Č. 10487.

Vojenské věci: O podmínkách nároku vojenského gážisty na zápočet roku 1919 jako roku válečného pro vyměření odpočivných požitků.
(Nález ze dne 12. dubna 1933 č. 6293.)
Věc: Bohumír V. v Olomouci proti ministerstvu národní obrany o zápočet roku 1919 jako válečného.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle správních spisů byl st-l jako poručík dělostřelecké správní služby dne 13. června 1919 zraněn výbuchem granátu v divisní zbrojnici č. 7 v Olomouci. Na základě nálezu superarbitrační komise z 9. května 1924, která učinila též návrh na připočítání služebních let podle § 7 zák. č. 76/22, byl st-l výnosem mno z 27. června 1924 přeložen do výslužby s roční částkou výslužného 6995 Kč 04 hal.
Žádosti st-lově z 30. července 1924 o připočtení 10 let pro výměru výslužného nebylo výnosem mno z 21. října 1924 vyhověno z důvodu, že podle ustanovení § 7 zák. č. 76/22 nemá na připočtení to nároku, ježto jeho trvalá vada (zranění při výbuchu granátu) vznikla v roce 1919 dne 13. června, tedy v době, kterou vzhledem k ustanovení § 96 odst. 5 téhož zák. nutno považovati za válečnou, ale přiznán st-li dodatečně počínajíc 1. srpnem 1924 přídavek za zranění podle § 67 téhož zák. roční částkou 1200 Kč.
Podáním z 27. června 1930 žádal st-l o dodatečné započítání celého roku 1919 jako roku válečného do výměry výslužného se zpětnou účinností od 1. srpna 1924, odůvodňuje ji tím, že jest st-lovo zranění v přímé souvislosti se službou válečnou, neboť jen za tuto lze přiznati přídavek za zranění, a poukazoval na ustanovení V. V. z roku 1920 č. 26 čl. 276/b), »nebo se staly následkem válečných útrap služby neschopnými.«
Nař. rozhodnutím zamítlo mno zmíněnou žádost z těchto důvodů: »Podle usnesení ministerské rady z 24. ledna 1920 (V. V. 1920 č. 26 čl. 276) jest vojenským osobám přijatým do čsl. armády při výměře výslužného započítati rok 1919 jako rok válečný, a) ztrávily-li nejméně tři měsíce v činné službě v poli, b) jestliže, nehledě k tomu, jak dlouho službu konaly, zúčastnily se bojů nebo byly zraněny před nepřítelem, nebo se staly následkem válečných útrap (tedy i epidemických nemocí) služby neschopnými, c) kancelářská služba v zápolí se ovšem nezapočítá, jiná pak skutečná služba (taktéž v zápolí) u vojenských oddílů (při výcviku mužstva, ve vojenských továrnách, skladištích atd.) započítá se z polovice, trvala-li aspoň 6 měsíců. — Za dobu ztrávenou v poli jest pak pokládati dobu konané vojenské služby od 28. října 1918 do 31. prosince 1919 na území Těšínská, Slov. a Podk. Rusi, dále pak vojenskou službu u vrchního velitelství a službu etapní v Uherském Hradišti a v Kunovicích až do přeložení jich na Slovensko. Každá jiná u vojenských oddílů skutečně vykonaná služba buď počítána jako služba vykonaná v zápolí (V. V. 1923 čís. 22 čl. 159). — Podle svého vlastního prohlášení z 12. srpna 1930 konal jste v roce 1919 službu u čsl. námořního tělesa v Litoměřicích, dále pak v divisní zbrojnici v Olomouci, kteroužto službu nelze pokládati za službu v poli, nýbrž v zápolí; proto byl Vám při výměře výslužného započítán rok 1919 jako rok válečný pouze z polovice. Nároku na započítání celého roku 1919 jako doby válečné nemáte, protože jste v této době nekonal vojenskou službu v poli vůbec a nevyhovujete tudíž podmínkám lit. a) nebo b) usnesení min. rady z 24. ledna 1920 (V. V. 1920 č. 26 čl. 276).«
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
