Č. 10274.

Jazykové právo: O jazykové stránce korespondence mezi obcí českou a obcí německou.
(Nález ze dne 17. ledna 1933 č. 699.)
Prejudikatura: Boh. A 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29, 8475/ 30, 9810/32 a j.
Věc: Obec Š. proti zemskému úřadu v Brně o právo jazykové.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městský, úřad v K. požádal přípisem z 5. prosince 1928 obecní úřad v Š. o určitou zprávu o Františku D., který se v K. přihlásil k pobytu. Na stížnost městského úřadu v K. z 21. prosince 1928 u okresního úřadu v Novém Jičíně, že starosta obce Š. mu dopsal jazykem německým, vyslovil okresní úřad v Novém Jičíně výměrem z 10. Července 1929 na základě §§ 2, 3, a 7 jaz. zák., že městský úřad v K. není povinen přijmouti a vyříditi německý připiš obecní rady v Š. St-lčino odvolání zemský úřad v Brně nař. rozhodnutím zamítl a rozhodl, že obec Š. byla povinna na základě čl. 78 odst. 2 vl. nař. č. 17/26 dopsati městu K. v jazyku státním.
O stížnosti obce Š., domáhající se zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost, uvážil nss toto:
Žal. úřad odůvodnil svůj výrok tím, že v soudním okresu k-ském není jazykové menšiny ve smyslu § 2 odst. 2 jaz. zák. a že proto město K. není oprávněno přijímati podání v jiném jazyku než ve státním. K vývodům st-!čina odvolání podotkl, že obcím nepřísluší primérní právo sebeurčení v ohledu jazykovém a že předpisem § 8 odst. 1 jaz. zák., na jehož základě byl vydán také čl. 78 jaz. nař., byla vláda zmocněna upraviti užívání jazyků pro úřady samosprávné v celém jeho rozsahu, nikoliv tedy toliko v mezích § 3 jaz. zák.
Stížnost popírá platnost ustanovení čl. 78 odst. 2, o něž žal. úřad své rozhodnutí opřel, a pro své stanovisko hledá oporu nejprve v § 3 jaz. zák., tvrdíc, že podle ustanovení odst. 1 § 3 obce sice jsou povinny čsl. podání přijímati a vyřizovati, ale že nejsou povinny je vyřizovati v jazyku čsl., ježto zákon to nestanoví, nýbrž že vyřizování se má díti výhradně v jednacím jazyku, který sí obec sama stanovila na základě sebeurčovacího jazykového práva, jež má podklad v ustanovení § 28, příp. 27 obec. zříz, a jež je uznáno i v důvodové zprávě k § 3 jaz. zák., nikdy nebylo popíráno a je samozřejmým výrazem samosprávy, jak to vyslovil již býv. ss a jak to uznával i nss až do nál. Boh. A 8070/29 a násl., a jež nebylo zrušeno ani jaz. zákonem. Neboť toto primérní sebeurčovací právo jazykové neupírá samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veřejnoprávním korporacím ani ustanovení odst. 1 § 8 jaz. zák., když zmocňuje státní moc výkonnou, aby upravila užívání jazyků samosprávných svazů. Otázka, pokud toto jazykové sebeurčovací právo obce může státní mocí výkonnou na základě §§ 3 a 8 jaz. zák. býti omezeno, že závisí od významu citace § 3 jaz. zák. v § 8, který může býti jedině ten, že moc nařizovací upravujíc užívání jazyků samosprávných svazů má tak učiníti v mezích § 3 jaz. zák., t. j. nesmí jazykové sebeurčovací právo omeziti nad míru stanovenou v § 3 jaz. zák.
Ale na těchto vývodech založená námitka neplatnosti čl. 78 odst. 2 jaz. nař. není důvodná.
