Č. 593.

Pozemková reforma: I. * Nález dle § 18 zák. zábor. ze dne 16. dubna 1919 čís. 215 sb. z. a n. nemůže býti odepírán z důvodů čerpaných z veřejnoprávních úvah o účelu pozemkové reformy ani z důvodu, že zcizení, o něž jde, ruší soustavnou akci přídělu půdy. Při zjištění podmínek pro vydání nálezu tohoto jest rozhodnou jen soukromopodnikatelská, hospodářská stránka transakce, o jejíž účinnost vůči státu jde. — II. * Předpis § 18 zábor. zák. poskytuje straně, jež prokáže, že zcizení »zabraného majetku« smluvené v době od 29. října 1918 do 24. dubna 1919 bylo nutno k řádnému hospodaření, nárok na vydání nálezu, konstatujícího tuto okolnost. Nález tento vydati jest po provedeném administrativním řízení, v němž zachovati jest zásadu o slyšení stran. — III. * Předpis § 7 zábor. zák. nevztahuje se na smlouvy o zcizení majetku záborovému zákonu podléhajícího, jež byly třebas jen ústně uzavřeny před 25. dubnem 1919. Byly-li smlouvy takové uzavřeny v době mezi 29. říjnem 1918 až incl. 24. dubnem 1919, spadají výlučně pod normu § 18 cit. zák.
(Nález ze dne 24. listopadu 1920 č. 11396).
Věc: Firma Zuckerfabrik Pawlowitz von J. Latzel & Comp., Gesellschaft m. b. H. v Pavlovicích (adv. Dr. Ferd. Heller z Prahy) proti Státnímu úřadu pozemkovému v Praze stran neschválení prodeje pozemků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje, pokud se vztahuje na smlouvu uzavřenou s Františkem M. pro vady řízení, jinak pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze dne 1. října 1919 zažádala stěžovatelka u ministerstva zemědělství, aby po rozumu § 18 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. uznalo proti státu za účinné smlouvy, uzavřené před vydáním tohoto zákona, totiž 1. smlouvu směnnou s manželi Arnoldem a Bertou W. ze 4. března 1919 stran četných pozemků z ví. č. 4 pozemk. knihy obce Pavlovic, 2. smlouvy kupní uzavřené s jednotlivými kupci, jež dosud nebyly písemně vyhotoveny, ale dne 19. dubna 1919 ohlášeny byly pod č. r. B. 609 k vyměření poplatků (skutečný den uzavření byl 12. dubna 1919), o některých pozemcích z vl. pavlovické č. 4 a některých pozemcích z vložky čís. 730 a 1197 v Rakvicích a 3. smlouvu kupní uzavřenou dne 29. února, správně července 1919 o pozemku č. kat. 2327 z vl. č. 41 v Bořeticích, prodaném Frant. M„ protože jde vesměs o právní jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření, resp. aby k uzavření smluv uvedených pod č. 2 udělilo dle § 7 cit. zákona souhlas k písemnému vyhotovení jejich. K žádosti byla připojena mimo jiné směnná smlouva zmíněná pod č. 1. a kupní smlouva uvedená pod č. 3., nikoli též znění smluv zmíněných pod č. 2. Vyřízení této žádosti urgováno podáním ze dne 17. prosince 1919.
Pozemkový úřad, na nějž v tom směru přešla dle zákona ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. pravomoc ministerstva zemědělství, zamítl naříkaným rozhodnutím žádost onu s odůvodněním, že předčasné získávání zabraných pozemků mimo akci pro příděl zabrané půdy mohlo by rušiti jednotnost a soustavné provádění této akce.
