Č. 10472.

Vojenské věci. — Elektrisace. — Řízení před nss-em: I. * Vojenská střelnice nemá ex lege právního nároku na to, aby t. zv. ohrožené pásmo zůstalo nezastavěno. — II. Vojenská správa je legitimována stěžovati si k nss-u do rozhodnutí min. prací stran stavby elektrické transformační stanice podle zák. č. 438/19 v blízkosti vojenské střelnice.
(Nález ze dne 5. dubna 1933 č. 928.)
Věc: Československý stát — vojenská správa — proti ministerstvu veřejných prací o povolení transformační stanice v Ď.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: K žádosti Elektrických podniků hlavního města Prahy udělil zemský úřad v Praze po vykonaném komisionelním jednání podle § 17 zák. o soustavné elektrisaci č. 438/19 mimo jiné také povolení ke stavbě transformační stanice na pozemku č. k.... v Ď., zakreslené v předloženém plánu za sloupem č. 24 primérního elektrovodu. Požadavek zástupců vojenské správy, uplatněný při komisi, aby tato transformační stanice byla přeložena zkrácením trasy až ke sloupu č. 23 při hranici ohroženého pásma vojenské střelnice, které podle dosavadních platných předpisů jest vzdáleno 350 m od krajní levé linky ve směru střelby, byl zamítnut. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. prací odvolání, jež proti tomu podalo zem. voj. velitelství v Praze, v podstatně z těchto důvodů: »Předpisy, jichž se odvolání dovolává (služební předpis H-23, uveřejněný ve věstníku Normalverordnungsblatt für das k. u. k. Heer, 26. Stück, z roku 1910 »Anleitung für die Ausmittlung, Neuanlage und Rekonstruktion von Schiessplatzen«), mají povahu pouhých interních instrukcí, podle nichž se mají říditi vojenské úřady neb orgány při vyhledávání, zřizování a rekonstrukci vojenských střelnic. Nelze však spatřovati v těchto předpisech všeobecně závazné normy, které by byly s to, aby omezily majitele pozemků, ležících v tak zvaném ohroženém pásmu, ve výkonu jeho disposičního práva v příčině těchto pozemků. Jest pravda, že podle oddílu 1 bodu 16 cit. služebního předpisu u vojenských střelnic, na nichž se užívá normální munice, v otevřeném rovném terénu asi na 350 m vlevo od levé krajní výstřelné, 400 m vpravo od pravé krajní výstřelné a 1600 m do hloubky od hlavního chytače střel, nemají býti domy, silně frekventované komunikace a kultury, vyžadující intensivnějšího obdělávání. Výměry tohoto bezpečnostního pásma jsou závislé na povaze terénu a frekvenci a mohou býti případ od případu zúženy. Je tedy věcí vojenských úřadů, aby si zajistily soukromou dohodou s majiteli pozemků, ležících v ohroženém pásmu, jejich závazek, aby v tomto pásmu nepodnikali žádné stavby, které by byly střelbou ohroženy, a kdyby se to nepodařilo, mohla by se vojenská správa domáhati vyvlastnění oněch pozemků nebo užívání jich ve smyslu § 365 o. z. o. podle § 55 ubytovacího zák. z 11. července 1879 č. 93 ř. z. ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 ř. z. Není-li však vlastnictví dotčených pozemků omezeno smluvně ani vyvlastňovacím nálezem, postrádá požadavek vojenské správy, aby ohrožené pásmo zastavováno nebylo, právního podkladu. V bodě 13 cit. služ. předpisů jest obsažen také jen příkaz, aby se vojenské úřady — vzhledem k tomu, že zřízení vojenských střelnic není jen spojeno s velikými finančními náklady, nýbrž, že z důvodů veřejné bezpečnosti nemohou býti všude zřizovány a jsou vázány na určitý terén — postaraly o to, aby územní poměry ohroženého pásma, které tu byly v době udělení konsensu ke stavbě střelnice, nebyly změněny. Politické úřady byly poukázány, aby oznámily vojenským úřadům všeliké změny, o nichž by se dověděly. Tím jest jim dána možnost, aby se zavčas domáhaly jejich intervence, a chránily soukromou dohodou se zúčastněnými stranami zájmy vojska. Nepodaří-li se to, zůstane vždy ještě možnost vyvlastnění.«
