Zákon ze dne 3. dubna 1925 č. 67, kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně: § 1. — (1) Trvalí zaměstnanci, kteří vykonávají práce nebo služby na základě poměru pracovního nebo služebního, a nevykonávají jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně, mají po jednoročním nepřetržitém zaměstnání v témže podniku nebo u téhož zaměstnavatele nárok na zaměstnavatelem placenou dovolenou k zotavení.
(2) Přerušení zaměstnání po dobu ne delší šesti týdnů staví, avšak nepřerušuje čekací dobu, nastoupil-li zaměstnanec opět práci, nebo službu u téhož podniku neb zaměstnavatele a nebyl-li mezitím jinde zaměstnán.
§ 2. — (1) Dovolená činí šest dnů v roce. U zaměstnanců s delší dobou nepřetržitého (§ 1) zaměstnání v témže podniku (u téhož zaměstnavatele) než deset let zvyšuje se dovolená na sedm dnů a po patnácti letech na osm dnů v roce.
(2) Neděle a svátky připadající do dovolené počítají se do ní a platí se za ně.
§ 3. — (1) Pro určení nároku a výměry dovolené jest rozhodujícím, není-li jinak mezi stranami smluveno, den 1. května, v zemědělství den 1. listopadu běžného roku.
(2) Uděluje-li se zaměstnancům současně dovolená (tím způsobem, že se zastaví provoz celého závodu, jest pro toto určení, není-li mezi stranami jinak smluveno, rozhodným den nástupu hromadné dovolené.
§ 4. — Učeň má po půlročním nepřetržitém zaměstnání v témže podniku nebo u téhož zaměstnavatele nárok na placenou dovolenou k zotavení ve výměře osmi dnů v roce, při čemž se neděle a svátky do dovolané započítávají a platí se za ně.
§ 5. — Ustanovení tohoto zákona nevztahují se na sezónní zaměstnance, zemědělské a lesní dělníky na denní plat, dále na domácké dělníky [§ 2 lit. a) zákona ze dne 12. prosince 1919, čís. 29 Sb. z. a n. z roku 1920], na kategorie zaměstnanců, pro které zvláštními zákony dovolená byla stanovena, a na zaměstnance státní, státních podniků a zaměstnance veřejné, jichž dovolená upravena jest předpisy ústředních úřadů státních, neb jinými služebními předpisy.
§ 6. — Vojenská služba a čas, který zaměstnanec ve službě zameškal pro nemoc, úraz nebo z jiné důležité příčiny, týkající se jeho osoby, pokud jí nevyvolal úmyslně neb hrubou nedbalostí, započítává se do doby rozhodné pro nárok a výměru dovolené. Omluvné důvody jest prokázati příslušnými listinami.
§ 7. — Podmínkou pro udělení dovolené jest, aby zaměstnanec v době, která zakládá jeho nárok na dovolenou, stále a správně zachovával dobu pracovní, stanovenou pracovní nebo služební smlouvou. Učňové ztrácejí dále nárok na dovolenou, jestliže z vlastní viny a bez omluvy řádně nenavštěvovali živnostenské školy pokračovací.
§ 8. — (1) Pracovní doba, která v roce, v němž dovolená se uděluje, byla před jejím nastoupením bez důvodné omluvy zanedbána, odečte se od doby dovolené v tomto roce; rovněž pracovní doba, která byla po dovolené takto zanedbána, odečte se od dovolené v roce příštím, a to v obou případech bez náhrady.
(2) V závodech nepřetržitě provazovaných, pokud pracovní den nekryje se s kalendářním dnem, připadá do dovolené tolik směn, kolik by se jich propracovalo v době, určené pro dovolenou.
§ 9. — (1) Zaměstnanci přísluší za dobu dovolené mimo veškeré sjednané přídavky náhrada mzdy odpovídající průměrnému výdělku z posledních čtyř týdnů bezprostředně před nastoupením dovolené podle zásad § 12, odst. 2. zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáři. Do tohoto průměrného výdělku nezapočítávají se příplatky za práce přes čas a nepravidelné, povahou svojí ojedinělé prémie za zvýšený pracovní výkon.
