Č. 10277.

Vodní právo: I. * Kvalifikaci »odtoku« jako vody soukromé ve smyslu § 4 lit. d) vod. zák. nebrání ani okolnost, že odtok je stálý, ani okolnost, že voda ta teče v pevných březích, ani okolnost, že odtok teče přes pozemky několika vlastníků. — II. Obsah práva horního pobřežnáka, jemuž tekoucí voda soukromá patří, na spotřebení vody jest omezen jen potud, že nespotřebovanou vodu musí dříve, než se voda dotkne cizího pozemku, uvésti do původního koryta a že nesmí vodu znečistiti způsobem poškozujícím právo jiných adjaceutů.
(Nález ze dne 18. ledna 1933 č. 775.)
Věc: Josef B. a spol. v R. (adv. Dr. Václ. Šolc z Turnova) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. Josefa V. v R. adv. Dr. Karel Šauer z Prahy) o užívání vody.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V roce 1921 stěžovali si Josef B. a spol. v R., okres Turnov, na to, že Josef V. v R. — dnešní zúčastněná strana — neoprávněně zadržel a znečistil tok vody vytékající z pramene, nacházejícího se v železničním tunelu, a že jim tím znemožňuje používání této vody k vaření, pití a napájení dobytka.
Osp v Turnově provedši šetření na místě samém vydala nález z 27. srpna 1924, jímž bylo vysloveno, že Josef V. dopustil se přestupku § 17 vod. zák. tím, že bez úředního povolení zavodňoval vodou z potůčku, vedeného z pramene na pozemku dráhy a tekoucího přes jeho pozemek a další pozemky do řeky Jizery, svoje pozemky a to naposled v r. 1921, kterýžto přestupek je však promlčen; nicméně bylo však Josefu V. podle § 72 vod. zák. uloženo, aby se pro příště vyvaroval opětného svádění vody z potůčku, dokud si k tomu neopatří úřední povolení. Konečně byla Josefu V. uložena náhrada výloh místního šetření.
K odvolání Josefa V. zsp v Praze rozhodnutím z 27. dubna 1926 výměr I. stolice zrušila jako zcela vadný a uložila osp-é, aby, až rozhodnutí to vejde v moc práva, pokud jde o skutky Josefa V., které zavdaly podnět ke stížnosti, a o sporná práva k dotčené tekoucí vod. poznovu úřad konala a nový, náležitě odůvodněný nález vydala.
Když se pak podáním z 10. června 1926, resp. z 24. března 1928 Josef B. a spol. domáhali toho, aby sporná záležitost byla konečně vyřešena, provedl okresní úřad v Turnově dne 19. listopadu 1929 místní šetření komisionelní. Podle popisu podaného při řízení tomto státním technickým znalcem vyvěrá pramen vody, o niž jde, v tunelu státní dráhy, odtok z pramene toho vede se zprvu dlážděným příkopem po pozemku státní dráhy, pak otevřeným příkopem o zemitých březích po pozemcích č. kat. . . Josefa V., pak po hranici mezi pozemky č. kat. . . . ač. kat. . . . (Františka S.) a po projití propustkem obecní cesty podél severní hranice pozemku čp. . . . k rozhraní mezi tímto pozemkem a pozemky č. kat. . . . a odtud do řeky Jizery. Průtočné množství vody protékající příkopem bylo zjištěno množstvím 0.46 vt. litrů. Státní technický znalec prohlásil 1. že podle popsaného vedení pramenité vody z tunelu otevřeným příkopem z části se zděnými břehy, z části se břehy zemitými nelze vodu tuto dle platných předpisů studničního řádu z r. 1923 považovati za vodu pitnou, nýbrž toliko užitkovou, 2. že zahražením vody v otevřeném příkopu prkennými zahrážkatni a utěsněním těchto drnem není jakost vody zhoršena, ježto zakalení zemitými částkami drnů potrvá pouze přechodně, kterýžto způsob zahražování příkopu pro zavlažování pozemků jest obvyklým způsobem při obvyklém obhospodařování pozemků, a 3. že průtočné množství vody zmíněného příkopu nemá vlivu na povahu, tok nebo výšku vody veřejné v řece Jizeře.
Rozhodnutím okresního úřadu v Turnově ze 3. prosince 1929 byla stížnost Josefa B. a spol. zamítnuta jako zákonem neodůvodněná, pokud pak st-lé tvrdili, že před událostí v srpnu 1921 nabyli ke sporné vodě určitých práv soukromých, byli st-lé odkázáni na pořad práva soukromého, a konečně byli uznáni povinnými k náhradě útrat řízení komísionelního i k náhradě útrat právního zastoupení Josefa V.
