Č. 10501.

Zaměstnanci veřejní (Slovensko): * Pensionovaní zaměstnanci veřejných základin na Slov. a Podk. Rusi nemají nároku na úpravu odpočivných požitků podle vl. nař. č. 298/21 a č. 247/22 Sb.
(Nález ze dne 24. dubna 1933 č. 19.677/31.)
Věc: Ing. Josef B. v J. proti ministerstvu zemědělství o odpočivné požitky.
Výrok: Stížnost se jednak zamítá pro bezdůvodnost, jednak odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Ing. Josef B. byl koncem června 1917 přeložen do výslužby, při čemž mu byly vyměřeny odpočivné požitky podle započtené služební doby 20 roků 4 měsíců. V činné službě byl zaměstnán při správě statků různých základin, naposled při uher. král. pešťanské základině v K. Výnosem min. zeměd. z 23. ledna 1926, vydaným v dohodě s min. škol. a za souhlasu likvidační komise pro správu církevních majetků na Slov., byly Ing. B. upraveny pensijní požitky s platností od 1. ledna 1920 až do příští eventuální úpravy podle zák. č. 130/21.
Proti tomuto rozhodnutí podal Ing. B. stížnost k nss, ve které dovozoval, že pense měla mu býti upravena podle norem pro státní zaměstnance, odvolávaje se na zák. čl. LXV:1912, neboť zák. č. 130/21 se podle svého § 2 na st-le ve smyslu názoru stížnosti vůbec vztahovati nemůže, ježto z úpravy podle cit. zák. isou právě vyloučeni zaměstnanci na pozemkovém majetku státním a dále na majetku, který státu připadl podle smluv mírových, na statcích nadačních a fundačních, spravovaných úředníky státními nebo úředníky, odměňovanými podle normálu pro státní zaměstnance. Ježto pak zák. čl. LXV:1912 považuje zaměstnance při veřejných fondech státem spravovaných za zaměstnance státní a ježto tito zaměstnanci v případě svého pensionování mají býti posuzováni podle normálu státních zaměstnanců, navrhovala stížnost, aby rozhodnutí min. zeměd. bylo zrušeno. Nálezem nss-u z 20. prosince 1928 č. 34.046 bylo toto rozhodnutí zrušeno pro vadnost řízení, a to v podstatě z toho důvodu, že Ing. B. vznesl na úřad nárok, aby mu byly upraveny odpočivné požitky podle norem pro státní úředníky, odvolávaje se výslovně na zák. čl. LXV:1912, úřad však při svém rozhodnutí, jímž pensijní požitky upravil podle zák. č. 130/21, neuvedl, na jakém základě skutkovém i právním dospěl k názoru, že st-l nemá nároku na to, aby mu jeho odpočivné požitky byly upraveny podle norem pro státní zaměstnance. Tím ztížil úřad st-li účinnou obranu jeho práva a znemožnil i nss-u přezkoumati zákonitost rozhodnutí.
Na to vydalo min. zeměd. v dohodě s min. škol. dne 29. listopadu 1930 výnos, intimovaný st-li ředitelstvím státních lesů a statků v Ž., ve kterém rozhodlo, že žádosti Ing. B. za úpravu odpočivných platů podle předpisů pro státní pragmatikální úředníky nevyhovuje, a to proto, že nař. č. 298/21 a 247/22, jimiž byly upraveny po převratu pense státních staropensistů na Slov., neobsahují ustanovení, že se jimi upravují též pense býv. zaměstnanců na statcích nadačních. Ježto pak také zák. č. 287/24 jedná v § 7 pouze o zaměstnancích fondů, nikoli však nadačních statků, není předpisu pro úpravu odpočivných požitků Ing. B. podle norem platných pro státní zaměstnance. Zároveň byla Ing. B. upravena od 1. ledna 1920 pense jako úředníku veřejných základin podle předpisů platných pro státní uherské zaměstnance před 28. říjnem 1918. Ježto pak tato pense je nižší, nežli pense dříve mu přiznaná, ponechány byly st-li odpočivné požitky vyšší. Od 1. ledna 1925 vyměřeny byly Ing. B. týmž rozhodnutím odpočivné požitky nově s příslušným drahotním přídavkem podle obdoby zák. č. 394/22. V intimátu je dodáno, že doplatky podle této úpravy budou st-li poukázány, předloží-li ředitelství státních lesů a statků v Ž. písemné prohlášení, že touto úpravou jsou vyrovnány všecky jeho nároky za uplynulou dobu. Dále sdělilo ředitelství státních lesů a statků v Ž. st-li ve svém intimátu, že žádost o poukaz 7% úroků min. zeměd. zamítlo, ježto nemá zákonitý nárok na úpravu pense podle obdody předpisů pro státní zaměstnance a tudíž také ne na doplatky. Konečně oznámeno bylo st-li v intimátu, že přihlášky o úpravu pense podle zák. č. 70/30 rozesílá gfř v Bratislavě, k čemuž je připojeno, že na úpravu pense podle tohoto zák. nemá st-l nárok, ježto zákon ten se vztahuje jen na zaměstnance pragmatikální.
