Č. 10474.

Občanství státní. — Učitelstvo. — Vojenské věci: I. K otázce vnitrostátní působnosti ustanovení o státním občanství, obsažených v usnesení velvyslanecké konference č. 20/1925 Sb. a ve smlouvě československo-polské č. 56/1926 Sb. — II. O státním občanství vdovy po učiteli veř. školy národní, příslušném do obce na území nyní československém, avšak bydlící na území polském. — III. Je nárok na vdovské zaopatřovací požitky po učiteli veř. školy národní a vojenském gážistovi podmíněn čsl. stát. příslušností?
(Nález ze dne 5. dubna 1933 č. 3623.)
Věc: Marie T. v K. (adv. Dr. Artur Wohrizek z Čes. Těšína) proti ministerstvu vnitra o státní občanství, proti ministerstvu školství a národní osvěty a ministerstvu národní obrany o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: I. St-lka příslušela domovským právem před svým provdáním t. j. do 28. srpna 1916 do Těšína; dne 28. srpna 1916 se provdala za Jana T., definitivního učitele v Koňské, tam příslušného, který dne 4. září 1917 padl na italském bojišti. K žádosti její vydala jí okresní správa politická v Českém Těšíně dne 26. července 1927 osvědčení o čsl. státním občanství.
Avšak zemský úřad v Brně vyslovil rozhodnutím z 8. dubna 1930, že st-lka není čsl. státní občankou, poněvadž patřila před svým provdáním do Těšína a bydlila v oné části města, která připadla Polsku a nabyla domovského práva na území Čsl. republiky v Koňské provdáním dne 26. srpna 1916. Poněvadž manželství její bylo smrtí manžela rozloučeno a manžel se nedožil 28. července 1920, kdy konference velvyslanců rozhodla o Těšínsku, a nestal se proto čsl. státním občanem, nestala se čsl. státní občankou ani st-lka, která — pokud se týče státního občanství — mohla sledovati svého manžela jen, kdyby se byl býval 28. července 1920 dožil. Pro svou osobu mohla st-lka jako polská státní občanka (stala se polskou státní občankou na základě citovaného usnesení velvyslanecké konference) a vdova samostatně optovati pro čsl. státní občanství, což však neučinila. Zůstala tedy polskou státní občankou. V dalším pak zemský úřad výše uvedené osvědčení okresní správy politické v Českém Těšíně o čsl. státním občanství podle § 83 vl. nař. č. 8/28 zrušil.
Odvolání st-lky žal. min. vnitra nař. rozhodnutím z 2. srpna 1930 zamítlo z důvodu napadeného výměru a k vývodům odvolacím ještě podotklo, že otázky státního občanství na území Těšínska byly upraveny po rozumu čl. 1 smlouvy československo-polské č. 56/26 Sb. na základě rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 a že podle odst. č. 5 čl. III tohoto velvyslaneckého rozhodnutí jedině státní občanství vdaných žen se řídí podle státního občanství jejich manželů, jejichž příslušnost byla podle této normy určena. Poněvadž st-lka nebyla v rozhodné době vdanou ženou, nýbrž vdovou, dlužno určiti její státní občanství samostatně, a to nikoliv podle odst. 5 čl. III, nýbrž podle odst. 1 čl. III a to buď podle hodnotného, t. j. od 1. ledna 1914 trvajícího domovského práva na území těšínském a není-li tu takového domovského práva, tedy podle hodnotného, t. j. od 1. ledna 1908 trvajícího bydliště v té které části těšínského území. Poněvadž v daném případě není hodnotného domovského práva, jest tu rozhodné hodnotné bydliště na polské části Těšínská, důsledkem čehož stala se st-lka občankou polskou a pozbyla tím také bývalé domovské právo v Koňské vzhledem k ustanovení § 2 zák. č. 105/1863. O stížnosti do tohoto rozhodnutí min. vnitra uvážil nss toto:
Stížnost hájí právní náhled, že st-lka nabyla provdáním domovského práva v Koňské u Čes. Těšína a že toto právo domovské podle § 11 zák. č. 105/1863 v této obci jako vdova podržela; podle § 3 úst. zák. č. 236/20 zůstala dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství v platnosti a na tom nemohlo po názoru stížnosti nic změniti rozhodnutí velvyslanecké konference z 28. července 1920, kteréž nemohlo ji připraviti o nabyté právo, tím méně, když ustanovení této konference nedávají vdaným ženám výhodnějšího postavení než vdovám. Názoru stížnosti nelze přisvědčiti.