Rozhodnutí toto, opírajíc se v důvodech o vyjádření státního technického znalce, podané při místním řízení komísionelním z 19. listopadu 1929, kvalifikuje sporný odtok jako odtok pramene podle § 4 lit. d) vod. zák., tekoucí v pevných březích, a tedy jako vodu soukromou — třebaže teče pc pozemcích patřících různým majitelům — patřící podle § 5 vod. zák. jako příslušenství dotyčné trati pozemku vlastnicky tomu, komu pozemky ty patří, tedy pokud jde o pozemky Josefa V., tomuto, a dovozuje, že užívání této tekoucí vody soukromé je podle § 10 odst. 2 vod. zák. omezeno ochranou veřejného zájmu a právy jiných oprávněnců. Toto zásadní omezení je provedeno v dalších ustanoveních vodního zákona, jímž jest i předpis § 12 vod. zák., podle něhož vlastník soukromé vody tekoucí svou vodu soukromou, svedenou z původního koryta na libovolné místo pozemku, pokud ji nespotřeboval, je povinen svésti zpět do původního koryta dříve, než pozemek jeho opustí. Z toho dedukuje okresní úřad, že st-l zahradiv příkop vodoteče jednoduchým prkénkem a utěsniv je drnem, aby voda odtékala mělkými stružkami na jeho pozemek (zelinářskou zahradu) a tento zavlažovala, čímž téměř veškeru vodu tekoucí jeho pozemkem k zavlažení pozemku spotřeboval, jednal v mezích svého oprávnění, daného mu předpisem §§ 10 a 12 vod. zák. Znečištění, na něž si st-lé stěžovali, prohlásil okresní úřad vzhledem k vyjádření státního technického znalce za znečištění rázu přechodného, poměrně krátkého, které vzniklo pouze těsněním hradítka drnem. Konečně prohlásil okresní úřad, že pramenitá voda, o kterou jde, nemá vlivu na povahu, tok a výšku vody veřejné v Jizeře, takže z tohoto důvodu nebylo k provedenému zavlažování potřeba konsensu podle § 17 vod. zák.
Odvolání, které dnešní st-lé z rozhodnutí toho podali, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů v nálezu I. stolice uvedených, které v nař, rozhodnutí ještě v některých směrech blíže byly provedeny. O stížnosti uvažoval nss takto: I. Stížnost obrací se nejprve proti tomu, že žal. úřad uznal spornou vodoteč za vodu soukromou, z čehož pak dospěl k důsledkům pro st-le velmi závažným, to jest že k disposicím, jež zúčastněná strana na vodoteči předsevzala, nebylo podle § 17 odst. 1 vod. zák. zapotřebí vodoprávního konsensu. Námitky stížnosti proti kvalifikaci vodoteče jako vody soukromé jsou povahy ryze právní a snaží se dovoditi, že vodoteč má vlastnosti, skutkově nesporné, jež jí dávají povahu vody veřejné.
Stížnost operuje se třemi znaky, totiž že sporná vodoteč je odtok stálý, tekoucí v pevných březích, po pozemcích náležejících několika vlastníkům. Odtok takto kvalifikovaný nemá podle mínění stížnosti znaků odtoku ve smyslu § 4 lit. d) vod. zák., a není proto vodou soukromou. K těmto znakům náleží podle mínění stížnosti nejprve, že jde o odtok nestálý, občasný, takže voda stále tekoucí pod § 4 lit. d) se subsumovat nedá. Avšak tento výklad § 4 lit. d) nemá v textu zákona žádné opory. Výraz odtoky dopadá stejně na odtoky občasné i na odtoky stále tekoucí. Leč ani ze souvislosti s jinými předpisy vod. zák. nedá se dovoditi restriktivní výklad, který stížnost výrazu »odtoky« dává. Randa, jehož názoru se stížnost dovolává, vyslovil ovšem mínění, že § 4 lit. d) jest nepřesný »soweit er standig fliessende Gewasser — flumen perenne — betrifft. . .« a měl za to, že aplikaci § 4 lit. d) na vody stále tekoucí brání presumpce § 3, podle něhož vody stále tekoucí jsou vodami veřejnými. Chtěl proto restriktivním výkladem § 4 lit. d) na vody nestálé odstranili domnělou kolisi mezi §em 4 lit. d) a §em 3. Ale Randa přehlédl, že presumpce § 3 platí jenom potud, pokud voda (tekoucí) následkem ustanovení zákonných nebo zvláštních titulů soukromoprávních nikomu nepatří, — »insoweit sie nicht in Folge gesetzlicher Bestimmungen oder besonderer Privatrechtstitel jemandem zugehoren . . .« Takovýmto zákonným ustanovením je však právě § 4 lit. d), jehož předpis má přednost před zákonnou presumpcí § 3; není tu tedy žádné kolise mezi §em 3 a 4 lit. d), nýbrž oba předpisy do sebe zcela přesně zapadají. Nelze tedy předpis § 4 lit. d) omezovati toliko na vody nestálé.