»Pokud by snad bylo namítáno, že z důvodů veř. zájmu bylo by možno zakázati stavbu v ohroženém pásmu, nutno uvážiti toto: Podle § 34 praž. stav. řádu mají býti při stav. komisi zkoušeny stav. plány se zřetelem k tomu, co stanoví stavební řád, jakož i s ohledem k zdravotním a jiným poměrům veřejným. Tento předpis jest dostatečným zmocněním stavebního úřadu, aby — jde-li o nové budovy obytné — posuzoval projekt s hlediska precisovaného § 47 venkovského stav. řádu, t. j. aby povolení stavební podle případu vůbec odepřel tam, kde staveniště je ohroženo velkým nebezpečím vody, posouváním země, stržemi nebo jiným nebezpečím, anebo kde odlehlá poloha, ohledy bezpečnosti před ohněm, zdravotní nebo jiné veřejné příčiny vzbuzují proti tomu podstatné obavy. Není tedy pochybnosti o tom, že stavba obytné budovy může býti i podle pražského stavebního řádu zakázána tam, kde by bylo počítati s trvalým nebezpečím, že bude ohroženo zdraví nebo dokonce život lidí provozem střelnice. Podle vyjádření velitele vojenské školní střelnice v K. z 30. května 1930 není sice pravděpodobnost zásahu transformační stanice, situované podle projektu u jihozápadního rohu lesa č. k.... a v bezpečnostním pásmu vojenské školní střelnice v K., i části elektrického vedení vyloučena. Leč nutno uvážiti, že transformační stanice jest budka typických rozměrů, ve které nikdo nebydlí, a která se — vyjímajíc eventuelní poruchy — kontroluje jednou čtvrtletně, takže eventuelní zásah transformační stanice účinky střelby nemohl by míti v zápětí nebezpečenství pro život a zdraví lidí. Pokud jde o možnost, že by střelbou byly zasaženy dráty elektrického vedení, nelze s touto možností vůbec počítati, poněvadž pravděpodobnost takového zásahu je zcela minimální. Ale i kdyby skutečně bezpečnost transformační stanice a elektrického vedení, a tím i veřejná bezpečnost byla ohrožována účinky provozu vojenské školní střelnice, nemohlo by to v konkrétním případě býti důvodem pro odepření stavebního a živn.-právního povolení, neboť jde tu vlastně o otázku, zda povolením ke zřízení a užívání střelnice získává její majitel nárok na to, aby majitelé pozemků v ohroženém pásmu počítali s nebezpečím zásahu jako s trvalou okolností, a již z té příčiny měli povinnost zdržeti se takového užívání svého majetku, s kterým by se užívání střelnice nesrovnávalo. Otázka tato byla shora zodpověděna záporně, a bylo dovoženo, že taková povinnost dá se zajistiti jen smluvně nebo vyvlastněním a není snad důsledkem povolení střelnice. Ukáže-li se tedy, že provoz střelnice stane se změněnými poměry v ohroženém pásmu pro život a zdraví lidí nebezpečným, bylo by věcí příslušného úřadu, aby nařídil potřebná bezpečnostní opatření (nál. Budw. 12773 a 1521 A). Důvod, že by v odpor vzaté rozhodnutí prejudikovalo nebezpečně poměrům pro ostatní střelnice, nemůže býti příčinou, aby bylo zaujato jiné stanovisko po stránce právní, než které vyplývá ze zákonných ustanovení. Bude právě věcí vojenské správy, aby si zabezpečila nerušený provoz střelnice buď dohodou s majiteli pozemků nebo vyvlastněním. Projektovaná transformační stanice, situovaná na pozemku č. k.... v Ď. a část elektrického vedení leží podle nynější situace v ohroženém pásmu, t. j. v prostoru 350 m od levé krajní výstřelné. Rovněž tak leží v ohroženém pásmu několik nových domků tam zřízených, pro které a jejich obyvatele jest nebezpečí zásahu účinky střelby na vojenské střelnici větším, než pro transformační stanici a část vedení. Transformační stanice jest situována ve vzdálenosti jen 38 m od rohu poslední zastavěné stavební parcely. Otázka, zda umístění střelnice v K. je jen provisorní či definitivní, nepadá na váhu.