Ústavní zákon č. 236/20 zmocnil v § 19 vládu, aby k provedení tohoto zákona dohodla se o podrobnostech s vládami států, jichž se týče.
St-lka před svým provdáním bydlela na Těšínsku, jehož poměry jak co do teritoria tak i co do právního postavení obyvatelů, zejména též stran státního občanství byly upraveny rozhodnutím konference velvyslanců z 28. července 1928, uveřejněném ve Sbírce zák. a nař. pod č. 20 z r. 1925. Podle tohoto rozhodnutí bylo Těšínsko rozděleno mezi republiku Československou a republiku Polskou a byla státní příslušnost obyvatelů ustanoveními tohoto rozhodnutí určena. Vláda republiky čsl. pak, používajíc zmocnění daného jí v § 19 úst. zák. č. 236/20 o státním občanství, uzavřela s vládou polskou smlouvu, danou ve Varšavě dne 23. dubna 1925, inkorporovanou do právního řádu republiky Čsl., která byla ve Sb. z. a n. uveřejněna pod č. 56/1926. Do smlouvy té byla pojata též usnesení konference velvyslanců z 28. července 1920 o státním občanství (část I. článek 1); ustanovení jednak této smlouvy, jednak i usnesení konference velvyslanců o státním občanství stala se tak vnitrostátně závaznými normami, upravujícími státní občanství (a i jiné otázky) těch osob, které na území Těšínská měly v rozhodný čas buď právo domovské nebo bydliště.
Otázku platnosti rozhodnutí konference velvyslanců řešil ostatně nss již v nál. Boh. A 7285/28, kde dovodil — maje zřetel též k cit. smlouvě čsl.-polské — že ustanovení o státním občanství v čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži jest pokládati za vnitrostátní právní normu.
Jest tedy nesprávným náhled stížnosti, jako by ustanovení cit. rozhodnutí konference velvyslanců nemohla býti směrodatná pro práva st-lky, jmenovitě, že by jimi dříve nabyté právo nemohlo býti dotčeno.
Stížnost dále namítá, že ustanovení zmíněného rozhodnutí konference velvyslanců nedává vdaným ženám výhodnějšího postavení než vdovám a že případ st-lky jest stejný, jako kdyby se jednalo o nezletilé děti, jejichž domovské právo a občanství se bez veškeré pochyby řídí podle domovského práva a občanství otce, které měl v den úmrtí. Námitka tato jest bezdůvodná. Článek III. zmíněného rozhodnutí konference, upravující státní občanství osob na Těšínsku, praví pod číslem 5, že pro vdané ženy platí ve všem tytéž podmínky jako pro jejich muže, a pro děti mladší 18 let, jako pro jejich rodiče.
Z tohoto ustanovení tudíž plyne, že konference velvyslanců jen u vdaných žen a jen u dětí pod 18 let neposuzovala podmínky pro státní občanství samostatně podle poměrů těchto osob samotných, nýbrž podle podmínek, které jsou dány u muže nebo u rodičů; nestanovila však výminku žádnou, pokud se týče žen ovdovělých. Jest tedy správné stanovisko žal. úřadu, že případ st-lky nutno posuzovati úplně samostatně a to podle čísla 1 čl. III cit. rozhodnutí konference velvyslanců.
Tento článek pak pod číslem 1 přiznává státní občanství polské nebo čsl. podle toho, na kterém území ta která osoba měla před 1. lednem 1914 domovské právo aneb na kterém území sídlila před 1. lednem 1908. Rozhodné pro státní občanství čsl. nebo polské jest tedy buďto domovské právo nebo bydliště na tom kterém území. Když tudíž st-lka, jsouc osobou, jejíž státní příslušnost posuzovati nutno podle čísla 1 čl. III cit. rozhodnutí konference velvyslanců, měla před 1. lednem 1914 svoji příslušnost resp. sídlela v té části města Těšína, která nepřipadla čsl. státu, pak také nenabyla státní příslušnosti čsl.
