provozuje delší dobu. Poněvadž samostatné zaměstnání provozoval již před tím, než nastoupil u Potravního družstva, a provozuje je i po vystoupení z této služby ( od 20. prosince 1928), je nutno považovati jeho samostatné zaměstnání jako rolníka, obchodníka s dřívím a majitele cihelny za jeho hlavní zaměstnání, a služební zaměstnání u družstva za zaměstnání vedlejší a to tím, spíše, že toto zaměstnání (obchodvedoucího) vyžadovalo odborné vzdělání, kterého P. neměl. Poněvadž tedy jeho zaměstnání u družstva je nutno považovati za zaměstnání vedlejší, nepodléhal v něm podle § 2 zák. č. 221/24, resp. § 1 zák. čl. 19: 1907 (§ 1 zák. č. 268/19) pojistné povinností, a obviněný Ludevít Sch. nemohl se dopustiti přestupku tím, že ho k pojištění nepřihlásil.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Podle ustanovení § 1 zák. č. 268/19, jehož působnost byla rozšířena na Slov. nař. č. 516/19, jsou pro případ nemoci pojištěny všechny osoby, jež vykonávají práce a služby na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonávají jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Právě tak stanoví § 2 zák. č. 221/24, že pojištěním je povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.
Oba tyto předpisy vylučují z povinného pojištění zaměstnání vedlejší, a poněvadž v přítomném sporu jen o to šlo, zda zaměstnání Vendelína P. jako obchodvedoucího u Potravního družstva lze považovati za jeho zaměstnání vedlejší, netřeba řešiti zvláště, zda otázku pojistné povinnosti Vendelína P. jest posuzovati podle zák. č. 221/24 či vzhledem k ustanovení zák. č. 117/26. podle zák. č. 268/19.
Výkladem pojmu zaměstnání vedlejšího zabýval se nss již v řadě svých nálezů, zejména nál. Boh. A 4285/24 a dospěl zde k závěru, že při řešení otázky, zda některá činnost jest zaměstnáním vedlejším, jest v každém jednotlivém případě zkoumati, v jakém poměru jest činnost ta k celkové hospodářské a sociální situaci té které osoby, a jest proto zjišťovati, v jakém poměru jest toto zaměstnání k jinakým příjmovým zdrojům, po případě k jinaké činnosti osoby té. Pro tento poměr jest ovšem zcela nerozhodno, zda k výkonu zaměstnání, o něž jde, má či nemá ta která osoba odborné vzdělání, a nelze proto v otázce odborného vzdělání hledati vůbec kriterion pro určení povahy zaměstnání jako hlavního nebo vedlejšího.
Naproti tomu úvaha, zabývající se otázkou trvalosti jednoho zaměstnání proti druhému zaměstnání téže osoby, dotýká se již poměru této činnosti k celkové hospodářské případně sociální situaci osoby té, a nemusí proto býti pro otázku, zda na určité zaměstnání jest pozírati jako na zaměstnání hlavní či vedlejší, zcela bez významu. Přece však nesluší poušťěti se zřetele, že skutečnost, že určité zaměstnání jest trvalým zaměstnáním té které osoby, nevylučuje sama o sobě ještě možnost, že zaměstnání to jest v celkové hospodářské a sociální situaci osoby té v určitém časovém úseku jen jejím zaměstnáním vedlejším. Poněvadž pak otázku, zda určité zaměstnání jest zaměstnáním vedlejším, jest pro obor pojistné povinnosti posuzovati jen v rámci časového údobí, o které při pojistné povinnosti jde, nemůže okolnost, že nějaká činnost jest trvalým zaměstnáním té které osoby, třeba pro určení povahy zaměstnání toho jako hlavního není bez významu, býti uznána za kriterion jediné a takové, které by o sobě mohlo postačiti pro závěr, že jde o zaměstnání hlavní.
Musil proto nss v tom, že žal. úřad podle znění nař. rozhodnutí pokládal momenty svrchu uvedené za dostatečný základ pro závěr, k němuž dospěl, shledati mylný výklad zákona.

Citace:

Č. 10237. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 812-814.