Č. 10319.

Váleční poškozenci: K výkladu §§ 28 a 29 zák. č. 142/20 o tom, v které lhůtě lze uplatňovati nárok na důchod.
(Nález ze dne 1. února 1933 č. 1502.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 7194/27.
Věc: Matylda H. a Karel H. jako poručník nezl. Alžběty H. v A. (adv. Dr. Ferd. Pfeifer z Liberce) proti ministerstvu sociální péče o důchod sirotčí. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl odvolání st-lčino a potvrdil výměr zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně z 2. května 1928, kterým přihláška sirotka Alžběty H. o důchod sirotčí podaná dne 28. dubna 1928 byla odmítnuta jako opožděná. V důvodech pak uvedl, že podle § 28 zák. č. 142/20 ve spojení s §em 1 zák. č. 310/21 měla býti přihláška o důchod sirotčí Alžběty H. podána v řádné lhůtě, nejpozději do 31. prosince 1921 po případě podle § 2 odst. 2 zák. č. 146/23 jako dodatečná nejpozději do 31. prosince 1923. Poněvadž pak přihláška ve lhůtě svrchu citované podána nebyla, zanikl možný nárok Alžběty H. na důchod sirotčí podle § 28 odst. 3 zák. č. 142/20 promlčením. Pokud stížnost namítá, že nezl. Alžběta H. byla podle adopční smlouvy z 12. října 1919 adoptována a nebylo ji tudíž možno pokládati po dobu adopce za nezaopatřenou a dovolává se pro své tvrzení ustanovení § 183 o. z. o., poznamenává žal. úřad, že stížnost přehlíží ustanovení poslední věty cit. paragrafu, že osvojenec nepozbývá osvojením ani práv své vlastní rodiny, takže alimentační nárok sirotkův vůči vlastnímu otci zůstal adopcí nedotčen. Dovozuje pak, že ze znění § 1 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 a ve spojení s §em 1 zák. č. 199/19 vysvítá, že za událost zakládající nárok na důchod válečných poškozenců možno považovati toliko onu skutečnost, důsledkem které osoba stala se válečným poškozencem, tedy u pozůstalých smrt anebo nezvěstnost osoby, od níž nárok na důchod se odvozuje.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Žal. úřad stojí na stanovisku, že za událost zakládající nárok na důchod válečných poškozenců možno považovati toliko a jen onu skutečnost, důsledkem které stává se určitá osoba válečným poškozencem, tedy u pozůstalých smrt nebo nezvěstnost osoby, od níž nárok na důchod se odvozuje a dovolává se ustanovení § 28 odst. 3 zák. č. 142/20 a § 30 vl. nař. č. 363/22.
Nss nemohl toto stanovisko žal. úřadu uznati správným.
Otázku, kdy lze uplatňovati nárok na důchod, upravuje ustanovení §§ 28 a 29 zák. o požitcích válečných poškozenců č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 Sb. Ustanovení § 28 normuje všeobecně roční lhůtu k přihláškám o důchod, při čemž sluší však lišiti mezi takovými nároky, jež jsou dány již v době vyhlášeni zákona (odst. prvý) a nároky, které vznikly teprve po vyhlášení zákona (odst. 2). Předpis § 28 obsahuje tedy lhůtu dvojí, jednak pevnou roční lhůtu odstavce prvého, která běží ode dne vyhlášení zákona, jednak pak pohyblivou roční lhůtu, počítanou ode dne, kdy nastala ona událost, která způsobila vznik nároku. Ze znění prvého odstavce dovozuje nss, že nárok na důchod je dán teprve tehdy, kdy jsou splněny veškeré předpoklady, které pojí zákon ke vzniku toho kterého důchodu.
Aplikuje-li se předpis ten na daný případ, kde se uplatňuje nárok na důchod sirotčí, je tím řečeno tolik, že má-li takový nárok býti, jak zákon praví, dán již v době vyhlášení zákona, musí býti splněny všechny předpoklady, které jsou vytčeny v § 20 cit. zák. Základní podmínkou nároku takového jest ovšem smrt nebo nezvěstnost osoby, od níž je odvozován nárok na důchod sirotčí. K události té musí přistoupiti ještě další podmínky vytčené v § 20, v prvé řadě, aby dítě, pro které se požaduje sirotčí důchod, bylo nezaopatřeno. Nejsou-li veškeré předpoklady § 20 v době vyhlášení zákona splněny, není nárok na sirotčí důchod dán, z čehož se podává, že nestačí, spadá-li úmrtí ascendenta, od něhož se nárok na důchod odvozuje, před tuto dobu, nebo v dobu tuto.
