Ze Sociálního ústavu Československé republiky.

V přednáškové činnosti, která zabírá vždy nejvíce zimní období, byly v prosinci absolvovány (v úterý 2. pros.) dra E. Šterna přednáška O sociálním zaměstnavateli, kterou otiskuje 1. číslo VI. roč. Sociální revue,
47 a v pondělí 15. prosince řed. sanatoria MUDra J. Skaláka O nynějším stavu
problému zaměstnávání tuberkulosních. Obě přednášky bylý velmi četně
navštíveny odborným obecenstvem, u něhož se setkaly se zaslouženým
živým zájmem.
Dr. Skalák ukázal, jak otázka zaměstnávání tuberkulosních dotýká se nejen lékařů, nýbrž i sociálních politiků. Jde tu o to, aby nemocný tuberkulosou, ale schopný práce, mohl pracovat, aniž by poškodil sebe a ohrožoval své okolí, aby práce tuberkulosních nebyla odjímána výrobě — a to je národohospodářský význam problému. Léčení v sanatoriu může zastavit proces tuberkulosní. Ale vrátí-li se postižený do svých původních poměrů, po pravidlu hospodářsky i hygienicky neutěšených, nastává recidiva, nemocný posléze hyne a tak jsou náklady na sanatorní léčení vynaloženy bez užitku a tedy nehospodárně. Je nutno, aby léčba v sanatoři byla doplněna léčbou prací, aby tím byl nemocnému zjednán přechod do jeho normálního pracovního života. Je třeba tuberkulosního ponenáhlu zase práci zvykat a dodat mu pracovní sebedůvěry. Leckdy je také nutno změniti zaměstnání postiženého a dáti mu tedy nový výcvik. To vše lze jen v pracovních koloniích cvičebních. V cizině však již v některých případech zakládají pro tuberkulosní stálé kolonie, kde by mohli žíti a živiti se i se svými rodinami. Zde se počítá jednak s tím, že tuberkulosní, i vyléčený, nemůže se plně sám uživiti. V kolonii hradí jen 60—70 proc. své potřeby vlastní svojí prací. Jednak vedou k těmto stálým koloniím obtíže, s nimiž se tuberkulosní setkávají v normálních pracovních poměrech; jejich soudruzi, pracující s nimi v jedné místnosti, bojí se nákazy a zaměstnavatel bojí se, že fysik bude miti nižší pracovní výkonnost. Konečně jsou zaměstnání, kde je tuberkulosní nebezpečný svému okolí, tak zejména ti, kdož přicházejí v těsný styk s dětmi (chůvy, vychovatelky, učitelé a j.) nebo kdo jsou zaměstnáni v potravinářství. Tu pak je nezbytno zaměstnání jejich změnit. Jinak je třeba dbáti (zdravotním dohledem), aby dílny vůbec odpovídaly hygienických požadavkům. Dále je třeba pomocí dispensářů a za součinnosti nemocenských pokladen miti v evidenci všechny tuberkulosní zaměstnance, aby mohli býti podrobeni zdravotnímu dohledu ti, od nichž hrozí nákaza. Mnoho může vykonati zdravotní uvědomění samého dělnictva, pro něž mohly by zvláště vydatně působiti závodní výbory. Po přednášce rozvinula se živá debata, které se zúčastnili generál-lékař dr. Franc, MUDr. Libinský, odb. r. dr. E. Štern, předseda zdravotního výboru poslanec Kasík, red. Hauf a MUDr. Břeský, kteří všichni se shodovali v tom, že je třeba dále vybudovat a doplnit léčbu sanatomi pracovními koloniemi, že je nutno brániti tuberkulöse zlepšováním sociálních poměrů širokých vrstev a že mnoho může výkonati spolupráce a zdravotnická propagace lékařů v kruzích výrobních, u dělníků i zaměstnavatelů. Podněty přednášky o spolupráci závodních výborů v boji proti tuberkulose, které byly zdůrazněny zejména též debatou, rozvedl potom v několika článcích (»Závodní výbory a boj proti tuberkulose«) dr. J. Skalák v Právu lidu (1925, č. 8 sl.).