Další znak, který podle stížnosti nepřipouští spornou vodoteč pokládati za vodu soukromou, jest ten, že jde o vodu tekoucí v pevných březích. Ale ani tento názor, kdysi Peyrerem hájený, nelze akceptovati. I zde sluší opakovati, že výraz »odtoky« sám o sobě postihuje stejně odtoky volné, jako odtoky s pevnými břehy. Ani z jiných ustanovení zákonných nelze dospěti k výkladu stížností hájenému, jenž chce předpis § 4 lit. d) omezovati na odtoky volné. Naopak § 12, který zřejmě také na odtoky se vztahuje, výslovně mluví o korytu (»řečiště«, »Bett«). Ostatně již Pace, Mayrhoffer, Handbuch V. díl str. 1166 a Pantůček v pojednání »Jak jest zjistiti právní povahu vod«, »Právník« 1910 str. 813 dokázali, že podoba odtoku jest pro jeho vodoprávní kvalifikaci lhostejná.
Další překážku kvalifikace sporné vodoteče jako vody soukromé vidí stížnost v tom, že jde o vodu, která teče přes pozemky několika vlastníků, neboť podle mínění stížnosti jest podle § 4 lit. d) odtok vodou soukromou jen do toho místa, kde překročil pozemkové hranice vlastníka pozemku, na němž odtok vznikl. Stížnost však přehlíží, že § 4 lit. d) stanoví jen tolik, že odtok překročivší tyto hranice není již ex lege soukromou vodou náležející vlastníku pozemku, na němž odtok má svůj původ. Z tohoto ustanovení nedá se úsudkem a contrario dovoditi, že odtok, opustivší tyto hranice, stává se vodou veřejnou. Otázka, zdali a kdy stává se odtok vodou veřejnou v § 4 lit. d) vůbec řešena není. Opačný názor, kdysi Randou a Pacem hájený, vyvrácen byl Pantůčkem 1. c. 814, 841 a násl., a výklad Pantůčkův byl také přijat býv. ss, jak o tom svědčí zvláště judikáty Budw. 5257 A, 6722 A. V posledním praví se výslovně: »Nach § 4 lit. d) gehoren die Abflůsse, solange sie das Eigentum des Grundbesitzers nicht verlassen haben, dem Grundbesitzer. Gelangen sie aber auf den Grundbesitz des Nachbarn, werden sie zu fliessenden Privatgewassern im Sinne des § 5 und sind Zugehor derjenigen Grundstůcke, uber welche sie fliessen.«
Přikloniv se k tomuto již ustálenému názoru, nemohl nss uznati mínění žal. úřadu, že v daném případě jde o vodu soukromou, za nesprávné. Tím padají všechny námitky stížnosti, jež snaží se dovoditi, že bylo zapotřebí vodoprávního konsensu, jejž § 17 odst. 1 vod. zák. požaduje pro užívání vod veřejných.
II. V druhém svém stižním bodě snaží se stížnost dokázati, že ani soukromou vodu tekoucí nesmí vlastník spotřebovati úplně. Je ovšem pravda, že při soukromých vodách tekoucích je zásada § 10 odst. 1 vod. zák., podle textu zákonného o všelikých — tedy i tekoucích — vodách soukromých stanovená, i úplné spotřebování vody dovolující, omezena předpisem § 10 odst. 2, podle něhož je »užívání« vod tekoucích omezeno právy ostatních vodních oprávněnců, jakož i určitými ohledy veřejnými »podIe ustanovení zákonů« (»nach Massgabe der Gesefze«). Výraz »užívání« v § 10 odst. 2 (»Benůtzung«) jest však jenom zkratkou vyjadřující »užívám a spotřebování vody«, jak je má na mysli bezprostředně předcházející předpis § 10 odst. 1 vod. zák., s nímž následující druhý odstavec § 10 těsně souvisí. Tomu nasvědčuje i úvaha, že kdyby zákon v druhém odstavci měl na mysli užívání vody v užším smyslu, než o jakém jedná v odstavci prvém, byl by obsah tohoto obmezeného užívání nějakým způsobem vymezil.