Nejvyšší správní soud, rozhoduje o stížnosti podané pro vadnost řízení a nezákonnost, vycházel z těchto úvah:
Vzhledem k obsahu stížnosti i námitkám odvodního spisu nutno si především zodpovídati otázku, zda sporný případ posuzovati jest dle § 7 či dle § 18 záborového zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. či zda snad v případě konkrétním nemohou resp. nemají přijíti k platnosti oba předpisy. K odpovědi této jest nutno míti na zřeteli vzájemný vztah obou uvedených předpisů i uvědomiti si jasně podmínky, jež zákon sám stanovil pro aplikaci jedné i druhé z těchto norem. Zákon o zabrání velkého majetku pozemkového určil v § 19 počátek své působnosti ode dne svého vydání, t. j. dnem 25. dubna 1919. Mohou tudíž všechny jeho předpisy, pokud snad samy neobsahují nějaké výjimky, přijíti k platnosti teprve po dnu 24. dubna 1919 a mohou vztaženy býti jen na skutkové děje, které teprve po tomto dnu se realisovaly. Možno zejména použíti § 7 tohoto zákona, jenž stanoví pro »zcizení, pronájem a dělení« — má-li transakce taková míti proti státu právní následky — potřebu úředního souhlasu, jen na ona zcizení a ony pronájmy a dělení velkého majetku pozemkového v § 2 naznačeného se týkající, která se udala p o dnu 24. dubna 1919.
Stejné disposice s majetkem tím z doby starší nemohou býti posuzovány podle tohoto předpisu, nýbrž účinky jejich i právní postavení státu vůči nim řídí se jednak dle dřívějších ustanovení stejné otázce věnovaných, z nichž vzpomenouti jest zejména zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n., jednak dle zvláštní normy zákona záborového, která právě tyto dřívější transakce chce stihnouti. Normou touto jest § 18 záb. zák., jenž dotýká se otázky, jak posuzovati jest smlouvy o zcizení, pronájem a zavazení »zabraného« majetku, t. j. majetku, který by dle tohoto zákona podléhal záboru — uzavřené po 28. říjnu 1918. Ježto pro posouzení těchto smluv, byly-li uzavřeny po dnu 24. dubna 1919, přichází k platnosti již výlučně § 7, nutno normu § 18 vztahovati jen na ony smlouvy o zcizení, pronájem a zavazení »zabraného majetku«, jichž uzavření spadá v dobu mezi 29. říjnem 1918 až do dne 24. dubna 1919. Z toho všeho však jest patrno, že pro rozhodnutí otázky, kterého z obou předpisů v konkrétním případě při posouzení určité smlouvy použíti jest, rozhodným jest jedině den, kdy dotčená smlouva byla uzavřena.
Toto rozeznávání jest velmi důležito, ježto předpis § 7 se od předpisu § 18 velmi podstatně liší. Kdežto § 7 ke »zcizení, pronájmu, zavazení a dělení zabraného majetku« vyžaduje předchozího souhlasu úřadu, tedy aktu konstitutivního, jímž teprve dotčené právní jednání zakládá právní následky i proti státu, nemluví § 18 o nižádném takovém positivním kroku státu, jímž by bylo smlouvy dříve uzavřené doplniti a tím účinnost jejich na stát vztáhnouti. Zákon tu sám všechny smlouvy pod předpis § 18 spadající, tedy všechny smlouvy zcizovací, nájemní i zavazující, uzavřené v době mezi 29. říjnem 1918 až 24. dubnem 1919, ač-li nejde o výjimku stanovenou v druhém odst. § 18 ve znění zákona ze dne 11. července 1919 č. 287 sb. z. a nař., prohlašuje již eo ipso za bezúčinné proti státu, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.
Jest tudíž v těchto případech na stranách interesovaných, by konstatování toho, že tato podmínka jest splněna, samy na úřadu žádaly, chtějí-li míti jistotu, že sankce § 18 proti nim použito nebude. Zažádají-li o to, pak domáhají se nikoli souhlasného nebo schvalovacího projevu státu, resp. jeho úřadu k uzavřené dříve smlouvě ve smysiu § 7, nýbrž zjišťovacího nálezu, že zákonná podmínka v § 18 pro plnou účinnost smluv dotčených vůči státu jest splněna.
Na nález takový mají strany nejen nárok procesualní, nýbrž — je-li existence podmínky oné dána, t. j. zjištěno-li, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření — i nárok materielní. Nemůže jim proto vydání nálezu tohoto ani zásadně ani z příčin ať politických, ať z ohledu na reformu pozemkovou odvozovaných býti odpíráno a nemůže při rozhodnutí samém nic jiného býti vzato v úvahu, než zda řádné hospodaření vlastníka vyžadovalo a odůvodňovalo onu transakci, o niž jde.