Je sice pravda, že nss původně vyslovil právní názor, že podle znění § 3 jaz. zákon v oboru autonomie zásadně uznává volnost sebeurčení, kterou omezuje jen ve dvojím směru, a to jednak výhradami ve prospěch jazyka čsl. (odst. 1 a 2) a jednak výhradami ve prospěch jazyků jiných (odst. 4), a z toho pak dospěl k závěru, že čl. 78 odst. 2 jaz. nař. není kryt jaz. zákonem. To stalo se v nál. Boh. A 7173/28, který stížnost také asi má na mysli, když tvrdí, že i nss uznával jazykové sebeurčovací právo obcí. Leč od právního názoru, z něhož tento nález vycházel, nss upustil ve svých pozdějších nálezech, opřených o usnesení odborného plena Boh. A CCCXLIII/28 a adm. plena Boh. A CCCLXIV/29. V těchto usneseních byl vysloven souhlasně právní názor, že vláda, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., může jiti nad positivní omezení, která jim ukládá § 3 jaz. zák. Podrobné důvody tohoto právního názoru byly vyloženy již v nál. Boh. A 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29.
Také podle ustanovení § 28 (příp. 27) obec. zříz. není samostatná působnost obce neomezena, nýbrž omezena tím, že musí šetřiti zákonů říšských a zemských, takže i v oboru jazykového práva je podrobena všem těm omezením, která jí ukládají jaz. zákon a vl. nař. k jeho provedení podle § 55 úst. listiny a § 8 odst. 1 jaz. zák. platně vydaná (viz nál. z 24. května 1932 č. 8499).1 Z jaz. zákona pak nelze, jak bylo již zevrubně dolíčeno v nál. Boh. A 8072/29, dovoditi sebeurčovací právo, opravňující obce, aby mohly užívati svého jednacího jazyka výhradně. Neboť okolnost, že v důvodové zprávě k § 3 jaz. zák. činí se zmínka o jazykovém sebeurčovacím právu obcí, nestačí, aby z ní takové právo mohlo býti dovozováno, ježto pro interpretaci zákona jest podle stálé judikatury nss-u rozhodným jen to, co zákonodárce projevil poznatelně jako svou vůli v zákoně samém (srov. nál. z 24. května 1932 č. 8499). Citace § 3 v § 8 odst. 1 jaz. zák. má pak — jak vyslovil nss již v nál. Boh. A 8475/30, jen ten význam, že označuje subjekt jazykové úpravy, t. j. samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace, který je v obou §§ shodný, nikoli však druh a výpočet úkonů úředních, kterých se úprava užívání jazyků mocí výkonnou smí týkati.
Bez právního významu pro spor je pak také, poukazuje-li stížnost na právní stanovisko, jež v otázce sebeurčovacího práva jazykového obcí zaujímal býv. ss na podkladě zde nyní neplatných právních předpisů (arg. § 9 jaz. zák.) a na právní stanovisko zaujaté svého času k této otázce nss-em, když odklon od něho je založen na zevrubné úvaze platného právního stavu na poli jazykovém jeho odborného, příp. adm. plena.
Stížnost, obhajujíc v dalších vývodech své stanovisko, vytýká, že zásada preponderance státního jazyka pro obor samosprávy nedá se z jaz. zákona vůbec dovoditi. Neboť, opírá-li se o to, že čsl. stát má charakter národního státu, ježto byl vybudován čsl. národem, že jest tento argument nevěcný a nesprávný, ježto ústavní listina pod čsl. národem rozumí i státní občany jiného jazyka a mimo to může se mluviti jen o právu příslušníků čsl. jazyka na vyřízení v jejich jazyku a ne o předmětném právu státního jazyka. Dále tvrdí stížnost, že není správné dovozovati preponderanci státního jazyka pro obor autonomních úřadů z toho, že samosprávné svazy musí čsl. podání přijímati a vyřizovati, ježto to neznamená přednostní právo státního jazyka, nýbrž subjektivní právo příslušníků čsl. jazyka. Přiznávají-li se pak subjektivní jazyková práva soudům a státním úřadům, že je to fikcí, nemající v jaz. zákoně opory. Okolnost pak, že úřadování soudů a státních úřadů podle § 1 jaz. zák. děje se s výhradou toho, co je uvedeno v §§ 2 a 5 jaz. zák., jakož i v jeho § 6, v čsl. jazyku, že nestačí k odůvodnění preponderance státního jazyka pro obor samosprávných svazů.