V lednu (21. ve středu) přednášel v Sociálním ústavě host z SHS, jihoslovanský sociální politik a publicista dr. Božidar Adžija, sekční šéf Ústřední dělnické pojišťovny v Záhřebě. Ve svém výkladu O sociálním zákonodárství v Jugoslávii uvedl: Mezi Československem a Jugoslávií bylo dosud již dosti vzájemných návštěv, které velice posloužily k poznání politického, hospodářského, uměleckého, ba i sportovního života, ale ničeho nebylo podniknuto pro vzájemné seznání sociálního života těchto států. Ovšem že je tu v nevýhodnější situaci Jugoslavie, poněvadž o ní z ne-
48 znalosti jejího třebas mladého sociálního zákonodárství, či lépe pro neznalost překážek jejího sociálního pokroku byly pronášeny přehnaně zlé posudky. Takové nesprávné posudky, k naší veliké lítosti, vyskytly se častokráte i v československých časopisech. Ovšem vina a chyba byla větší na naší straně, neboř naše povinnost byla přicházeti v tomto oboru učiti se do Československa, jehož sociální pokrok, demokracie a dělnické hnutí jsou opravdu příkladný. Skýtá-li mi nyní Sociální ústav Československé republiky příležitost, promluviti o jugoslávském sociálním zákonodárství, pokládám to nejen za velice prospěšné, nýbrž přímo za šťastný začátek k odstranění dosavadní chyby. Chci proto podati krátký přehled našeho dělnického zákonodárství, nechávaje jiné příležitosti náš nejdůležitější problém sociální politiky — agrární reformu a ostatní obory sociální politiky. Právním základem dělnického zákonodárství v Jugoslávii je státní ústava, kde jsou v III. odstavci kromě zásadního uznání koaličního práva vypočteny zásady, na kterých se má zakládati povinné sociální pojištění a zákonná ochrana dělníků. Posaváde ještě není zákonnou cestou provedeno vše, co ústava rámcově určuje, avšak hlavní jest již vykonáno. Tři stěžejní zákony jugoslávského dělnického zákonodárství jsou: zákon o dělnickém pojišťování, zákon o ochraně dělníků a zákon o živnostenské inspekci. Zákonem o dělnickém pojišťování zavedeno je povinné pojištění pro případ nemoci, úrazu, invalidity, stáří a smrti všech dělníků (jugoslávských a cizích státních příslušníků) bydlících na území Jugoslavie. Zákon je věcně i teritoriálně úplně centralistický; jediný nositel celého pojištění pro celé státní území jest Ústřední úřad pro pojišťování dělníků v Záhřebě. S prováděním zákona začalo se 1. července 1922, avšak dodnes se provádí jenom pojištění nemocenské a úrazové, kdežto pojištění starobní a invalidní z technicko-organisačních důvodů bylo odloženo do roku 1925, kdy se 1. července určitě začne s jeho prováděním. Na základě tohoto zákona je nyní pojištěno kolem půl milionu členů, nepočítaje v to rodinné členy. Sociální pojištění v Jugoslávii má posaváde čtyři vlastní sanatoria a páté se právě zřizuje, jež bude jedním z nejmodernějších ústavů svého druhu i mimo hranice našeho státu. Zákon o ochraně dělníků je souhrn všech zákonných ustanovení, vztáhujících se na zákonnou ochranu dělníků. Kromě všeobecných ustanovení obsahuje předpisy o pracovní době (osmihodimná pracovní doba), o noční práci, o ochraně dětí, žen a matek, o zprostředkování práce (bursy práce), o dělnických komorách, o závodních výborech a o dělnických legitimacích. Tento zákon, třebas je v platnosti již od 14. června 1922, ještě není úplně proveden, neboř dosud nejsou vydána všechna k tomu potřebná prováděcí nařízení. Zákon o živnostenské inspekci z 30. pros. 1921, v mnohých svých ustanoveních neúplný, přece dává dosti dobrou záruku řádného provádění dělnického zákonodárství v Jugoslávii. Tímto zákonem kromě deseti obvodních inspektorátů zřízeno je několik zvláštních inspektorátů, na př. pro parní kotle, pro říční a námořní plavbu atd. Překážky čilejšího vývoje sociálního zákonodárství v Jugoslávii jsou různé. Je to v první řadě hospodářsko-sociální struktura jugoslávského obyvatelstva, které je ve své velké většině (80 proc.) agrární, a jako takové krajně konservativní. Dále jsou to stálé vládní a parlamentarni krise, které vyčerpají celý veřejný život a vzdalují ho od otázek sociálních; neméně velkou překážkou sociálního prokroku je početní a organisační slabost dělnické třídy a jejího mocenského postavení, na kterém je vždy závislý stupeň vývoje sociální politiky. Konečně i nedostatek sociálního cítění u našeho veřejného mínění je naším ohromným minusem.
