Ze Sociálního ústavu Československé republiky.

Na oslavu 75. narozenin presidenta republiky uspořádaly společnou slavnostní schůzi Sociální ústav Československé republiky a Masarykova sociologická společnost ve čtvrtek 5. března večer v Grégrově síni v Obecním domě. Schůzi, která byla velmi četně navštívena členy obou korporací a hosty z kruhů vědeckých, literárních, uměleckých, úředních a politických, předsedal univ. profesor dr. J. Gruber, předseda Sociálního ústavu. Dr. Gruber zahájil schůzi stručným proslovem, v němž vzpomněl Masarykovy činnosti jako hlavy obnoveného československého státu: Byl-li kdo schopen, aby národ a mladou naši republiku převedl z rozháraných a těžkých dob v klidné dráhy zdárného vývoje a pokroku hospodářského, sociálního a kulturního, byl to jedině Masaryk. Jenom velká jeho osobnost dovedla také příliš úzká a nedostatečná ustanovení o funkcích presidenta republiky v ústavním zákoně vyplniti potřebným obsahem věcným. Práce nebyla snadná ani vděčná; snad byla snazší a vděčnější v zahraničním vyhnanství při úmorném putování po třech dílech světa> než jest nyní v královském kdysi hradě doma. V dalším uvedl, proč právě obě korporace pěstující vědy sociální připojily se zvláštním svým projevem k všeobecným národním oslavám narozenin páně presidentových. Vzpomněl při tom zejména Masaryka jako neúnavného pracovníka, který nejen vždy slovy nabádal jiné k práci, ale především sám pracoval a celým svým životem dal a dává příklad vytrvalé, soustavné, veliké práce.
Nato dr. E. Chalupný promluvil o sociologickém významu díla Masarykova. Ukázal, jak Masaryk prvý u nás počal soustavně pěstovati sociologii. Jako každý svérázný myslitel i Masaryk rozvinul hned v prvním obsáhlejším svém spise celý prapor své individuality. Tato individualita vyznačuje se mezi všemi sociology osobitým rysem časovosti, praktičnosti a životnosti. Masaryk nepěstoval nikdy pouhou vědu knižní, ba i požadavky systematické a klassické formy byly mu podružnými; zato vášnivě stopoval proudy současného života kulturního a s pronikavou soudností i podivuhodnou vnímavostí pro jejich odstíny hleděl je teoreticky zachycovat . a vystihovat ve svých knihách a statích kritických. Takovým ukázal se Masaryk již v prvé své monografii o sebevraždě. V »Základech konkrétní logiky« (1885) dospěl Masaryk k povšechné vědecké soustavě; při tom
122 opírá se o Comteovu stupnici věd. Z Comtea přijal i jiné nauky a hlediska: s ním soudí, že současná Evropa prožívá krisi mravní a rozumovou, pod jeho vlivem (a ovšem i pod vlivem Herdera a jiných myslitelů) buduje Masaryk svoje učení humanity. Brzy pak obrátil se Masaryk k otázce slovapské (»Slovanské studie«), aby odtud přešel k »České otázce« (1895), v níž snažil se dopátrati smyslu českých dějin a poslání českého národa a vybudovat tak českou národní filosofii. Sem hleděly i další některé spisy Masarykovy, zejména »Naše nynější krise« (1895), »Jan Hus« (1896), »Karel Havlíček« (1896) a j. Z ostatních spisů Masarykových, které patří v obor sociologických studií, je uvést zejména »Sociální otázku« (1898), kde se postavil zevrubnou kritikou proti filosofickým a sociologickým základům Marxova učení. Konečně mimo řadu prací drobnějších patří sem životní dílo Masarykovo »Rusko a Evropa«, jež se stalo hlavní studnicí západního světa pro poznání velikého a záhadného myšlenkového života ruského národa; zároveň pak hlubokým oceněním liberalismu a ostatních směrů moderních stalo se dílo to téměř definitivní revisí a soudem autorovým o mnohých podstatných složkách naší civilisace. Sociologické úsilí Masarykovo neobešlo se ovšem, jako žádný nový směr, bez překážek a protivenství. Nejhlubší kořen odporu, s nímž se kdysi Masaryk v Čechách setkával, vidí dr. Chaluptiý v konfliktu dvou světů kulturních, v konfliktu ethnologickém. Masaryk vytvořil si světový názor v duchu kultury anglicko-americké, francouzské a ruské a pojal odpor k filosofii německé, jejíž vliv až do té doby převládal u nás. Již tím octl se Masaryk v konfliktu s bezděčným germanofilstvím českých starovlastenců, kteří němectví nenáviděli, ale při tom filosoficky se podřizovali německé kultuře, ba topili v ní. Masaryk kulturně anticipoval trojdohodu, a je zaslouženým dílem osudu, že trojdohoda světa anglo-amerického, francouzského a ruského na půdě praktické