Stížnost hájí konečně své stanovisko námitkou, že i v tom případě, kdyby moc výkonná ustanovením odst. 1 § 8 jaz. zák. byla zmocněna, překročiti při úpravě autonomního užívání jazyků meze omezení, vytčené v § 3 jaz. zák., nebylo by ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. kryto jaz. zákonem, ježto moc výkonná je při úpravě užívání jazyků vázána duchem jaz. zákona, pod nímž je rozuměti zásady, jimiž jaz. zákon je ovládán a jež dovoditi jest abstrakcí z norem jaz. zákona v jejich souvislosti. Tato abstrakce že pak může jíti více méně daleko a vytčená zásada preponderance státního jazyka že jest nejvzdálenější zásadou abstrakcí získanou, křížící se s nárokem kvalifikované jazykové menšiny na užívání jejího jazyka. Stanoví-li se v odst. 1 § 3 jaz. zák. povinnost k přijímání a vyřizování čsl. podání a v odst. 4 k přijímání a vyřizování jinojazyčných podání za určitých předpokladů, že se z toho podává bližší zásada, t. j. že vyřízení podání má se státi v jejich jazyku, zvláště když § 2 jaz. zák. za předpokladů v něm uvedených vyřizování jinojazyčných podání také v jejich jazyku výslovně nařizuje. Této zásadě že pak musí přirozeně vzdálenější zásada preponderance ustoupiti. Požaduje-li tudíž nařizovací moc vyřizování čsl. podání v čsl. jazyku, že má za předpokladů ustanovení § 3 odst. 4 naříditi vyřizování jinojazyčných podání v jazyku podání těch a nečiní-li tak, že musí tento nedostatek ustanovení podle zmíněné zásady jaz. zák. býti doplněn.
Ale stížnost není ani v této části důvodná.
Nss vyslovil právní názor, že předpis čl. 78 odst. 2 jaz. nař. je vydán v duchu jaz. zák., v nál. Boh. A 9810/32. Názor v nálezu tom vyslovený založil nejen na základě preponderance státního jazyka, nýbrž vedle zásady té též na důvodech ještě jiných.
Stížnost, hájíc opačné stanovisko, vytýká z důvodů svrchu uvedených nepoužitelnost zásady preponderance státního jazyka, ale neprávem.
Z rámce předpisů jaz. zák. vystupuje přímo plasticky zásadní vůle zákonodárcova pojistiti přední místo užívání čsl. jazyka ve veřejném životě. Vůlí touto nezůstal ušetřen ani veřejný život na poli samosprávy, neboť ji i zde vyjadřuje kategorickými příkazy, jak o tom svědčí zejména předpisy odst. 1. a 2. § 3 jaz. zák. Spočívá tedy zásada preponderance čsl. jazyka v podstatě na vyjádřené vůli zákonodárce pojistiti přední místo užívání tohoto jazyka ve veřejném životě čsl. republiky vůbec. Tvrdí-li tedy stížnost, že se nedá ze žádné normy jaz. zák. dovoditi zásada preponderance na poli samosprávy, ocitá se tím v rozporu s předpisy jaz. zák., a důvody, z nichž stížnost možnost zásady preponderance státního jazyka na poli samosprávy popírá, nemají vzhledem k základu preponderance té věcné oprávněnosti. Neboť užívá-li se v běžné mluvě výrazu »preponderance stát. jazyka«, nebo mluví-li se o právu soudu, státních úřadů, aby ve styku s nimi bylo užíváno státního jazyka, nelze v tom spatřovati, jak to činí stížnost, nějakou personifikaci státního jazyka a úmysl činiti z něho nebo ze soudů a státních úřadů subjekty nějakých práv na poli jazykovém, čerpaných z jaz. zák., nýbrž má se tím vyjádřiti způsobem v mluvě obvyklým zásadní vůle zákonodárcova, aby užívání čsl. jazyka jako oficileínho jazyka státu Čsl. dostalo se ve veřejném životě prvního, t. j. předního místa. Ostatně, že preponderance státního jazyka má místo též na poli samosprávy, dovodil nss již v nál. Boh. A 8072/29. Stejně se má věc, tvrdí-li stížnost, že zásada preponderance čsl. jazyka je zásadou získanou z předpisů jaz. zák. nejdále jdoucí abstrakcí, a popírá-li z toho důvodu přípustnost použití zásady té k odůvodnění platnosti prve cit. předpisů jaz. nařízení. Předpis § 2 odst. 2 jaz. zák. o užívání jiného jazyka vedle jazyka čsl. ve styku se soudy, státními úřady a orgány republiky za určitých v něm vytčených předpokladů je jen striktně vymezenou výjimkou z oné zásadní vůle zákonodárcovy svrchu označené a není tedy vůbec možno, aby jazykový nárok podávající se pro příslušníka menšinového jazyka z této normy, se křižoval se zásadou preponderance státního jazyka, spočívající na zmíněném podkladě.
