Č. 10293.

Vojenské věci. — Řízení před nss-em: I. Vojenský gážista nemá právního nároku na to, aby byl, po případě nebyl přeložen na jiné služební místo. — II. Do výroku zem. voj. velitele, zamítajícího stížnost vojenského gážisty stran kázeňského potrestání, není stížnost na nss přípustná.
(Nález ze dne 23. ledna 1933 č. 4260/31.)
Věc: Antonín S. v B. proti ministerstvu národní obrany a proti zemskému vojenskému velitelství v Bratislavě o přemístění a kázeňský poklesek.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí ministerstva národní obrany z 26. září 1930 se zamítá pro bezdůvodnost; stížnost do rozhodnutí zemského vojenského velitelství v Bratislavě ze 17. listopadu 1930 se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Podle opisu kmenového listu byl st-l r. 1929 jako kapitán ve služební kategorii důstojnictva technické služby (III. služební třídy 6. platové stupnice) přeložen dnem 28. února 1929 od 7. divise v Olomouci k 10. pěší divisi v Báňské Bystřici. Podáním z 2. března 1929 žádal u mno o povolení ústního slyšení ministrem, aby se domáhal příznivého vyřízení své žádosti z 18. února 1929 o zrušení zmíněného přemístění, uváděje, že jest poměry v oné žádosti vylíčenými tak dotčen, že žádá o přeložení do výslužby a ponechání v Olomouci až do vyřízení svého pensionování. Mno výnosem ze 17. dubna 1929 žádosti té nevyhovělo s tím, že přeložení jeho k 10. pěší divisi stalo se z důvodů služebních pro naprostý nedostatek důstojníků stavební služby u této divise a že na důvody uváděné v jeho žádosti o přeložení k 7. pěší divisi nemohlo vžiti zřetele. St-l si pak podáním z 10. října 1929 stěžoval k mno »do soustavného poškozování svých zájmů existenčních, zdravotních, rodinných, sociálních a finančních různými rozhodnutími mno a všeobecnými poměry, jak se od převratu dodnes utvořily«, dovozuje mimo jiné, že řada útrap byla dovršena přemístěním jeho na Slov. a že mno jeho rozkladu v tom směru podanému nevyhovělo, aniž se zabývalo meritem věci a zamítlo i žádost o slyšení u ministra. Toto podání vyřídilo mno výnosem z 15. března 1930 tak, »že neshledává důvodu, aby ona rozhodnutí, která učinilo, měnilo«. a vyzvalo zároveň velitelství 10. pěší divise, aby st-le poučilo, že rozhodnutí mno jako nejvyšší instance vojenské správy mají konečnou platnost a že na nějaké rozhodnutí neb opatření nelze si stěžovati u téhož činitele, který rozhodnutí učinil. Dále uložilo uvedenému velitelství, aby st-li oznámilo, že každé další jeho podání, které by v této věci učinil, bude odloženo bez vyřízení a že mno zakročí proti němu pro obtěžování nadřízených úřadů a velitelstev.
Podáním z 24. října 1929 žádal st-l o přeložení do výslužby na základě superarbitra.ee nebo i bez ní, dále o povolení zdravotní dovolené až do vyřízení svého pensionování resp. zproštění služby a konečně, aby do jeho pensionování byla příznivě vyřízena jeho žádost o započtení civilní praxe a doby ztrávené v soukromém pojištění civilních úředníků z 16. května 1929. Této žádosti mno výnosem z 10. února 1930 nevyhovělo, ježto podle superarbitrace z 10. ledna 1930 byl st-l shledán »ke službě způsobilým« a nemá proto nároku na výslužné.