Proti stížnosti, podané na toto rozhodnutí jménem vojenské správy státní, namítá dnešní zúčastněná strana v odvodním spise především, že státu, resp. vojenské správě nedostává se stižní legitimace z toho důvodu, že stát není vlastníkem pozemků, na nichž jest vojenská střelnice zřízena, nýbrž toliko nájemcem jejich a majitelem budov a technického zařízení na nich postavených. Tato jeho práva nemohou však býti dotčena stavbou transformační stanice, ježto tato stavba s budovami střelnice nesousedí a ji škodlivými účinky, provozovacím způsobem, zápachem ani hlukem neohrožuje. Zúčastněná strana popírá takto kvalifikaci státu jako souseda podle stav. řádu a účastníka podle řádu živn. i podle § 8 odst. 6 vl. nař. č. 612/20 a jeho postavení jako strany. S tímto právním názorem zúčastněné strany není možno souhlasiti. Řízení, jež předcházelo nař. rozhodnutí, bylo vykonáno podle zák. o soustavné elektrisaci č. 438/19. Tento zákon odkazuje v § 18 odst. 1 v příčině provádění řízení na předpisy §§ 29 až 31 živn. řádu a jednaje dále v odst. 4 o subjektech, které sluší k jednání pozvati, uvádí mezi nimi také účastníky, naznačené v § 29 živn. řádu. Jest tedy okruh interesentů, kteří v řízení o schvalování elektrického díla vystupují jako strany, určen především předpisy danými v III. hlavě živn. řádu. Zařazený v ní § 29, pojednávaje o ediktu, jakož i o tom, koho dlužno zvláště uvědomiti, mluví sice jen o starostovi obce a známých sousedech, leč tím není již okruh interesentů, majících v řízení o schvalování živn. provozoven postavení strany vyčerpán, neboť § 26 živn. řádu staví těmto účastníkům na roveň i veřejné ústavy, jež nutno tedy považovati za strany v řízení o schvalování živn. provozoven podle §§ 25 a 26 živn. řádu, a tím spíše ovšem i za strany v řízení o schvalování takových provozoven podle § 27 a násl. (srv. Budw. 8118/1894). Vojenské střelnici dlužno však nepochybně přiznati povahu veřejného ústavu, ať již se pojímá jako ústav samostatný, či jako součást onoho veřejného ústavu, jejž branná moc jako celek představuje. Je-li však vojenská střelnice veřejným ústavem resp. součástkou veřejného ústavu, sluší jí přiznati postavení strany i v řízení prováděném podle § 18 zák. č. 438/19. Proto není možno upírati jí, resp. státu (vojenské správě) jako jejímu majiteli stižní legitimaci k nss proti konečnému rozhodnutí, jež bylo vydáno na podkladě tohoto řízení, aniž je třeba zkoumati dále ještě také, zda příslušelo by mu postavení strany jako sousedu ve smyslu § 29 živn. řádu, resp. řádu stav. Tím jest dána zároveň kladná odpověď na otázku rekursní legitimace vojenské správy, zúčastněnou stranou rovněž popírané, takže není nutno zabývati se podrobněji otázkou, mohl-li by nss vejíti ve věcné přezkoumání této námitky přes to, že ji vznáší zúčastněná strana v spise odvodním. (Srv. Boh. A 3518/24.)