49 Na konci musím připomenouti i to, že Jugoslavie posaváde neratifikovala žádné z konvencí, přijatých na mezinárodních konferencích práce. V tom směru však: se věci asi v nejkratší době zlepší, k čemuž jistě přispěje návštěva generálního ředitele Mezinárodního úřadu práce Alberta Thomase, který meškal v Jugoslávii začátkem prosince.
Mimo to pokračoval ovšem Sociální ústav i ve své činnosti publikační. Vydal svých Publikací č. 10, jehož vytištění se zdrželo tím, že bylo dříve nutno vydat spisky, určené pro říjnový Mezinárodní sjezd sociální politiky (č. 11, 12 a 13 Publikací) a č. 14. Jako č. 10. vyšel »Přehled průměrných mezd dělnictva a obchodního zaměstnánectva v Československé republice v období 1921—1923«, jejž sestavilo Statistické oddělení ministerstva sociální péče. (Str. 30, incl. 20 tabulí a grafů.) Spisek podává obraz pohybu mezd v pozorovaném období, při čemž zjišťuje, že všeobecně šlo stoupání mezd až za vzrůstem cen životních potřeb a zastavilo se ihned, jakmile přestala stoupat drahota. Číslem 14. Publikací S. Ú. je překlad studie Mezinárodního úřadu práce v Ženevě »La durée du travail dans l'industrie: République tchécoslovaque (Etudes et documents. D-No 13), vydané také anglicky. Podnětem českému vydání (»Pracovní doba v průmyslu Československé republiky«) je snaha informovati československou veřejnost o tom, jak nejpovolanější mezinárodní instituce pozoruje a posuzuje naše sociálně politické zákonodárství a jeho praksi. Tím jistě se přispěje k zaslouženému docenění sociálně-politických snah a činů naší republiky i u nás doma. Věci samé — úpravě pracovního poměru a zejména pracovní doby u nás — »věnoval Sociální ústav již mnohou pozornost a to i ve své činnosti přednáškové a rozpravné i v činnosti publikační. Zde je zvláště uvésti, že vypsáním ceny na práce o kolektivních smlouvách dal podnět k dvěma cenným publikacím o uvedené látce, ke studiu dra G. Reifa »Kolektivní smlouvy pracovní a mzdové v republice Československé za leta 1919—1922«, vydané v Čs. věstníku statistickém а k spisu V. Dundra a A. Hampla »Kolektivní smlouvy pracovní«, které vyšly v Publikacích S. Ú. č. 9. Sociálnímu ústavu šlo tu mimo jiné i o to, aby v souborném zpracování bylo podrobeno kontrole, jaká je prakse zákonné úpravy pracovní doby, zda se zákon vžil a je skutečně prováděn. K otázce té odpověděly uvedené práce podrobným rozborem, provedeným na základě kolektivních smluv. A stejnou methodou zabývá se pracovní dobou v naší republice i studie MÚP., která mimo tištěné prameny je založena na přímém zpracování kolektivních smluv, dodaných Sociálním ústavem, Proto Soc. ústav zařazením překladu uvedené práce do svých Publikací jenom pokračuje ve svém účelném sledování poměru našeho sociálně-politického zákonodárství k životní praksi.
V minulé zprávě bylo vzpomenuto toho, že v západní cizině jsou poměrně hojně pořádány přednášky, jimiž informují účastníci pražského mezinárodního sjezdu soc. politiky své krajany o průběhu a výsledcích kongresového jednání. Nyní došly již prvé zprávy o proslovených přednáškách: V prosinci přednášeli v Norsku v Oslo (Kristiánii) šéf inspekce práce ing. Debes, 17. prosince prof. dr. Reichesberg ve Švýcarsku v Bernu (přednášky jeho se zúčastnili někteří členové spolkového shromáždění a zástupci organisací zaměstnavatelských i dělnických a v rozhovor zasáhl průmyslník Tobler a ředitel spolkového úřadu práce Pfister, který poděkoval vřele československé vládě a pražským úřadům za výbornou organisaci sjezdu); v Paříži referoval o pražském sjezdu 18. prosince v Musée Social prof. Boissard, který rovněž kvitoval velmi pochvalně or-
50 ganisaci kongresu, připravenou pražským sekretariátem. Na leden jsou oznámeny přednášky o mezinárodním kongresu soc. politiky v Italii (Gr. Bargoni) a ve Španělsku (don Pedro Sangro y Ros de Olanos).

Citace:

Ze sociálního ústavu Československé republiky. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1925, svazek/ročník 6, s. 59-63.