politiky mezinárodní umožnila vyvrcholení životního díla Masarykova. Zajímavé své vývody, jejichž všechny podrobnosti nelze zaznamenati ve stručném referátě, zakončil dr. Chalupný výstižným srovnáním Masaryka s Palackým: »Po největším Moravanu, zrozeném v 18. století, největší Moravan, zrozený ve století 19., po rodáku z Hodslavic, rodák z Hodonína; po největším historikovi českém největší odpůrce historismu, ale oba jsou stejnými objeviteli, ctiteli a šiřiteli ducha české reformace. Palacký vrátil národu jeho velikou minulost, Masaryk připravuje mu novou budoucnost. Ze všech velikých postav národního probuzení československého tito dva Moravané rodem, duchem i charakterem, spojením vědy i politiky, i změnou své prvotní politiky rakouské v odpor proti zpronevěřilému Rakousku nejvíce se shodují a druží se v dvojicí, jíž bude navždy vyhraženo jedno z nejvyšších míst v pantheonu československém i slovanském vůbec.«
V dalším průběhu schůze pojednal podrobně a výstižně, dokládaje se hojnými citáty z Masarykových děl, dr. Evžen Stern o Masarykovi jako sociálním reformátorovi. Ukázal především, jak Masaryk pohlíží na socialism vůbec. Podle Masaryka socialism usiluje o spravedlivější a spravedlivé rozdělení všech statků, o zdokonalení společenské organisace. Při tom mu socialismus však nikdy nebyl pouze otázkou hospodářskou, nýbrž především otázkou mravního přesvědčení. Proto odmítal stanovisko ortodoxního historického materialismu, že pro vývoj společnosti mají rozhodující význam pouze hospodářské poměry, jež vytvářejí i poměry kulturní i mravní, na nich úplně závislé. Ale při tom jeho kritika historického materialismu, na němž v teorii — ne v praksi — u nás dříve dělnictvo stavělo, byla vždy spravedlivá. Uznával i jeho dobré stránky. Tak napsal:
123 »Avšak dovedu tento materialism pochopiti. Ctím v něm to úsilí, zjednat uznání práce člověka t. zv. malého, vážím si Marxova protestu proti sentimentalitě, vynucujícího z nás doznání, že celý společenský řád spočívá na mozolích a na potu«. Hodnotí v Marxovi, že v práci nalézá osobnost Člověka, nikoliv v majetku. Dále Masaryk odmítal vždy Marxovu teorii třídního boje. Podle něho sociální otázka netýká se pouze jedné třídy a kasty. Je otázkou všech, musí býti řešena celá a positivně, což znamená osvětliti a otepliti hlavy a srdce všech. Znamená to dáti moc duchu nad hmotou, znamená to potlačiti sebelásku. Osvětliti hlavy a otepliti srdce všech nelze pouze hospodářskými argumenty. Proto tento socialistický reformátor zdůvodňoval svoje sociální a socialistické přesvědčení ideou humanity a českou tradicí. Již v »Naší nynější krisi« volal: »Nebuďme však ve fantasii bratry všem a ve skutečnosti nikomu. Bratrem nám musí býti ten bratr, jehož jsme posud ve svém egoismu odstrkovali а k národní práci kulturní nepřipouštěli. My musíme i svou národní politiku socialisovat«. Konkrétně znamenalo to Masarykovi demokratisaci veškeré politiky (jeho účast v bojích za všeobecné a rovné právo volební), znamenalo mu to snahu o kulturní, duševní a mravní povznesení širokých vrstev lidových a znamenalo mu to i stálé zlepšování hmotného stavu dělnictva. A tak Masaryk klade všude důraz na socialisaci vzdělání jakožto předpoklad úspěchu sociální reformy. »Reální socialisační program nesmí zapomínati na socialisaci vzdělání. O této socialisaci se tolik nemluví, ale bez ní nebude socialisace hospodářské (Poselství z 28. října 1919). Za prvou podmínku, přímo za předpoklad osvětného a hmotného povznesení dělnictva považoval Masaryk vždy přiměřené zkrácení pracovní doby. Roku 1900 za stávky hornické slovem i písmem pracoval pro osmihodinovou dobu pracovní. V řeči ke stávkujícím uváděl: »Požadavky Vaše jsou spravedlivé. Osmihodinová doba pracovní je požadavkem lidskosti. Jde o to, aby dělník mohl se vzdělávat, aby zachovati mohl zdraví sobě a své rodině. A požadavku tomuto, již pro svůj prospěch vlastní, když ne ze soucitu, musí rozuměti vrstvy měšťanské, a zejména by mu měli rozuměti — kdyby vůbec něco chápali — ti, kdož hlásají lásku k bližnímu a křesťanskou snášenlivost«. Ze všech Masarykových projevů, z jeho děl i z jeho politické prakse, z jeho projevů za války, je jasno nade vší pochybu, jak mu vždy »česká otázka je sociální otázka« — devisa, která musí zůstati i naší národní a státní věčnou pravdou.