Novým podáním ze 3. března 1930 vzneseným k presidentu republiky, domáhal se st-l přemístění do Olomouce, zrušení právě zmíněného rozhodnutí mno z 10. února 1930 a příznivého vyřízení požadavků obsažených v žádosti ze 24. října 1929 a povolení slyšení u presidenta republiky. Mno, jemuž byla žádost ta postoupena, výnosem z 24. května 1930 jí nevyhovělo, poukázavši, pokud jde o přemístění do Olomouce, na dřívější svá rozhodnutí, pokud jde o přeložení do výslužby, na své rozhodnutí o superarbitraci a dodalo: »Upozorněte důrazně kapitána S. znovu na výnos z 15. března 1930. Mno upouští pro tentokráte naposledy od zakročení proti němu. V budoucnosti však při jakékoli žádosti podobného druhu, jako byly žádosti až dosud předložené, použije mno prostředků, které má k disposici, aby bylo zabráněno podávání žádostí tak neodůvodněných a ničím konkrétním nedoložených, jak tomu bylo u žádostí dosud předložených.«
Dalším podáním ze 3. července 1930 žádal st-l mno znovu o přemístění k 7. pěší divisi do Olomouce »k rehabilitaci z pomluv, které v souvislosti s jeho přemístěním z Olomouce do Báňské Bystřice byly o něm v Olomouci a v Praze šířeny, čímž byl těžko dotčen na své cti a nepříznivě dotčeno i dobré jméno armády; protože prý bylo ministrem určitým osobám sděleno, že se přemístění st-le stalo z důvodů služebních proto, že prý se soudil s firmami, ač se to mohlo týkati jediné firmy Sch., která na st-lovu žalobu pro urážku na cti v souvislosti se stavbou kasáren v Olomouci byla odsouzena a že jiným důvodem byla prý jeho činnost ve svazu čsl. důstojníků ve prospěch domácích důstojníků vykládána jako protilegionářská. Žádost odůvodňoval dále poměry rodinnými (že chce dítky posílati do českých škol, že nemůže dostati v Báňské Bystřici rodinného bytu, kdežto v Olomouci má byt), poměry zdravotními (že jest odkázán s rodinou bydleti v nezdravých podnájmech a stravovati se v hostincích, že obě děti často churaví a dcera L. nesnese tamního podnebí) a poměry finančními (zadlužení) a tím, že odpadla dříve udávaná překážka jeho přemístění (t. j. nedostatek personálu u pěší divise č. 10). Konečně žádal o event. přechodné přemístění na náklad vojenské správy do Opavy nebo do Brna. Velitelství 10. pěší divise rozkazem z 18. července 1930 vrátilo st-lovu žádost přednostovi stavební odbočky 10 v Báňské Bystřici, upozorňujíc na sankce vyslovené výnosy mno z 15. března 1930 a z 24. května 1930 s tím, že st-l ve své žádosti z 3. července 1930i neuvádí, pokud se týče rodinných a finančních poměrů, nic jiného, než v žádosti o přemístění ze 17. července 1929, která byla mno zamítnuta. Kdyby však st-l na předložení jejím trval, aby uvážil následky, a upozornilo mimo jiné, že by k žádosti o přemístění ze zdravotních důvodů bylo třeba přiložiti podle V. V. 1924 č. 40 čl. 370 lékařské vysvědčení vojenského lékaře, že st-lem přiložené vysvědčení civilního lékaře nelze považovati za řádný doklad.
St-l na to hlášením ze dne 21. července 1930 oznámil, že trvá na předložení své žádosti o přemístění do Olomouce resp. do Opavy nebo Brna a žádá, aby toto podání bylo považováno nejen za žádost o přemístění, nýbrž také za udání a obvinění neznámých mu pachatelů z malversací a na cti utrhání, kterým v souvislosti se svým přemístěním byl vyslaven. V příčině lékařského vysvědčení podotkl, že je nepředložil jako doklad pro přemístění, nýbrž k ilustraci ostatních důvodů pro ně, a to od nestranného lékaře, který jeho rodinu ošetřoval a byl s jeho zdravotními a bytovými poměry dokonale obeznámen. Když pak velitelství 10. pěší divise vyžádalo si rozkazem z 23. července 1930 ještě bližší vysvětlení a odůvodnění st-lovy žádosti o přemístění a st-l hlášením z 24. července 1930 rozkazu vyhověl, předložilo zmíněné velitelství zprávou z 30. července 1930 st-lovu žádost zem. voj. velitelství z Bratislavě a mno, vyslechnuvši zprávu zem. voj. velitelství v Brně ze 3. září 1930 o zadání prací k obnově fasády a zakotvení zdi kasáren v O., sdělilo nař. výnosem, že »přezkoumalo a vyšetřilo znovu žádost kapitána stav. Antonína S. 10. pěší divise, neshledalo však důvodů, aby ji vyhovělo. Proto se žádost jeho jako neodůvodněná zamítá.« Zároveň uložilo velitelství 10. pěší divise ve smyslu výnosů mno z 15. III. a 24. V. 1930, aby st-l byl vzat k odpovědnosti a pokud se týče označení žádosti jako udání a obvinění neznámých pachatelů z malversací a na cti utrhání, aby bylo st-li sděleno, že vyšetřování, které mno v této věci nařídilo, nepřineslo žádných důvodů k dalšímu služebnímu řízení.