Stížnost, podaná k nss-u proti tomuto rozhodnutí min. zeměd. uvádí především, že je nezákonné, jestliže žal. úřad z citace nař. 298/21 a 247/22, jakož i zák. č. 287/24 dochází k úsudku, že nejsou předpisy pro to, aby pensijní požitky st-lovy byly upraveny podle norem pro úpravu pensijních požitků státních zaměstnanců. St-l sloužil při veřejných základinách a přináleží mu tudíž podle platného a žádným jiným zákonem nezrušeného zák. čl. LXV:1912, § 1 odst. 3 pense jako státnímu úředníku a nikoli jako úředníku soukromých velkostatků, takže měla mu býti vyměřena podle IX. hodn. třídy s příslušnými rodinnými příspěvky.
Myšlénkový chod tohoto bodu stížnosti je zřejmě ten, že st-li byly upraveny při jeho pensionování požitky odpočivné podle zák. čl. LXV:1912, je tudíž státním úředníkem a vztahují se na něho i úpravy podle norem čsl. Avšak stížnost nepostihuje tu zcela správně obsahu nař. rozhodnutí. Žal. úřad zastává zřejmě v principu totéž stanovisko jako st-l, že jeho odpočivné požitky mají býti upraveny podle předpisů pro státní úředníky, platných před 28. říjnem 1918. Rozhodnutí jeví se podle celé své stavby jako rozhodnutí, které autoritativně upravuje právní posici st-lovu. Nevyplývá z něho nijak, že by úřad pojímal služební poměr st-lův před jeho pensionováním za poměr soukromoprávní, naopak tím, že přiznává st-li nárok na odpočivné platy podle předpisů, platných pro státní zaměstnance (ovšem před 28. říjnem 1918), dává zřetelně najevo, že nepokládá st-le za býv. zaměstnance soukromoprávního. Žal. úřad však — a tu se se st-lem rozchází — nepokládá st-le za úředníka státního, nýbrž za úředníka základiny ve veřejnoprávním poměru. Lze-li stížnosti rozuměti také tak, že i tento názor žal. úřadu napadá, pak nutno tuto námitku stížnosti označiti jako bezdůvodnou.
Úředníci a zaměstnanci základin státem uherským spravovaných nebyli právním řádem pokládáni za úředníky státní v užšim slova smyslu. Nasvědčuje tomu ta okolnost, že jednotlivé zákony, které upravují poměry státních zaměstnanců, pokládaly za nutné výslovně uvésti, že se vztahují i na zaměstnance základin. Tak již zák. čl. XI:1885, který byl předchůdcem zák. čl. LXV:1912, uvádí v § 2 bodu 1, že státním úředníkům. . . nutno na roveň klásti úředníky .. ., kteří jsou zaměstnáni u veřejných základin, jež jsou ve správě státní. Podstatně stejná dikce jest i v § 2 bodu 3 zák. čl. LXV:1912, jehož se stížnost dovolává, citujíc ovšem § 1, z něhož však pro st-le nic neplyne. Tento zákonný stav vede k tomu úsudku, že mezi státními zaměstnanci v užším slova smyslu a zaměstnanci veřejných základin státem spravovaných byl právní rozdíl. Ve služebních požitcích byly si ovšem obě kategorie postaveny na roveň, avšak právě jen proto, že zákon tak výslovně stanovil. Nelze si představiti, proč by zák. čl. LXV:1912 (stejně i zák. čl. XI: 1885) pokládal za nutné výslovně normovati, že je nutno nakládati se zaměstnanci státními a se zaměstnanci veřejných základin ve státní správě stejně, kdyby šlo o týž okruh zaměstnanců; pak by totiž vyplývala stejná úprava přímo z § 1 obou zákonných článků a nebylo by třeba výslovného ustanovení. Týž názor zastává i nauka. Tak Márkus, Ungarisches Verwaltungsrecht, str. 67, uvádí, které zaměstnance nutno podle právního řádu pokládati za veřejné úředníky, mezi něž řadí i úředníky veřejných základin státem přímo spravovaných, a staví proti tomu úředníky státní (str. 68), u nichž je znakem nejen zařádění do určité platové třídy a složení přísahy, nýbrž i ta okolnost, že se zúčastňují správy státu nebo státního jmění. S poukazem na § 2 zák. čl. XI: 1885 mluví o tom, že státním úředníkům nutno na roveň klásti — mezi jinými — i zaměstnance veřejných základin, i Keleti v článku Államkivatalnok, str. 416 (Magyar jogilexikon, redakcí Márkuse, díl I.).
Je-li tomu tak, že je nutno rozlišovati mezi veřejnoprávními státními zaměstnanci a zaměstnanci veřejných základin ve správě státu, jejichž poměry byly upravovány stejně jako u zaměstnanců státních, pak nutno zkoumati vzhledem k námitce stížnosti, zda je správné stanovisko úřadu žal., že čsl. normy, které upravují odpočivné požitky býv. zaměstnanců státu uher., se na zaměstnance veřejných základin státem spravovaných nevztahují.