Při závěru schůze bylo uloženo jejímu předsednictvu, aby poslalo panu presidentovi blahopřejný dopis, jehož znění bylo přijato vřelým souhlasem. V dopise kanceláři presidenta republiky se praví: »V dnech, kdy celý národ vděčně vzpomíná velikého životního díla pana presidenta republiky, Sociální ústav a Sociologická společnost s radostným povděkem vzpomenuly zejména vynikajících jeho zásluh v oboru českých věd sociálních i v praktickém životě a. působení sociálním, kde prof. Masaryk byl jedním z prvých našich sociálních buditelů, kde jeden z prvých razil u nás cesty opravdovému, hluboce lidskému sociálnímu smýšlení a uvědomění.«
Před tím v přednáškovém pořadu zimního období promluvil v Sociálním ústavě 11. února přednosta zem. úřadu pro zprostředkování práce, p. Karel Komínek »O československém vystěhovalectví do Francie«. Přednášku tu otiskuje »Sociální revue« pro její časovost a praktický dosah per extensum. Po přednášce samé, která byla vyslechnuta s opravdovým zájmem obecenstva, jež se velmi četně shromáždilo, zejména z kruhů odborových organisací a z úřednictva ústavů pro zprostředkování práce, jakož i z kruhů dělnických, rozvinula se živá debata. Zahájil ji předsedající jednatel
124 Soc. ústavu dr. Štern, který ocenil zájem a práci p. přednosty Komínka a jeho úřadu, věnované dělnickému vystěhovalectví do Francie. Smlouva, regulující toto vystěhovalectví, vznikla z podnětu Francie. Je důležitá již tím, že je to první mezinárodní smlouva z oboru sociální politiky, uzavřená naší republikou. Význam její mimo jiné spočívá v tom, že najímání dělníků mohou zprostředkovat jenom veřejné zprostředkovatelny práce. Tím je dána i jistá možnost regulovati odchod dělníků kvalifikovaných, Stejně důležité je ustanovení smlouvy, že dělníci českoslovenští musí dostávati stejné mzdy jako domorodí. Tak brání se tomu, aby naše dělnictvo nebylo ve Francii živlem sociálně nevítaným, snižujícím mzdy domácích dělníků. Konečně, ač není ve Francii povinné nemocenské pojištění, byla zabezpečena pro přistěhovalé československé dělnictvo léčebná péče po 8 týdnů. Smlouva má tedy světlé stránky, ale přes to bude ji nutno doplniti smlouvou úplné vzájemnosti v oboru úrazového a sociálního pojištění vůbec, vzájemnosti o choré ve veřejných ústavech atd. Ovšem jistě nebude lze měnit článek 13. smlouvy, který zabezpečuje přistěhovalého dělníka pro celou smluvní dobu podnikateli, jenž si ho najal a hradil mu značné náklady výpravy do Francie. Rovněž nebude lze vymoci, aby československý konsul byl účasten přímo jako orgán spolurozhodující ve sporech, které by snad vznikly z pracovní smlouvy mezi československým dělníkem a francouzským podnikatelem; tomu brání již obvyklé mezinárodní pojetí suverenity státu, jenž každý na svém území vždy vykonává všechnu pravomoc jenom svými vlastními orgány. Ostatně potíže, které na počátku jistě byly, ale ovšem ne v té míře, jak přicházely zveličované do tisku, jsou již překonány. Zásluhu o to má zejména také účast odborových organisací při najímání dělnictva. Potom promluvil ještě ministerský rada Palkoska, který objasnil postup při najímání zemědělského dělnictva do Francie a prospěch z něho. Odchází tu sezónní dělnictvo ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, které dříve nacházelo letní zaměstnáni v jižních Uhrách. Dnes politické poměry zabraňují, aby našlo práci tam a tak rozmnožovalo by doma jenom řadu nezaměstnaných. Mimo to pracovní a mzdové podmínky jsou ve Francii mnohem příznivější. Bylo nyní dosaženo, aby zdravotní prohlídky dály se definitivně v Bratislavě lékařem, ustanoveným francouzskými úřady. Přičiněním francouzského ministerstva orby jsou nyní organisovány společné cesty i zpět do vlasti. Eventuelní spory vyrovnávají se většinou po dobrém prostřednictvím dvou úředníků francouzského ministerstva orby, znalých češtiny. Konečně dr. Rosenkranz poukázal, že nařízením francouzského ministerstva vnitra z listopadu 1924 porušena byla konvence, pokud jde o volné (neorganisované) přistěhovalectví našich dělníků: Připouští se nyní do Francie jednotlivě dělník z Československa jen tehdy, má-li průkaz ověřený pařížským úřadem, že má ve Francii zaměstnání. Ministerstvo sociální péče ovšem diplomatickou cestou již ve věci té zakročilo, ale výsledek dosud není znám. Je však pravděpodobno, že dojde k celkovému doplnění konvence. Doslovem předsedajícího dra Šterna, který vyslovil naději, že informace a podněty schůze budou dobrým poučením našemu dělnictvu a dají materiál i pro jednání o event, změně smlouvy, byla zdařilá schůze skončena.