(2) Náhrada takto vypočtená zvýší se o desetinu, jestliže počet hodin odpracovaných zaměstnancem v továrním podniku během toku před rozhodným dnem (§ 3) zvýšil se o desátý díl nad pravidelnou zákonnou dobu pracovní připadající na dny v závodě jako pracovní zavedené. Zmenší se o desetinu, jestliže klesl počet hodin zaměstnancových o více než o desetinu a o jednu pětinu, jestliže zmenšil se o více než o pětinu pracovních hodin takto stanovených. Doba podle § 6 promeškaná se včítá do pracovní doby.
(3) Naturální požitky, pokud na dobu dovolené se zastavují anebo se nevybéřou, do náhrady se počítají a oceňují se v penězích podle obdoby ustanovení § 11 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n.
(4) Uvedená náhrada je splatná v obvyklý den výplaty; peněžitá hodnota naturálních požitků jest pak splatná předem za celou dobu dovolené.
(5) Dovolená nepřerušuje pracovního poměru a platí se tudíž za dobu dovolené příspěvky sociálně pojišťovací.
§ 10. — (1) Dostal-li zaměstnanec výpověď z práce před nastoupením dovolené, má nárok jen na poměrnou placenou dovolenou, odpovídající pracovní době v roce pro dovolenou rozhodné.
(2) Týž nárok přísluší zaměstnanci, opustil-li práci před nastoupením, dovolené z důležitých důvodů, které opravňují jej podle právních předpisů pracovní poměr zrušiti bez výpovědi.
§ 11. — (1) Placená dovolená nepřísluší těm, kteří v roce, kdy na dovolenou by jinak měli nárok, před jejím nastoupením byli propuštěni z práce z důležitých důvodů, které opravňují zaměstnavatele podle právních předpisů zrušiti pracovní poměr bez výpovědi, nebo kteří ji bez důvodu nenastoupili.
(2) Náhrada mzdy podle předcházejících ustanovení nepřísluší osobám, které v době dovolené pracovaly za úplatu pro osoby cizí.
(3) Zaměstnancům, kteří nemajíce nároku na dovolenou, nemohou býti zaměstnáni, poněvadž ostatním zaměstnancům téhož podniku byla udělena dovolená, nepřísluší nárok na náhradu mzdy.
§ 12. — (1) Dovolená udílí se zpravidla v období od 1. květná do konce září mimo podniky sezónní, zejména zemědělské.
(2) Rozvrh dovolené určuje správa závodu (zaměstnavatel) po úřadě s předsedou závodního výboru (jeho zástupcem), není-li závodního výboru, s důvěrníkem zaměstnanců, není-li ani tohoto, s nejstarším zaměstnancem se zřetelem na nerušený provoz, povahu závodů a způsob práce.
(3) Dovolené buďtež udíleny zpravidla v nepřetržité souvislosti, ve zvláštních případech ve dvou obdobích. Jednotlivý zaměstnanec z vlastní vůle a v dohodě se zaměstnavatelem může si vybrati dovolenou po částech a v různých obdobích.
(4) Pro určité druhy závodů s nepřetržitým provozem může býti rozvrh dovolené upraven jinak vládním nařízením.
§ 13. — Učňům povinným návštěvou živnostenských škol pokračovacích budiž udílena dovolená zpravidla v době, kdy se na těchto školách nevyučuje.
§ 14. — Méně výhodná ustanovení pracovních a služebních smluv o placené dovolené jsou právně neúčinná. § 15. — Zákon, nabývá účinnosti dnem 1. května 1925 a provedením jeho pověřuje se ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.
(Vyhlášen v částce 31. Sb. z. a n. dne 17. dubna 1925.)

Citace:

Zákon ze dne 3. dubna 1925, č. 67. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1925, svazek/ročník 6, s. 252-255.