Toto rozhodnutí intimovalo st-li velitelství 10. pěší divise v Báňské Bystřici rozkazem ze 13. října 1930 s tímto dodatkem: »Podle tohoto výnosu mno zakročuji proti Vám kázeňsky, trest Váš uveřejňuji v dův. rozkaze 1930 č. 3.« Tímto důvěrným domácím rozkazem ze 13. října 1930 uložen st-li kázeňský trest třídenního domácího vězení pro opětovné předložení neodůvodněné žádosti o přemístění do Olomouce ze 3. července 1930 a proto, že v dodatku z 21. července 1930 k oné žádosti vyjádřil se o civilním lékařském vysvědčení k žádosti připojeném, že jest od »nestranného lékaře«, podezřívaje tak implicite příslušného vojenského lékaře ze stí anickosti a zaujatosti.
Na to st-l podáním z 15. října 1930, adresovaným mno (panu ministrovi), stěžoval si do potrestání nařízeního výnosem jmenovaného min. a do zamítnutí žádosti jeho o rehabilitaci ze 3. července 1930, žádaje, aby o tomto podání po vyslechnutí st-le a po vyšetření věci rozhodl sám ministr jako kompetentní ústavní činitel a nejvyšší představený st-lův. Dále žádal, aby mu proto bylo povoleno ústní slyšení v této věci na náklad vojenské správy, aby bylo zrušeno jeho potrestání i zamítavé rozhodnutí o jeho žádosti a petitům vyhověno a povolen byl odklad trestu až do rozhodnutí ministrem.
Velitelství 10. pěší divise rozkazem ze 17. října 1930 vrátilo stížnost do potrestání přednostovi stavební odbočky 10 v B. jako předčasnou podle odst. 1 čl. 294 služ. předpisů A-I-l, protože podle dův. domácího rozkazu 1930 má provésti trest st-lův přednosta stavební odbočky 10. K provedení náleží oznámení trestu potrestanému, poučení jeho podle čl. 294 odst. 2 služ. předpisu A-I-l a kontrola nad provedením trestu. Dův. domácí rozkaz byl vydán v době, kdy přednosta stavební odbočky 10 byl na služební cestě a st-l, který jej zastupoval, zvěděl tak náhodou o rozkazu, ač měl vyčkati notifikace trestu představeným, která se dosud nestala. Pokud stížnost na potrestání vznesená st-lem obsahuje i přání, trestu přímo se nedotýkající, ač podle zásad vojenské korespondence jest o každé věci psáti samostatně, žádalo velitelství 10'. pěší divise, aby st-li bylo připomenuto, že o stížnosti do potrestání rozhoduje podle čl. 296 služ. řádu A-I-l zem. voj. velitelství v Bratislavě s konečnou platností a že tedy vyslovená přání nedojdou mno, jsou-li pojata do stížnosti o potrestání, leč by je zem. voj. velitelství v Bratislavě o své újmě předložilo mno. Konečně žádáno, aby při té příležitosti bylo st-li zároveň připomenuto opětně ustanovení výnosů z 15. března a 24. května 1930 a zdůrazněno, že jeho údaje, obsažené v části podání stížnosti se přímo netýkající, jsou vesměs mno známy a že mno o nich již rozhodlo svými výše zmíněnými výnosy, jakož i výnosem z 26. září 1930. Rozkazem z 18. října 1930 odložilo pak velitelství 10. pěší divise nástup trestu až do rozhodnutí o stížnosti.