Již z těchto úvah plyne, že nelze nález dle § 18 žádaný odůvodňovati motivy, jaké by snad mohly míti význam při rozhodování otázky, má-li či nemá-li býti udělen souhlas k stejné smlouvě, jejíž datum by však spadalo v dobu po 24. dubnu 1919, kteréžto motivy však se na posouzení potřeby řádného soukromopodnikatelského hospodaření na statku nevztahují. Nemůže býti proto také, jde-li o aplikaci jen § 18, uplatňováno hledisko, v naříkaném rozhodnutí zaujaté, jež uvažuje, jaký účinek získávání pozemku mimo akci pro příděl půdy má na jednotnost a soustavné provádění akce této. Odůvodnil-li žalovaný úřad své zamítavé rozhodnutí jen touto úvahou, bylo by je uznati za protizákonné a nemístné, je-li jisto, že šlo opravdu jen o smlouvy zcizovací uzavřené v době mezi 29. říjnem 1918 až do 24. dubna 1919.
Okolnost tuto žalovaný úřad ve svém odvodním spise ohledně všech sporných smluv vůbec popírá, maje za to, že předpis § 18 může býti vztažen jen na smlouvy, které do 24. dubna 1919 byly nejen uzavřeny, nýbrž i knihovně vtěleny, ježto prý k perfekci »zcizení« jest nutným i vklad, a kde tohoto vkladu do 24. dubna 1919 nebylo, jde prý jen o akt zamýšleného zcizení, jehož uskutečnění spadá v dobu po 24. dubna 1919 a jejž následkem toho jest posuzovati jen dle § 7. Argumentace tato, která se snaží obmeziti působnost § 18 na prospěch extensivního použití § 7, jest již proto pochybena, že chce z normy všeobecné odvozovati rozsah výjimečné normy zvláštní, kdežto přece dle zásad logických nutno naopak při výkladu poměru normy výjimečné k pravidlu, z něhož stanoví úchylku, vždy vycházeti z obsahu této normy zvláštní. Nemožno tudíž pro výklad rozsahu § 18 použíti výkladu § 7, nýbrž naopak, třeba vyložiti předpis § 18 sám o sobě, aby zjištěno bylo, které případy § 18 zahrnuje a je tím z § 7 vyjímá.
Znění i smysl § 18 však nenechávají nižádné pochybnosti o tom, že stačí k použití tohoto předpisu, aby datum smlouvy spadalo v dobu mezi 29. říjnem 1918 až 24. dubna 1919, aniž jest zapotřebí také jejího vkladu v době této. Jest proto opačné stanovisko žalovaného úřadu již z tohoto důvodu nesprávno a není třeba uvažovati, zda lze přisvědčiti mínění, že § 7 mluvě »o zcizení« a nikoli o »smlouvách zcizovacích«, pojmem tím chtěl naznačiti něco jiného, zejména zda jest pravdou, že zcizením dle § 7 rozumí se celý akt zcizovací inclusive příslušný knihovní vklad.
V případě předloženém jde o tři skupiny smluv, z nichž skupina ad 1 a 2 nepochybně zahrnuje v sobě vůbec jen smlouvy před 24. dubnem 1919 uzavřené. Nemůže býti o tom sporu, že tak tomu jest při smlouvě směnné sub 1 uvedené s datem 4. března 1919 a nemůže to býti popíráno ani při smlouvách pod č. 2 vypočtených, jejichž uzavření bylo dne 19. dubna 1919 úřadu poplatkovému k vyměření poplatku ohlášeno. Že smlouvy sub 2 uvedené byly pouze ústně uzavřeny, nemůže na věci ničeho měniti, poněvadž ani v § 18 ani v jiném zákoně není předepsáno, že by smlouva o zcizení pozemku nemohla býti s účinností mezi kompaciscenty zřízena v jiné než písemné formě.