Ve věci samé nemohl však nss uznati stížnost důvodnou z těchto úvah:
Nař. rozhodnutím zamítnut byl v pořadí instančním požadavek, uplatněný zástupci vojenské správy při kom. jednání, konaném o projektu, předloženém dnešní zúčastněnou stranou na udělení stav. povolení podle § 17 zák. č. 438/19 ke stavbě transformační stanice na pozemku č. kat.... v Ď., toho obsahu, aby tato transformační stanice byla posunuta od sloupu č. 24 primérního elektrovodu asi o 200 m zpět ke sloupu č. 23. Podle příslušného komis. protokolu ze 6. května 1929 byl tento požadavek vojenské správy odůvodněn toliko tím, že sloup č. 23 jest umístěn již při hranici ochranného pásma vojenské školní střelnice, které podle platných předpisů jest od krajní levé linky ve směru střelby vzdáleno 350 m, kdežto sloup č. 24 podle projektu jest uvnitř ochranného pásma. Těmito platnými předpisy míněny byly, jak jest to také zřejmo z odvolání, podaného z rozhodnutí I. stolice, předpisy obsažené ve služební knize H-23, B, oddílu 1, bodu 16. Tam jest totiž ustanoveno, že u elementárních střelnic, na nichž se užívá normální ručnicové munice, v otevřeném rovném terénu přibližně 350 m vlevo, 400 m vpravo a 1600 m za střelištěm nemají býti domy, silně frekventované komunikace a vůbec kultury, které vyžadují intensivního obdělávání. Výměra tohoto, tak řečeného ochranného pásma, může býti podle povahy půdy a síly frekvence případ od případu podle dalších tam uvedených směrnic restringována. Předpisy tyto pokládala vojenská správa za všeobecně závaznou právní normu, překážející tomu, aby stavba projektované transformační stanice byla v naznačeném ochranném pásmu střelnice konsentována, a odvozovala z nich řečený svůj nárok na přeložení její mimo jeho hranice. Žal. úřad kvalifikoval naproti tomu dotčené předpisy jako pouhé interní instrukce, vydané pro vojenské úřady a orgány a upřel jim právní povahu všeobecně závazných norem, které by byly s to, aby omezily majitele pozemků, ležících v ochranném pásu střelnice, v jeho disposičním právu v příčině těchto pozemků, zejména pak bránily tomu, aby uděleno bylo stav. povolení k stavbám na nich projektovaným.
Stížnost popírá správnost tohoto právního názoru žal. min. a dovozuje, že ve vojenském věstníku řádně uveřejněná nařízení (služební knihy), vydané z rozkazu císaře jako nejvyššího velitele ozbrojené moci podle čl. V stát. zákl. zák. č. 145/1867 ř. z. ve spojení s § 5 odst. 2 stát. zákl. zák. č. 146/1867 ř. z. mají platnost a závaznost všeobecnou, aspoň jako jiná nařízení, nikoli jako pouhý min. výnos nebo oběžné min. nař. Ustanovuje-li služební kniha H-23, že kolem střelnice má býti ochranné pásmo a jaké, nesmí toto pásmo býti zastavováno budovami, a jest povinností adm. úřadů, aby v okruhu své služební působnosti respektovaly předpisy v cit. služební knize obsažené.
Leč stížnosti není možno přisvědčiti. Stížnost se především mýlí, domnívá-li se, že služební kniha H-23 byla vydána z rozkazu císaře jako nejvyššího velitele ozbrojené moci ve smyslu cit. rak. základních zákonů. Cirkulárním nařízením ministra války z 8. července 1910, odd. 8/H B, č. 2753, otištěným ve Věstníku pro c. a k. vojsko z r. 1910 částka 26, pod č. 140, bylo sděleno jen, že se vydává služební kniha H-23: »Návod k vyhledávání, novému zřizování a rekonstrukci střelnic« a že bude zvláště jednotlivě rozeslána. Ani v tomto cirk. nařízení, ani v návodu samém není nikde uvedeno, že by služební kniha H-23 byla vydána nebo schválena císařským rozhodnutím, jak se to arci někdy dělo (srovn. na př. v téže částce pod č. 137 uveřejněné cirk. nařízení z 12. července 1910, odd. 5, č. 2096 o služebních knihách v něm jmenovaných). Z toho plyne, že předpisy obsažené v řečené služební knize není již vzhledem k jejich původu možno kvalifikovati jako řádně vyhlášené, všeobecně závazné právní normy s mocí zákona, nýbrž že podle své právní povahy jsou to toliko normy vydané příslušným min. války jako orgánem býv. státní správy vojenské. Již z názvu služební knihy H-23 »Návod k ...