Na to st-l podáním z 20. října 1930 žádal vzhledem k vrácení stížnosti při dodatečném ústním poučení z 18. října t. r., kterou znovu podal, aby napadená rozhodnutí byla zrušena z dalších st-lem uvedených důvodů, dovozuje, že stížnost nebyla předčasná, že podání, pro které má býti trestán, bylo podáno přesně podle předpisů o žádostech za přemístění a že trvá na tom, aby stížnost jeho byla podle § 13 služ. řádu předložena ministru jako představenému těch, proti nimž stížnost směřuje. Konečně podotkl, že jeho žádost ze 3. července 1930 byla odůvodněna a nemohl jí nikterak úřady obtěžovati, nýbrž domáhal se jen práva a spravedlnosti, kteréžto právo podle různých předpisů jest mu zajištěno i ústavním zákonem republiky čsl.
V důsledku této stížnosti vydalo zem. vojenské velitelství v Bratislavě nař. »rozhodnutí« ze 17. listopadu 1930, jímž zamítlo st-lovu stížnost do trestu třídenního domácího vězení, uloženého mu velitelem 10. pěší divise domácím rozkazem ze 13. října 1930 s tím, že rozhodnutí to má platnost konečnou. Uložilo zároveň výměrem téhož data a čísla velitelství 10. pěší divise v Báňské Bystřici, aby st-li vytklo, že spojuje ve své stížnosti dvě různé věci v jednu, t. j. stížnost do trestu uloženého velitelstvím 10. pěší divise, a stížnost do zamítavého rozhodnutí mno o jeho žádosti. Dále mělo býti st-li vytknuto, že ačkoli byl již výnosem mno z 15./III. 1930 poučen o tom, že rozhodnutí mno jako nejvyšší instance vojenské správy mají konečnou platnost a že na nějaké rozhodnutí neb opatření mno nelze si dále stěžovati, přece předložil stížnost adresovanou mno do zamítavého jeho rozhodnutí o st-lově žádosti. Současně zvýšilo trest třídenního domácího vězení, uložený st-li dne 13. října 1930 velitelem 10. pěší divise na trest 6denního domácího vězení, při čemž označení trestného činu zůstalo nezměněno.
St-l napadá dvěma samostatnými stížnostmi I. rozhodnutí mno z 26. září 1930 a II. rozhodnutí zem. voj. velitelství v Bratislavě ze 17. listopadu 1930. Rozhoduje o těchto stížnostech, řídil se nss těmito úvahami:
Ad I. Nař. rozhodnutí citované na prvním místě zamítá st-lovu žádost ze 3. července 1930 o přemístění k 7. pěší divisi do Olomouce jako neodůvodněnou a sděluje vzhledem k dodatku k této žádosti z 21. července 1930, že vyšetřování, které nařídilo mno na základě st-lova »udání a obvinění neznámých pachatelů z malversací a z na cti utrhánk, nepřineslo žádných důvodů k dalšímu služebnímu řízení. Stížnost vytýká nař. rozhodnutí vadnost řízení a nezákonnost proto, že žal. úřad zamítl st-lovu žádost a stížnost, aniž st-le vyslechl a aniž mu poskytl možnost, aby svá udání při výslechu dokázal a předložil o věci materiál, který měl k disposici a tak se rehabilitoval. Tím porušil prý žal. úřad předpisy služebního řádu A-I-l bodu 88 b), 25, 26, 63, 66 a 71.
