Poměry pracovní.
Rozhodčí soudy mzdové nejsou úřady správními. K žádosti sekretariátu ústředního svazu stavebních dělníků v Moravské Ostravě za úpravu pracovních poměrů dělnictva zaměstnaného v živnostech stavebních, vydal rozhodčí soud mzdový v Brně naříkaný nález, jímž určil výši mezd stavebního dělnictva, zaměstnaného u podnikatelů staveb v Českém Těšíně a v okresu českotěšínském.
Jednaje o stížnosti společenstva koncesovaných živností stavebních v Českém Těšíně, podané proti této úpravě, musil nejvyšší správní soud předem ex officio zabývati se otázkou, je-li rozhodčí soud mzdový, proti němuž stížnost směřuje, úřadem správním ve smyslu § 2 zákona o správním soudě, neboť jen v tomto případě byl by soud povolán k tomu, aby zákonnost jeho rozhodnutí přezkoumal.
V tomto směru uvažoval soud takto:
V době, kdy vydáno bylo naříkané rozhodnutí, spočívala instituce rozhodčích soudů mzdových na předpisech hlavy druhé zákona o stavebním ruchu ze dne 25. ledna 1923 č. 35 Sb. z. a n., dle jehož § 16 zřízeny byly zmíněné soudy k tomu, aby
1. vykládaly smlouvy kolektivní,
2. rozhodovaly hromadné spory vzniklé ze smlouvy pracovní
3. a stanovily podmínky pracovní, zejména mzdové, pokud se tak nestalo smlouvou kolektivní.
Při zkoumání charakteru těchto orgánů musí především napadnouti, že zákon sám pojmenovává je soudy, z čehož jistě možno usuzovati, že je také za soudy pokládá. Názor opačný dal by se hájiti jen tehdy, kdyby přímo ze zákona samého bylo patrno, že onoho pojmenování bylo tu užito jen zcela nahodile a že zákon dalek byl úmyslu, aby tím chtěl nějak naznačiti povahu orgánů jím zřizovaných. Pro takový náhled neposkytuje však zákon té nejmenší opory, naopak z celého jeho obsahu je patrno, že pojmenování onoho bylo tu užito s rozmyslem a za určitým cílem.
Nasvědčuje tomu především okolnost ta, že ačkoliv zákon o stavebním ruchu recipoval svým paragrafem 15. četná ustanovení zákona z 5. prosince 1919 č. 655 Sb. z. a n. o rozhodčích komisích pro úpravu služebního poměru zřízenců v kovodělném průmyslu, a ačkoliv zákon tento byl mu do jisté míry vzorem, přece z něho nepřevzal pro své orgány označení »rozhodčí komise«, nýbrž nazval je soudy, čímž zcela jasně projevil odlišnou povahu obou těchto orgánů, totiž tam úřadu správního, zde soudu.
Proto také vyloučil zákon o stavebním ruchu z obdobného použití předpis odst. 1. § 10 svrchu citovaného zákona, jenž pro nález rozhodčí komise požaduje schválení ministerstva sociální péče, neboť nechtěl připustiti tu anomalii, aby rozhodnutí soudu podléhalo schválení správního úřadu, nýbrž chtěl i tu zachovati princip oddělení správy státní od soudnictví.
Nehledě však k tomu, i samotna působnost rozhodčích soudů mzdových je taková, že naprosto nelze je zařaditi do kategorie úřadů správních. Jsouť soudy ty v podstatě povolány k tomu, aby vykládaly kolektivní smlouvy, rozhodovaly hromadné spory ze smluvy pracovní a nahražovaly výrokem soudním existující mezery v kolektivních smlouvách resp. tyto smlouvy samy. Přikazuje tedy zákon soudům těmto vesměs kompetenci, jež, kdyby šlo jen o jednotlivý pracovní poměr mezi určitým zaměstnavatelem a dělníkem, spadala by do rámce působnosti soudů
71 zřízených na základě všeobecné organisace soudní, resp. soudů živnostenských.
Povolává-li zákon v tomto případě k úkolům svrchu vytčeným soudy zvláštní, lze důvod toho shledávati jedině v tom, že chtěl tam, kde naproti sobě jako strany vystupují jednak organisace zaměstnavatelů, jednak organisace zaměstnanců, vložiti rozhodování do rukou orgánů, které svým zvláštním složením jsou k řešení těchto sporů mezi oběma kolektivy zvlášť uzpůsobeny a nelze z toho dovozovati, že zamýšlel vyjmouti úkoly ty z kompetence soudů a přiřknou ti je zvláštním úřadům správním k tomu cíli zřízeným.
Z toho patrno, že rozhodčí soudy mzdové nejsou úřady správními a že stížnost proti jejich nálezu k nejvyššímu správnímu soudu podaná je s hlediska § 2 zákona o správním soudě nepřípustná. Bylo ji proto odmítnouti. (Z nálezu nejv. správ. soudu v Praze ze dne 15. října 1924, č. 17716-24.)