Nař. č. 298/21, které bylo vydáno na základě § 7 zák. č. 3/20, upravuje ve svém článku I. odpočivné požitky státních zaměstnanců systému uher., vstoupivších do výslužby před 31. srpnem 1919. Jenom tento oddíl nařízení mohl by se vztahovati na st-le, neboť článek II. jedná o zaměstnancích, kteří vstoupili do pense 31. srpna 1919 nebo později, což — jak je nesporno — na st-le nedopadá. V části A článku I. ohraničují ony skupiny zaměstnanců, jimž mají býti požitky upraveny, §§ 1 a 2. Při tom obsahuje základní směrnici § 1, který zvyšuje určitým způsobem odpočivné požitky »státních úředníků, soudců, státních učitelů, dále státních zaměstnanců náležejících do kategorie sluhů (podúředníků a sluhů) a dělníků zmíněných v § 1 zák. čl. LXV:1912 . . ..«. Vychází-li se z názoru, že st-l nebyl státním úředníkem v technickém slova smyslu, je patrno, že nemůže z předpisu § 1 nař. nic pro sebe dovozovati. Stanovisko žal. úřadu pak má zřejmou oporu v tom, že § 1 nař. cituje výslovně i § 1 zák. čl. LXV:1912, nemluví však vůbec o § 2 téhož zák. článku. Lze z toho usuzovati, že zvýšení odpočivných požitků, nařízením provedené, nemělo se týkati jiných osob, nežli těch, na které se vztahuje též § 1 zák. čl. LXV:1912. V § 2 nař. se vysvětluje blíže, na které kategorie zaměstnanců, u nichž by mohla býti věc sporná, se úprava má vztahovati. Ani tu se nemluví v žádném směru o zaměstnancích veřejných základin státem spravovaných. Naopak z ustanovení odst. 5 § 2 nař. č. 298/21, podle kterého se na jiné nežli v nařízení uvedené státní zaměstnance . . . vztahují pouze ustanovení § 10 nař., nutno usuzovati, že nařízeni vědomě nechtělo učiniti všechny ty, jejichž odpočivné požitky byly upraveny podle norem, platných pro státní zaměstnance, účastnými zvýšení odpočivných požitků, které provedlo.
Rovněž z nař. č. 247/22 nemůže st-l dovoditi právní nárok, aby jeho odpočivné požitky byly upraveny podle zásad, jež nařízení toto stanoví. Nehledíc totiž k tomu, že čl. 1. zák. č. 99/21, na jehož podkladě bylo cit. nař. vydáno, vztahuje se jen na státní úředníky...., náleží úprava podle nař. č. 247/22 jen těm osobám, které byly účastny výhod nař. č. 298/21. Ježto bylo dovoženo, že z této úpravy st-li nárok na zvýšení odpočivných požitků neplyne, nemůže se na něho vztahovati ani úprava podle nař. č. 247/22. Totéž platí vzhledem k § 7 odst. 2 zák. č. 287/24, i pro úpravu podle tohoto zákona.
Jest tudíž stížnost, pokud brojí proti tomu, že nebylo st-li přiznáno zvýšení odpočivných požitků podle čsl. norem, platných pro státní zaměstnance, bezdůvodná.
Ale pak je také bezdůvodná námitka, jež napadá jako nezákonné, že doplatky na zvýšení pense nař. rozhodnutím přiznané budou st-li vypláceny pouze tehdy, předloží-li prohlášení, že jsou tím vyrovnány veškeré jeho nároky pro dobu uplynulou. Rozhodnutí žal. min. přiznává totiž st-li pensijní požitky podle norem pro státní zaměstnance platných před převratem a konstatujíc, že tyto požitky jsou nižší nežli požitky dříve přiznané, ponechává st-li požitky vyšší. Proti tomu stížnost žádnou námitku nevznáší, takže nutno souditi, že úsudek žal. min. o výši požitků je správný. Rozhodnutí pak povoluje od 1. ledna 1925 st-li požitky vyšší, nežli na které má právní nárok. V této souvislosti pak žádá příslušné prohlášení st-lovo. Jestliže však st-l nemá vůbec na tyto vyšší požitky právní nárok, pak nemůže se cítiti dotčen ve svém subj. právu, když mu rozhodnutí doplatky na zvýšené požitky přiznává za určité podmínky. Postavil-li se totiž úřad na stanovisko, že na zvýšené požitky st-l nemá právního nároku, kteréžto stanovisko bylo výše uznáno za správné, pak mohl zajisté je st-li vůbec nepřiznati; přiznal-li je, mohl své rozhodnutí vydávané ve volné úvaze vázati také na určitou podmínku. Že by podmínka k rozhodnutí připojená byla nemožná, nemravná nebo zmatečná, stížnost netvrdí a nss nemohl také nalézti. Pak nelze však jinak, nežli ji pojímati jako přípustné omezení výhody, kterou svým rozhodnutím z volné úvahy úřad st-li poskytl.

Citace:

Č. 10501. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 860-864.