Nss musel se především zabývati otázkou, zda st-l jest ve směrech, ve kterých dovolává se právní ochrany nss-u, nositelem subjektivních práv, zaručených mu platným právním řádem, neboť jen k ochraně takovýchto práv jest nss podle § 2 zák. o ss povolán. V tom směru nedovolává se však st-l, pokud se jedná o jeho přemístění, žádné normy, která by vojenskému gážistovi poskytovala materielní právní nárok, ať positivní toho obsahu, aby byl z dosavadního svého působiště přeložen na určité jiné služební místo, ať negativní, aby totiž ze svého dosavadního služebního místa nebyl jinam přeložen. Spatřuje-li snad stížnost takovou právní normu ve výnosu mno z 18. června 1924 (uveřejněném ve V. V. 1924 č. 40 čl. 370) o přemísťování důstojníků a rotmistrů, přehlíží, že tento výnos není jednak »nařízením« ve smyslu § 55 ustavní listiny, jednak že obsahem svým upravuje případy, ve kterých — jak uvádí — »lze přemísťovati buď A ze služebních důvodů nebo B z důvodů osobních. Nezakládá se jím tedy žádné právo vojenského gážisty na přemístění, jsou-li podmínky výnosem tím stanovené splněny, nýbrž jde podle povahy výnosu a jeho obsahu jen o pokyny pro příslušné vojenské orgány rozhodující o přemísťování, tedy o interní služební instrukci. Na podkladě této interní služební instrukce nemohl tudíž st-l státi se nositelem subjektivního práva a nemohlo ani zamítnutí jeho žádosti o přemístění porušiti nějaké jeho subj. právo ve smyslu § 2 zák. o ss. Považuje-li st-l podle dodatku k své žádosti z 21. července 1930 udání svá a obvinění neznámých pachatelů z malversací a z na cti utrhání — jak obsažena jsou v žádosti ze 3. července 1930 — nikoli jen za jeden z důvodů pro své přemístění, nýbrž za samostatnou stížnost, přehlíží, že i tato udání byla vznesena jen v souvislosti s žádostí o zpětné přemístěni do O. a na podporu této žádosti, že však nebyla žádným prostředkem směřujícím k zjednání nějakého práva st-lova. Ježto, jak dolíčeno, neměl st-l stíhatelného nároku na to, aby žal. úřad vyhověl jeho žádostí o přemístění, nemohl úřad porušiti práva st-lova ani tím, že odepřel konati šetření o údajích v žádosti obsažených resp. že neposkytl st-li možnosti, aby svá udání při výslechu dokázal.
Nemá-li však st-l na přemístění žádného právního, před nss-em stihatelného nároku, nemůže býti vadou řízení, když žal. úřad, rozhoduje o jeho žádosti resp. stížnosti, st-le dříve nevyslechl a neprovedl dalšího st-lem požadovaného šetření, protože jest nerozhodno, z jakých motivů a důvodů žádosti o přemístění nevyhověl. Jest proto stížnost proti prvému z předeslaných výroků bezdůvodnou.
Ad II. Rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí zem. voj. velitelství v Bratislavě, zmíněného shora pod č. II., musel nss vzhledem k ustanovení § 4 zák. o ss zkoumati předem svou vlastní příslušnost a dospěl k těmto závěrům:
Branný zákon č. 193/20 ve znění zák. č. 53/27 stanovil v § 33, že »osoby vojenské v činné službě podléhají vojenské trestní soudní a disciplinární pravomoci, pokud zvláštní zákony nestanoví výjimek«, a že »rozsah vojenské trestní a disciplinární pravomoci určuje vojenský trestní soudní řád a vojenská služební ustanovenk. Vl. nař. č. 141/27 provádějící tento zákon ustanovilo pak v § 270 odst. 3, že »rozsah vojenské kázeňské pravomoci upravuje zákon č. 154/23 (nyní ve znění zákona č. 55/27); jeho ustanovení o vojenské kázeňské pravomoci jsou podrobněji provedena ve služebním řádu branné moci« (srov. čl. 233 a 245 služ. řádu A-I-l). Zákon č. 154/23 upravuje v § 2 věcný rozsah vojenské kázeňské pravomoci, v § 3 určuje osobní rozsah její, v § 5 jedná o představených, jimž přísluší vojenská kázeňská pravomoc, a v § 7 o stížnosti do kázeňských trestů. Odst. 7 posléze zmíněného § stanoví: »Do vojenských kázeňských rozhodnutí (nálezů) nelze si stěžovati k nss-u«, kteréžto ustanovení bylo též převzato jako bod 300 do služebního řádu A-I-l.
Z ustanovení těchto vyplývá pro případ st-lův, že když o stížnosti jeho do kázeňského potrestání velitelem 10. pěší divise rozhodl žal. úřad nař. rozhodnutím, t. j. zem. voj. velitel, že jest rozhodnutí to podle odst. 4 § 7 cit. zák. rozhodnutím konečným a že stížnost k nss proti tomuto rozhodnutí jest vyloučena.
Slušelo proto stížnost, podanou proti rozhodnutí zem. voj. velitelství v Bratislavě ze 17. listopadu 1930 odmítnouti pro nepřípustnost.

Citace:

Č. 10293. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 342-347.