« jest pak zřejmo, že obsahuje jen pokyny a směrnice, jimiž podřízené orgány vojenské správy mají se říditi při vyhledávání, novém zřizování a rekonstrukci střelnic, které, jak se v úvodu praví, náležejí podle § 55 ubytovacího zák. (zák. č. 100/1895 ř. z.) k vedlejším ubytovacím potřebám vojska, válečného námořního loďstva a zeměbrany. Z obsahu předpisů daných v tomto návodu jest dále zřejmo, že mají býti příslušným činitelům pomůckou a vodítkem, aby vyhledali místa vhodná pro střelnice, účelně je zařídili, resp. zrekonstruovali a postarali se také o to, aby učiněna byla náležitá opatření proti nebezpečenství, jež hrozí při používání střelnic lidskému zdraví a majetku občanů. Sluší připustiti, že řečené předpisy, které byly vydány příslušným min. války orgánům vojenské správy jemu podřízeným, jsou pro tyto orgány závazné. Není však možno považovati je za závazné i mimo sféru správy vojenské, tedy i pro všeliké orgány správy státní, a dokonce i pro občanstvo vůbec. Neboť kdyby ustanovení rozměrů ochranného pásma u vojenské střelnice, předepsaných v bodu 16 oddílu I cit. Návodu (služební kniha H-23), měly povahu normy všeobecně závazné, znamenalo by to, že se jimi omezuje zásadně volné disposiční právo vlastníka pozemku, ležícího v hranicích onoho ochranného pásma. Omezení takové svým obsahem rovnalo by se služebnosti nebo vyvlastnění. Soukromé vlastnictví lze však podle § 109 úst. listiny omeziti jen zákonem a mohou tedy i tak řečené zákonné služebnosti býti jen zákonem založeny. Vyvlastnění pak je možné rovněž jen na základě zák. a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá. Že však řečené předpisy nelze klásti na roveň zákonu, to jest normotvornému aktu vydanému činitelem podle ústavy zákonodárnou mocí nadaným, je mimo pochybnost. Stížnosti proto nelze dáti za pravdu, pokud tvrdí, že v důsledku povolení střelnice mají adjacenti v ochranném pásmu povinnost, aby se zdržovali jistých nakládání svými pozemky, a vojenské střelnici nelze přiznati ex lege právní nárok, aby její t. zv. ohrožené (ochranné) pásmo zůstalo nezastavěno.
Správnosti tohoto názoru nasvědčuje také tato úvaha: Podle § 55 odst. 1 ubytovacího zák. č. 100/1895 ř. z. náleží k vedlejším vojenským potřebám ubytovacím podle § 7 odst. 2 ubytovacího zák. č. 93/1879 ř. z. mimo jiné také vojenské střelnice. V odst. 4 téhož § se stanoví, že vojenská správa má vlastnického, resp. užívacího práva potřebného k jich zřízení nabýti dobrovolnou dohodou, a nezdařila-li by se, vyvlastněním podle § 365 o. z. o. Plošné výměry a ostatní požadavky vojenských střelnic ustanoveny byly podle 5. odst. § 55 cit. ubyt. zák. v příloze 19 nař. min. zem. obrany a fin. č. 119/1895 ř. z., provádějícího cit. ubytovací zákony, v dohodě s říš. min. vojenství. O ochranném pásmu při střelnicích neobsahují však tyto předpisy žádných ustanovení. Služební kniha H-23 dovolává se cit. předpisů opětně na několika místech (srv. úvod a oddíl B, body 1, 5, 8, 9 a 13) a jest zřejmě vydána na jejich základě. Z toho plyne, že řečená služební kniha ani nemohla založiti pro voj. správu v příčině vojenských střelnic větších práv, než která byla normována v §§ 55 a 56 ubytov. zák.