St-lka bezesporně nabyla roku 1916 provdáním domovského práva svého manžela, který příslušel do Koňské, t. j. do místa, jež nyní připadlo čsl. státu. Nabyla tedy domovského práva v tomto území až po 1. lednu 1914, takže platí na ni ustanovení odst. 2 čísla 1 cit. rozhodnutí konference velvyslanců, podle něhož by čsl. státní příslušnosti mohla nabýti toliko »s podmínkou souhlasu čsl. státu«; jelikož st-lka — jak nesporno — o tento souhlas nezažádala, nenabyla ani tímto způsobem státního občanství čsl.
Poněvadž tedy st-lka nemajíc k tomu zák. podmínek, nemohla se státi čsl. státní občankou podle bodu 1 čl. III cit. usnesení konference a poněvadž se také nestala takovou podle odst. 2 bodu 1 čl. III, vyslovil žal. úřad právem, že st-lka není čsl. státní občankou. Za tohoto stavu věci nemá ovšem nejvyšší správní soud příčiny zkoumati, jaké státní občanství (jiné než československé) st-lka má.
II. a III. St-lka požívala zaopatřovacích požitků jednak jako vdova po učiteli veřejné školy národní, jednak jako vdova po praporčíku v záloze.
ad II. V prvém směru zamítla zšr v Brně výměrem z 20. května 1930 žádost její za výplatu plné vdovské učitelské pense s odůvodněním, že st-lka není čsl. státní příslušnicí. Odvolání z tohoto rozhodnutí bylo nař. rozhodnutím min. škol. ze 7. října 1930 zamítnuto z důvodů výnosu zšr-y. Při intimaci tohoto rozhodnutí poukázala pak zšr k tomu, že ve věci státního občanství st-lčina bylo výnosem min. vnitra z 2. srpna 1930 pravoplatně rozhodnuto.
ad III. V druhém směru vyslovilo mno výnosem z 30. dubna 1927, odvolávajíc se na rozhodnutí min. vnitra ze 3. ledna 1927, že st-lku dlužno považovati za polskou státní občanku a ježto tu nejsou podmínky § 5 zák. č. 194/20, že st-lka nemá nároku na vojenské zaopatřovací požitky; byla jí proto koncem února 1927 další výplata řečených požitků zastavena. Dalším, dnes nař. rozhodnutím z 9. ledna 1931 vyslovilo pak mno, že nemůže vyhověti žádostem st-lky o opětovné přiznání zaopatřovacích požitků a to z důvodů, jež uvedlo již ve svém rozhodnutí z 30. dubna 1927, poněvadž podle intimátu zem. úřadu v Brně z 18. září 1930 rozhodlo min. vnitra s konečnou platností, že st-lka jest státní občankou státu polského. ad II. a III. Stížnosti podané do těchto rozhodnutí min. škol., resp. min. nár. obrany, vznášejí tytéž námitky, jako stížnost do výše projednaného rozhodnutí min. vnitra (sub I.) a shledává nss námitky ty bezdůvodnými z důvodů, které výše jsou uvedeny.
V dalším pak namítají stížnosti jenom, že napadená rozhodnutí úplně přehlížejí, že proti výnosu min. vnitra podala st-lka včas stížnost k nss-u, o kteréž stížnosti dosud rozhodnuto nebylo a že mělo tedy býti vyčkáno rozhodnutí nss-u. Ani tato námitka není důvodná.
Rozhodnutí mno i min. škol. odůvodněna jsou výrokem min. vnitra, jakožto úřadu v poslední instanci kompetentního k výroku o státním občanství. Podle § 17 zákona o ss stížnost k nss podaná nemá sama o sobě účinku odkládacího. Okolnost tedy, že proti rozhodnutí min. vnitra byla stížnost k nss podána, neměla sama sebou v zápětí odklad a nebylo proto min. škol. resp. min. nár. obrany bráněno, aby rozhodnutí svá opírající se o vydané konečné rozhodnutí min. vnitra, vydala. St-lka mohla podle cit. § 17 zák. o ss přiznání odkladu žádati, nemůže však důvodně namítati, že žal. úřad, totiž min. škol. a min. nár. obrany, neměly o stížnostech st-lky rozhodovati.
Že by nař. rozhodnutí min. škol. resp. min. nár. obrany byla proto nezákonná, poněvadž by snad nedostatek čsl. státního občanství nebyl překážkou pobírání vdovských zaopatřovacích požitků učitelských resp. vojenských, stížnosti nevytýkají.

Citace:

č. 10474. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 794-798.