Ohledně těchto smluv (ad 1 a 2) přicházejí tudíž všechny shora uvedené úvahy k plné platnosti a nebylo proto možno žádost stěžovatelky stran těchto smluv posuzovati dle § 7 záb. z., nýbrž nutno jejímu vyřízení položiti za základ toliko předpis § 18. Uvádí-li žalovaný úřad na svoji obranu, že v rámec svého rozhodováni dle § 7 záb. zák. pojal také otázku, zda zcizení sporných pozemků bylo k řádnému hospodaření žádoucno, nemůže se na tyto vývody vůbec pozírati a to nejen proto, že důvod tento se stranou ani sdělen nebyl, nýbrž i proto, že ocenění a hodnocení této okolnosti pouze s hlediska veřejnoprávního § 7 nemůže nikdy nahraditi nutné a povinné konstatování této okolnosti, jaká se státi musí s hlediska soukromohospodářského dle § 18 nálezem zjišťovacím.
Pouhé negativní zodpovídání její předsevzaté úřadem pro jeho vlastní forum internum nemůže také ani proto stačiti, že takové negativní konstatování zasahující tolik v majetkovou sféru stran nesmí se státi bez řízení, v němž by stranám byla dána možnost, aby důkazy potřebné nabídly resp. provedly neb o jejich provedení žádaly.
Ze všech úvah těchto musil nejvyšší správní soud dospěti k závěru, že naříkané rozhodnutí v uvedeném rozsahu t. j. pokud se týká smluv ad 1 a 2, odporuje zákonu a musil je proto dle § 7 zákona o správ. s. zrušiti.
Při tom mohl námitku stížnosti uplatňující, že pozemkový úřad měl již před vydáním naříkaného rozhodnutí jednati se stěžovatelkou o tom, zda by si nedala pozemky zcizované započísti do výměry nemovitosti po rozumu § 11 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. jako bezdůvodnou nechati stranou, ježto otázka přikázání resp. výběru pozemků dle § 11 volné disposici vlastníka přenechaných se z řízení, které jest provésti dle § 18 záb. zák., vůbec vymyká.
Co se však týče smlouvy uzavřené s Františkem M. o pozemku č. kat. 2327 v Bořeticích, uvedené pod č. 3, zůstavují spisy správní vážné pochybnosti o okolnosti pro posouzení stížnosti rozhodné t. j. o dnu, kdy smlouva tato byla uzavřena.
Kdežto v žádosti na pozemkový úřad stranou stěžující dne 1. října vznesené jest obsaženo tvrzení, že smlouva tato uzavřena byla »u soudu dne 29. února 1919,« nese originál této smlouvy k žádosti oné připojený datum Pavlovice, dne 29. července 1919, Auspitz am 11. September.
Naříkaný nález neobsahuje nižádného zjištění této okolnosti, nýbrž zahrnuje i tuto smlouvu do svého výroku, pro který byl východištěm § 7 zák. záborového. Ale při tom bylo přehlédnuto, že strana sama ve svém podání ze dne 1. října 1919 za schválení této smlouvy dle § 7 zák. záborového nežádala, nýbrž domáhala se toliko výroku dle § 18 cit. zák., tak že — ježto nelze předpokládati, že by úřad pozemkový chtěl zakročiti ex officio dle § 7 — nutno vysvětlení tohoto výroku hledati jen v chybném a spisům odporujícím pojetí onoho úmyslu strany, jaký byl projeven v žádosti ze dne 1. října 1919. Kromě toho jeví se i podstatný nedostatek v tom, že úřad opomenul náležitě vyšetřiti správnost tvrzení strany, že i zde jedná se o smlouvu před 25. dubnem 1919 uzavřenou a že tudíž i tu má přijíti k platnosti § 18 zák. záborového a nikoli předpis § 7.
Zjištění toto mělo se tím spíše státi, když udání strany, kladoucí datum této smlouvy na den 29. února 1919, nejen odporuje datu písemného vyhotovení téže smlouvy, nýbrž jest očividně i proto nesprávno, že rok 1919 nebyl rokem přestupným a neměl tudíž únor 29 dnů. Neprovedl-li žalovaný úřad toto šetření a pojal-li chybně žádost stěžovatelky, způsobil, že naříkané rozhodnutí resp. řízení jemu předcházející trpí v těchto směrech podstatnou vadou, která činí nutným zrušení v odpor vzatého nálezu v tomto bodě dle § 6 zákona o správ. soudě.

Citace:

č. 644. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 821-824.