Nález

nejvyššího správního soudu ze dne 24. června 1919 č. 3191 o stížnosti Václava Jíši ve Zbiroze proti rozhodnutí býv. c. k. ministerstva sociální péče ve Vídni ze dne 26. června 1918 č. 11042 v příčině dodatečného placení úrazových pojistných příspěvků.
Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody:
Výměrem Úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 21. dubna 1913 č. 32565 byl stěžovatelovu podniku "výroba špiček a troubelí" přede- psán za příspěvkové období 1910/II. až 1912/II. pojistný příspěvek úhrnným obnosem 517 K 98 h s 4% úroky ode dne splatnosti do 14. dubna 1913, per 31 K 96 h, dohromady 539 K 94 h. kromě dalších 4% úroků z prodlení. Tento předpis stal se z moci úřední na základě šetření důvěrníka. ježto zjištěno bylo, že stěžovatel neplnil povinnost ve příčině vedení záznamů mzdových §em 1. odst. 1. zák. z 8. února 1909 c. ř. z. 29 uloženou.
Tento výměr byl postupem instancí potvrzen naříkaným rozhodnutím s tou změnou, že výše příspěvků, jež stěžovatel má dodatečně nahraditi Úrazové pojišťovně, stanovena na základě opraveného výpočtu sumou 378 K 62 h.
O stížnosti proti ministerskému rozhodnutí podáme, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Stěžovatel nepopírá, že mzdových záznamů v době, k níž se sporný nárok Úrazové pojišťovny vztahuje, nevedl. Opomenutím této povinnosti zaměstnavatelem nabyla Úrazová pojišťovna ve smyslu § 1. odst. 7. zák. z 8. února 1909 č. ř. z. 29 práva, příspěvky předepsati z moci úřední. Okolnosti, na něž poukazuje stěžovatel. Že sám jest nezpůsobilý záznamy vésti, a že pro nepříznivé poměry závadu nemohl zaměstnávati účetního něho zvláštního dílovedoucího, jenž by záznamy vedl, nejsou se zřetelem k předpisu zákona s to, aby vylučovaly právní důsledky v citovaném předpisu pro její zanedbání stanovené. Pokud se týče způsobu, jakým takové vyměření z moci úřadu se státi má, ponechává zákon pojišťovně Úrazové na vůli vzíti za základ buď data předešlých období příspěvkových, anebo jinaká šetření. Není v rozporu s tímto ustanovením, vyměřila-li příspěvky v daném případě jednak na základě výkazů nemocenské pokladny, jednak na základě šetření o výši mzdy, stěžovatelem v ev,bodné době skutečně placené. Námitku, že řízení v tom směru bylo vadné, mohl by nejvyšší správní soud uznati jen tenkráte za důvodnou, kdyby byl stěžovatel v řízení správním prokázal, že vyměření zaleženo jest na skutkových předpokladech zřejmě nesprávných. Neboť předpis § 1. odst. 7. uved. zákona ukládá podnikateli, jenž povinnosti v odst. 1. vyznačené nedostál, důkaz o tom. že vyměření příspěvků z moci úřední nevyhovuje zákonu, nebo spočívá zjevně na mylných předpokladech. Důkaz o zjevné nesprávnosti základů, na nichž sporné příspěvky vyměřeny, stěžovatel však nepadal, ač mu k tomu ve správním řízení opětovně poskytnuta byla příležitost.
Takovým důkazem nejsou pouhá všeobecná tvrzení, že všichni proti nemoci pojištění zaměstnanci nepodléhají také pojištění úrazovému, že po celou dobu nemocenského pojištění v závodě nepracovali, že mzda byla u některých nižší než bylo vyšetřeno: neoznačilť stěžovatel, pro které zaměstnance a za kterou dobu povinnost k úrazovému pojištění uznává, pokud se týče i popírá a jakou mzdu v sporné době každému jednotlivému, povinnému úrazovému pojištění podrobenému zaměstnanci skutečně platil. Dokladů pak v těchto směrech vůbec nepodal ani neoznačil, jakým způsobem by takové doklady mohly býti zjednány, pokud, se týče správný a bezpečný základ pro vyměření pojišťovacích poplatků mobil býti opatřen pro dobu, kdy povinných záznamů mzdových nevedl. Neodporuje, tedy dle toho, co vyloženo, naříkané rozhodnutí zákonu a není tu také vytýkané vadnosti řízení, pročež bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

Nález nejvyššího správního soudu ze dne 24. června 1919 č. 3191. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1919, svazek/ročník 1, s. 50-51.