Jak již bylo poznamenáno, jest vlastník tekoucí vody soukromé v užívání vody omezen právy ostatních vodních oprávněnců a dále ohledy na veřejné zájmy podle norem zákonných (»nach Massgabe der Gesetze«). Dále omezení jeho nesahá, jak vyslovil již vídeňský ss v nál. Budw. 7353 A, kde se mluví o »grundsátzliche Befugnis des Eigentůmers eines Privatgewássers und zwar auch eines fliessenden Privatgewassers, das Wasser abzuleiten und zu verbrauchen ...«
Nějaká práva ostatních vodních oprávněnců, zejména vodní oprávnění založená zvláštními úředními akty, jež by toto zásadní právo zúčastněné strany omezovala, stížnost ani netvrdí. Leč i kdyby slušelo jí rozuměti v ten smysl, že reklamuje pro st-le jakožto adjacenty vodoteče právo na vodu podél jejich pozemků tekoucí jakožto jejich vodu soukromou, nestálo by toto jejich právo úplnému spotřebování vody zúčastněnou šíranou v cestě, neboť jak z § 10 odst. 1 ve spojitosti s §em 12 plyne a jak je také judikaturou potvrzeno, obsah práva horního pobřežníka, jemuž soukromá voda patří, jest omezen jen potud, že nespotřebovanou vodu musí dříve, než voda dotkne se cizího pozemku, uvésti do původního koryta, a mimo to jen ještě potud, že nesmí vodu znečistiti způsobem právo jiného poškozujícím.
Pokud tedy zúčastněná strana spotřebovala všechnu svou vodu soukromou, nemohla tím zasáhnouti do práv st-lů jakožto dolních pobřežníků vodoteče, a není tedy ani z této příčiny dána potřeba vodoprávního konsensu, jejž předpis § 17 odst. 2 vod. zák. požaduje pro užíváni vod soukromých, jež působí na »práva cizí«.
III. Pokud pak jde o znečištění vody, sluší míti na mysli, že § 10 odst. 3 vod. zák. nezakazuje absolutně každé a jakékoli znečištěni vody, nýbrž jenom takové, jímž právo jiného se zkracuje. Právo osob třetích má však ten obsah, že mohou užívati vody soukromé v dalším jejím toku způsobem, jenž je vodním zákonem určen a jenž se z přirozené povahy vody té podává. Jde-li tedy o vodu, která svou povahou není vodou pitnou (na př. voda odpadová, močůvka a pod.) nelze viděti nepřípustné znečištění vody v tom, že jest zkalena, jestliže tím ostatní možné způsoby užívání vody nejsou ztěžovány.
V daném případě konstatoval státní technický znalec při místním řízení komisionelním, že vody, o kterou jde, nelze upotřebiti jako vody pitné, posudek tento nebyl jiným znaleckým posudkem zvrácen, a dlužno tedy vycházeti ze skutkového zjištění, že voda, o kterou jde, není vodou pitnou.
Jde tedy o to, zda znečištění vody, které nastalo utěsněním přehrady drnem, zkracuje práva st-lů na používání vody k napájení dobytka.
Ježto st-lé nenamítají, že sporné vody je používáno k jiným účelům než zemědělským, mohl žal. úřad zcela důvodně rozeznávati mezi zkalením zemědělsky závadným a zemědělsky nezávadným. Státní technický znalec se v tomto směru vyjádřil v ten smysl, že zkalení vody hlinitým kalem při zřizování hrázky není zkalením závadným, a že zkalení toto zmizí v několika krocích usazením kalu. Otázka, zda v konkrétním případě zkalení vody bylo závadné ve smyslu shora uvedeném, není pak již otázkou právní, nýbrž otázkou znaleckou a tedy součástí skutkové podstaty; nemůže proto nss nař. rozhodnutí přezkoumati po této stránce jinak, než s hledisek formální správnosti ve smyslu § 6 odst. 2 zák. o ss. Ježto však stížnost znaleckému posudku nevytýká žádných vad formálních, jak je právě citovaný předpis má na mysli, nemůže nss znalecký posudek podrobiti svému přezkoušení, tím méně může úsudek úřadu z tohoto znaleckého posudku čerpaný nahraditi svým úsudkem vlastním.
Namítá-li konečně stížnost, že žal. úřad neprávem odkázal námitku st-lů stran znečištění vody na pořad práva, jest námitka tato v rozporu se spisy, neboť žal. úřad tuto námitku sám věcně vyřídil, ovšem ve smyslu st-lům nepříznivém. Na pořad práva byla odkázána námitka st-lů jen potud, pokud tito z titulu soukromoprávního (vydržení) vytýkali, že zúčastněná strana pro své účely vodu spotřebovala, takže pro dolní pobřežníky nedostává se vody pro jejich hospodářské účely potřebné. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno o obsahu práva majitele soukromé vody tekoucí na její spotřebování, může námitka tato vskutku míti oporu toliko v titulu soukromoprávním, a nebyli tedy st-lé zkráceni tím, že s námitkou tou byli odkázáni na pořad práva.

Citace:

Č. 10277. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 306-311.