Byla-li vojenská střelnice, kterou nutno pokládati za stavbu, vyžadující stavebního konsensu (srv. Budw. 7056), stavebním úřadem konsentována, bylo tím jen vysloveno, že z důvodů stavebně technických a se zřetelem na veřejné zájmy, jichž hájení náleží úřadům stavebním, není proti zřízení a používání střelnice překážky. Na voj. správě pak jest, aby při používání jejím učinila ta bezpečnostní opatření, jež jsou jí příslušnými vojenskými předpisy uložena. Za tím účelem musí se také s majiteli pozemků sousedících se střelnicí a ležících v ohroženém (ochranném) jejím pásmu o používání jich buď dobrovolně dohodnouti, tedy smlouvou si je zajistiti, nebo expropriací získati buď vlastnicky dotčených pozemků nebo práva užívati jich. Povolení ke zřízení a užívání střelnice nemá však samo o sobě právní účinek, že by jím byl založen pro vojenskou správu zároveň také nárok vylučovati majitele pozemků, ležících v ochranném pásmu, ve volné disposici s nimi, zejména všeobecný nárok na nezastavitelnost jich. Že by takovýto nárok byl založen nějakým úředním stavebně-právním aktem, vydaným snad při konsentování střelnice, o kterou jde, stížnost netvrdí, nýbrž opírá tento domnělý nárok výhradně jen o předpisy služební knihy H-23. Leč nehledíc k tomu, co bylo již shora uvedeno o závaznosti předpisů o ochranném pásmu, obsažených v odst. B oddílu I bodu 16 této knihy, ani z ustanovení jejího bodu 13 není možno řečený nárok odvoditi. Tam praví se jen, že jest třeba, aby terénní poměry, které tu byly v prostoru ohroženém zřízením střelnice v době jejího konsentování, zůstaly nezměněny, a že politické úřady byly výnosem min. vnitra č. 20322 z r. 1904 poukázány, aby zamýšlené terénní změny, o nichž zvědí, vojenským úřadům oznamovaly. Tím má jim býti umožněno, aby si vyžádaly intervenci politických úřadů a obhájily zájmy vojska, resp. zeměbrany smírnou dohodou s účastníky. Toto ustanovení bylo by zajisté zbytečné, kdyby pro vojenskou správu — jak míní stížnost — již z předpisů bodu 16 vyplýval nárok, aby terénní poměry v ochranném pásmu zůstaly nezměněny, neboť pak by k tomu stačily již tyto předpisy, jichž mohla by se vojenská správa prostě dovolati, aniž by se s účastníky musila dohodovati. Nedojde-li k dohodě, jakou má na mysli bod 13, nezbude vojenské správě zase nic jiného, než nastoupiti cestu vyvlastnění.
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že stav. úřad jest podle stav. řádu oprávněn z veřejných důvodů, zejména bezpečnostních, projektovanou stavbu zakázati. V konkrétním případě neuznal však, že by veřejné bezpečnostní ohledy takovéhoto zákazu vyžadovaly. Tento svůj úsudek opřel pak v nař. rozhodnutí o určité skutkové momenty.
Stížnost, připouštějíc, že žal. min. objasnilo, proč má za to, že v daném případě veřejný zájem ohrožen není, namítá, že jsou to pouhé domněnky, které jsou v odporu se skutečností, získanou u jedné vojenské střelnice v Krušných Horách. Tímto poukazem však stížnost nevyvrací a ba ani nepopírá správnost skutečností, které žalovaný úřad položil za základ pro svůj závěr, že stavbou transformační stanice nenastane takový stav, že další používání střelnice v K. — a jen o faktické poměry této střelnice jde — byla by veřejná bezpečnost ohrožena do té míry, že by z tohoto důvodu její stavba byla nepřípustná.
Otázka, zda a do jaké míry jest veřejná bezpečnost používáním určité střelnice ohrožena, jest otázkou skutkovou, kterou nss může přezkoumati jen s hledisek vytčených v § 6 zák. o ss. Poněvadž skutkový základ, z něhož žal. úřad při odpovědi na tuto otázku vycházel, stížností jako nesprávný vyvrácen nebyl, a úsudek žal. úřadu z něho čerpaný nelze označiti jako logicky nemožný, není možno shledati, že by tu byla nějaká podstatná vada řízení ve smyslu § 6 zák. o ss.
Otázkou, zda správní úřady jsou oprávněny zakázati provoz již konsentované vojenské střelnice, ukáže-li se později, že vzniká jím nebezpečí pro veřejnou bezpečnost, se nss nemusel zabývati, ježto otázka tato není předmětem nynějšího sporu, v němž jde toliko o to, zda konsentováním vojenské střelnice nabyla vojenská správa nároku na nezastavitelnost ochranného pásma podle předpisů služební knihy H-23, a dále zda v konkrétním případě veřejné ohledy bezpečnosti připouštěly, aby ke stavbě v něm dáno bylo stavební povolení.

Citace:

č. 10472. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 784-791.