Stejně výminečnou povahu má předpis odst. 4 § 3 jaz. zák. v příčině užívání menšinových jazyků na poli samosprávy. Jestliže tedy stížnost srovnává tento předpis, stanovící striktně, kdy a za jakých podmínek možno použiti na poli samosprávy toho kterého jazyka menšinového, s předpisem, směřujícím k tomu, aby užívání čsl. jazyka jako státního oficielního jazyka republiky i na poli samosprávy bylo bezpodmínečně respektováno, a na tom základě činí závěr, že odpovídá duchu jaz. zák., aby podání v jazyku menšinovém učiněná byla v tomto jazyku vyřizována, požaduje-li se vyřizování čsl. podání v jejich jazyku, nedochází tím stížnost — jak se domnívá — k zásadě bližší konkrétním normám jaz. zák. získané abstrakcí z norem jaz. zák., nýbrž k něčemu zcela jinému, t. j. k nepřípustnému rozšíření striktního výminečného předpisu.
Konečně sluší uvésti, že žal. úřad administrativní, který podle § 102 úst. listiny nemá práva zkoumati platnost nařízení, musel se v důvodové části svého rozhodnutí přirozeně omeziti toliko na subsumpci skutkových okolností pod příslušné předpisy jaz. nař., a nelze proto shledávati vadu řízení v tom, že v důvodové části nař. rozhodnutí nejsou uvedeny zásady získané abstrakcí z předpisů jaz. zák., jež by svědčily o platnosti předpisů jaz. nařízení, jichž se žal. úřad dovolal.

V tomto nál. bylo mimo jiné uvedeno:Vytýká-li stížnost, že sebeurčovací právo obce vyplývá z § 28 čes. obec. zříz., stačí k tomu uvésti, že podle tohoto ustanovení samostatná působnost obce není neobmezená, nýbrž že obec i v oboru této své samostatné působnosti jest podle výslovného předpisu v cit. § obsaženého obmezena tím, že musí šetřiti zákonů říšských a zemských, takže i v oboru jazykového práva jest podrobena všem těm omezením, které jí ukládají jaz. zákon a vl. nař. k jeho provedeni podle § 55 úst. listiny a § 8 odst. 1 jaz. zák. platně vydaná.Rovněž tak bezdůvodnou jest výtka, že nss mlčky přešel v nál. Boh. A 8072/29 důvodovou zprávu ústavně-právního výboru k § 3 jaz. zák., která prý vychází docela jasně z jazykového sebeurčovacího práva obcí. Bezpodstatnost této námitky jest zřejmá již z odůvodnění uvedeného nálezu, kde se řečená důvodová zpráva, s označením tisku 2442, výslovně cituje, z čehož plyne, že se nejvyšší správní soud také jejím obsahem zabýval. Zmínka o jazykovém sebeurčovacím právu obcí, obsažená v této zprávě, není však s to, aby z ní mohlo býti takovéto právo dovozováno, neboť pro Interpretaci zákona jest podle konstantní judikatury nejvyššího správního soudu rozhodné jediné to, co zákonodárce projevil poznatelně jako svou vůli v zákoně samém. K motivům, které v něm nedošly výrazu, není možno přihlížeti. že pak z jazykového zákona nelze vyvoditi sebeurčovací jazykové právo obcí, aby obce užívaly svého jednacího jazyka výlučně, bylo již ve shora uvedených nálezech zevrubně dolíčeno. Míní-li stížnost, že jazykové sebeurčovací právo obce výslovně v jazykovém zákoně zrušeno nebylo, a že by se tak musilo státi, aby bylo odstraněno, stojí vlastně na stanovisku, jež zaujal nejvyšší správní soud již v nálezu Boh. A 7173/28, kterého se stížnost také dovolává, jež však nejvyšší správní soud ve shora citovaných nálezech podle usnesení svého odborného a administrativního plena opustil.

Citace:

Č. 10274. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 295-299.