Není-li v době vyhlášení zák. č. 142/20 nárok na důchod sirotčí ještě dán, tedy nenastaly-li dosud veškeré zákonné předpoklady nároku takového, sluší podle 2. odst. § 28 čítati dobu roční od vzniku oné události, která založila teprve nárok na jeho existenci. Odstavec 2 § 28 dlužno vykládati ve spojení s odstavcem prvním v ten rozum, že událostí zakládající nárok, která nastala po vyhlášení zákona, nemíní se v daném případě pouhé úmrtí osoby, od které st-lka odvozuje nárok na sirotčí důchod pro nezl. Alžbětu H., nýbrž teprve ona skutečnost, která způsobila vznik nároku (nezaopatření dítěte) a která nemusí spadati časově v dobu úmrtí osoby, ve které se odvozuje nárok na důchod. Výklad opačný byl by v rozporu s textací odstavce prvého. Ona pohyblivá roční lhůta stanovená v odst. 2 § 28 doznala ovšem obmezení § 29 v ten rozum, že nároky, které vznikly v době do tří let po vyhlášení zákona lze uplatňovati nejdéle do vypršení zmíněné lhůty 3leté, pokud ovšem nejde o výjimky vytčené v § 29 odst. 1, vyvozované z §§ 2 a 4 cit. zák. Z toho pak důsledně plyne, že předpis § 29 nepostihuje ony nároky, které vznikly, totiž u nichž nastaly veškeré zákonné podmínky potřebné pro existenci nároku teprve po uplynutí vyslovené 3leté lhůty.
Nevztahuje-li se předpis § 29 na případy, kde nárok vznikl teprve po uplynutí 3leté lhůty v něm vyslovené, netřeba již blíže se obírati obsahem a podmínkami jeho (srov. Boh. A 7194/27).
V daném případě tvrdila st-lka v řízení, že se nezl. Alžběta H. stala nezaopatřenou teprve po vyhlášení zák. č. 142/20 totiž od 1. července 1927, od kdy se nalézá ve výživě matčině, resp. od usnesení okresního soudu z 21. prosince 1927, kterým byla zrušena adopční smlouva z 12. října 1919. Po dobu trvání adopčního poměru byla podle tvrzení st-lky v řízení adm. i ve stížnosti zaopatřena, ježto tím bylo o zaopatření její postaráno, takže nárok na důchod sirotčí uplatňován býti nemohl. Teprve zrušením tohoto adopčního poměru stala se nezaopatřenou a teprve pak byl podle názoru stížnosti její nárok dán. V době vydání zák. č. 142/20 dán nebyl, ježto tehdy v důsledku adopční smlouvy uzavřené v r. 1919 byla zaopatřena a neprávem tedy žal. úřad věc posoudil s hlediska 1. odst. § 28 cit. zák.
Stížnosti nelze upříti oprávnění.
Žal. úřad veden jsa nesprávným právním názorem nezkoumal a ani nevyslovil, zda nezletilá Alžběta H. byla v době vydání zák. č. 142/20 nezaopatřena resp. zda a od kdy později za platnosti tohoto zákona nezaopatření její nastalo. Tyto okolnosti jsou podle § 28 odst. 1 a 2 a § 20 zák. č. 142/20 rozhodné, avšak nař. rozhodnutí nezaujalo k nim stanoviska. Neboť to, co uvádí nař. rozhodnutí ohledně § 183 o. z. o. při adopční smlouvě, nemůže vůbec býti pokládáno za zaujetí stanoviska k shora uvedeným relevantním skutečnostem, ježto otázka, zda adoptovaný podrží svůj alimentační nárok vůči vlastnímu otci nebo nepodrží, jest v daném případě, — kde přec bylo zjištěno, že otec nezletilé zemřel již v roce 1916, tedy dávno před uzavřením adopční smlouvy, která byla uzavřena v r. 1919, tedy před vyhlášením zák. č. 142/20, — pro otázku, zda nezl. Alžběta H. dne 20. února 1920, t. j. v den. vyhlášení zákona č. 142/20 byla zaopatřena nebo ne, zřejmě irrelevantni.
Zůstala tedy skutková podstata kusou a neúplnou, ježto úřad, veden jsa nesprávným právním názorem, nevyšetřil, kdy nastala »nezaopatřenost« nezl. Alžběty H. ve smyslu § 20 zák. č. 142/20, zejména nebylo vyšetřeno a žal. úřadem uváženo, bylo-li lze tuto nezletilou považovati za nezaopatřenou v době vyhlášení zák. č. 142/20 po případě kdy později nezaopatřenou se stala.
Kusost a neúplnost řízení i nař. rozhodnutí zaviněna byla nesprávným právním názorem žal. úřadu, že nárok nezl. Alžběty H. dán byl již v době vyhlášení zák. č. 142/20 proto, poněvadž otec její, od něhož nárok na důchod odvozuje, zemřel již r. 1916, kdežto podle správného výkladu zákona byl nárok dán teprve tím okamžikem, od kterého možno nezletilou považovati za nezaopatřenou ve smyslu § 20 zák. č. 142/20. Na zodpovědění této otázky bude záviseti, je-li lhútu k přihlášení nároku posuzovati podle § 28 odst. 1 (byla-li nezaopatřena dne 20. února 1920), či podle § 28 odst. 2, stala-li se nezaopatřenou později, v kterémžto poslednějším případě bude zase relevantní doba, kdy nezaopatřenou se stala, ježto ta bude východiskem pro lhútu § 28 odst. 2 cit. zák.
Na základě těchto úvah dospěl nss k úsudku, že žal. úřad při výkladu § 28 zák. o válečných poškozencích vycházel z mylného právního názoru, že přihláška o důchod siritčí je opožděná a že tedy možný nárok Alžběty H. na důchod sirotčí zanikl podle § 28 odst. 3 zák. č. 142/20 promlčením, a že důsledkem tohoto nesprávného názoru se relevantními pro věc tu otázkami nezabýval a relevantní skutečnosti nevyšetřil.

Citace:

Č. 10319. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 409-412.