Vedle činnosti přednáškové má Soc. ústav na péči hlavně činnost publikační. V r. 1925 vydal zatím další dvě čísla svých Publikací. Č. 15. přineslo překlad prof. L. Varleze »Kontinentální vystěhovalecká statistika v Československu«, jež podává více, než by se dalo souditi podle samého názvu spisku. Dílko, které vyšlo z duševní dílny Mezinárodního úřadu práce, nepodává pouze referát a posudek — mimochodem řečeno:
125 velmi uznalý — o československé vystěhovalecké statistice a její methodách. Podává i stručné dějiny našeho vystěhovalectví s daty do konce r. 1922, jež překladatel doplnil až po 3. čtvrtletí 1924, dále zabývá se vystěhovaleckým zákonodárstvím a naší vystěhovaleckou smlouvou s Francií a resortními úmluvami s Německem a Rakouskem. Jako 16. číslo Publikací vyšel spisek Ing. Jar. Langa, živnostenského inspektora v Mladé Boleslavi, »Domácká práce pro výrobu rákosového zboží« (na Bakovsku). Práce podává dobrý přehled pracovních podmínek, výrobní techniky a sociálního postavení uvedeného oboru.
V informační činnosti Sociální ústav zodpověděl dotazník Mezinárodní konfederace duševních pracovníků o poměrech intelektuálních pracovníků u nás. Odpověď vypracoval, pokud to při krátkosti lhůty bylo možno, — (pro zodpovědění některých otázek by bylo třeba teprve šetření zvláštního) — dr. VI. Procházka. Dotazník byl Soc. ústavu předložen československou odbočkou uvedené Konfederace, jejíž založení na sklonku loňského roku Soc. ústav uvítal a jíž nabídl součinnost, kterou mohl takto nyní osvědčiti.
V letním období letošního roku (od 1. dubna do 30. září) bude opětné otevřena čítárna při knihovně ministerstva soc. péče, a to vždy v úterý a v pátek od 4 do 7 hodin odpoledne.
Na 22. dubna na 5. hod. odpol. svoláno je sborové sedění (plenární schůze) Soc. ústavu do zasedací síně ministerstva obchodu, průmyslu a živností. Na pořadu jsou zprávy funkcionářů za rok 1923/1924, návrh na změnu stanov, k němuž dalo podnět minulé sborové sedění, návrh na spojení pracovních sekcí (druhé s třetí a čtvrté s pátou) a rozhovor o další činnosti ústavu.
Nově byli zvoleni na schůzi rozšířeného představenstva Soc. ústavu na uvolněná dvě místa v kategorii členů řádných pp. dr. E. Roos, gen. ředitel Zemské banky v Čechách, a dr. A. Fernegg, gen. tajemník Svazu průmyslníků v Liberci, a za členy dopisující zvoleni pp. dr. J. Janovský, min. místotajemník, a dr. J. Kotek, min. místotajemník v Praze. Pan ministr sociální péče jmenoval pak dopisujícími členy Soc. ústavu pp. V. Dundra, redaktora a odborového tajemníka v Praze, dra V. Kazdu, ministerského radu v Praze, J. Linharta, redaktora a kanc. tajemníka při čs. tiskové kanceláři v Ženevě, dra H. Masaříka, čs. sociálního atašé v Bruselu, dra .VÍ. Procházku, min. koncipistu a spisovatele v Praze a Jos. Tomase, leg. radu při čs. vyslanectví v Bernu.
126

Citace:

Ze Sociálního ústavu Československé republiky. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1925, svazek/ročník 6, s. 134-138.