Není sporno, že se st-l stal následkem úrazu utrpěného v divisní zbrojnici v Olomouci dne 13. června 1919 trvale neschopným služby a přeložen proto do výslužby. St-l také nepopírá, že služba konaná jím ve zmíněné zbrojnici byla službou v zápolí, ale shledává nezákonnost nař. rozhodnutí především v tom, že odepřelo mu zápočet celého roku 1919 jako roku válečného, ač úraz jím utrpěný jest válečnou útrapou a st-l se stal tedy ve smyslu odst. b) usnesení min. rady z 24. ledna 1920 neschopným služby následkem válečných útrap. — Námitce té nelze přisvědčiti.
O zápočtu roku jako roku válečného pro výměru výslužného stanoví zákon č. 76/22 o vojenských zaopatřovacích požitcích v § 96 odst. 5, že se započítá »podle usnesení min. rady z 24. ledna 1920, vyhlášeného ve věcném věstníku mno z 15. května 1920 čís. 26 čl. 276«. Ze znění tohoto usnesení, jak bylo v nař. rozhodnutí doslovně citováno, zejména ze souvislosti obou prvních odstavců [a) a b)] a z obsahového protikladu jejich vůči odst. c) vyplývá, že předpis ten činí v příčině nároku na zápočet roku 1919 jako roku válečného rozdíl podle toho, byla-li vojenská služba konána v poli, či v zápolí. Kdežto totiž služba v zápolí [odst. c)] — vyjímajíc službu kancelářskou, — zakládá nárok jen na polovici a to za podmínky, že trvala aspoň 6 měsíců, započítá se při činné službě v poli celý rok 1919 jako válečný, přistoupí-li další podmínka, že buď tato trvala aspoň: 3 měsíce [odst. a)], nebo bez ohledu na dobu jejího trvání, když osoba vojenská zúčastnila se bojů, byla zraněna před nepřítelem, nebo se stala služby neschopnou následkem válečných útrap (tedy i epidemických nemocí). Předpokládá tudíž nárok na zápočet celého roku jakožto roku válečného i při neschopnosti následkem válečných útrap (epidemických nemocí), že tyto vznikly v souvislosti se službou v poli.
Z toho vyplývá pro případ st-lův, že k založení nároku nestačí pouhá souvislost úrazu s vojenskou službou za války, nýbrž že třeba též souvislosti místní se službou vojenskou v poli, t. j. válečné útrapy musí vzniknouti na válečném území. Postupoval proto žal. úřad v souhlasu se zákonem, když st-li nárok na zápočet celého roku 1919 odepřel, když zjistil, že st-lova neschopnost ke službě vznikla následkem úrazu získaného v Olomouci, tedy v zápolí, třeba v době, kterou považovati jest za dobu válečnou. Nelze proto st-lův úraz pokládati za útrapu válečnou ve smyslu cit. usnesení min. rady a je námitka st-lova, hájící stanovisko opačné, bezdůvodnou.
Stížnosti nelze však dáti za pravdu, ani pokud spatřuje nezákonnost v tom, že prý nař. rozhodnutí jest v odporu s výnosem žal. úřadu z 21. října 1924, který zamítl st-lovu žádost za připočtení služebních let pro výměru výslužného podle § 7 zák. č. 76/22 z důvodu, že jest l válečným invalidou, kdežto nař. rozhodnutí zamítajíc nárok na zápočet roku 1919 jako roku válečného vychází z předpokladu, že st-l není válečným invalidou.
Žádné z obou zmíněných rozhodnutí neřešilo však — jak ze správních spisů zřejmo — ex professo otázku, je-li st-l válečným invalidou, čili nic. Výnos z 21. října 1924 vyslovil jen, že st-lova porucha zdraví vznikla za doby, kterou podle ustanovení § 96 odst. 5 zák. č. 76/22 nutno považovati za válečnou, tedy že nevznikla v míru. Také nař. rozhodnutí, rozhodujíc o zápočtu roku 1919 jako roku válečného, nevyslovilo, že by st-lova neschopnost ke službě resp. porucha zdraví, následkem úrazu výbuchem granátu byla vznikla v míru, naopak předpokládá rovněž, že nastala v době považované podle zák. za válečnou, ale neuznalo u st-le další zákonné podmínky, že totiž úraz nastal v poli. Je-li však možnou služba válečná i v zápolí [srov. odstavec c) usnesení min. rady z 24. ledna 1920], pak není tu tvrzeného odporu.

Citace:

č. 10487. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 831-834.