Č. 647.

Zabírání bytů: * V jednání o zabrání bytu dle § 11 zák. byt. jest manžel v mezích předpisů ob. zák. občanského zástupcem manželčiným.
(Nález ze dne 31. prosince 1920 č. 12842.)
Věc: Emanuel a Marie S. v Nové Vsi proti okresní správě politické v Příbrami o zabrání místností.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze dne 30. května 1920, doručeným toliko stěžovateli, zabrala bytová komise v Nové Vsi v jeho domku byt o 2 místnostech, totiž krám a kuchyni, poněvadž nejsou od roku 1914 obývány. Stěžovatelův odpor zamítnut naříkaným rozhodnutím ze dne 23. června 1920 č. 22079, poněvadž zjištěno, že zabrané místnosti jsou déle 3 měsíců úplně prázdné, že stěžovatel má ještě 4 jiné místnosti, jež mu úplně postačí, že při zábavách nestěhuje tam nábytek a že domek ten. jsa úplně oddělen, provozu hostinství nepřekáží.
O stížnosti, uplatňující vadnost řízení a nezákonnost rozhodnutí, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost namítá nejprve, že stěžovatelka jest jako spoluvlastnice hostince č. p. 52 v Nové Vsi též spoluvlastnicí domku, v němž zabrány místnosti, že však nebyla o zabrání vyrozuměna, pročež je rozhodnutí, správně řízení zmatečné.
Tato námitka není odůvodněna, poněvadž vyrozuměním manžela byla vyrozuměna i manželka.
Jeť manžel dle § 2 zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. a §§ 91 a 1238 o. z. o. zákonným zástupcem manželčiným, zejména i ve správě jejího majetku a ručí dle § 1239 jen za kmenové jmění, kdežto z užitku za jeho správy docílených není povinen, mimo případ výslovné úmluvy, klásti účet.
Ježto v řízení dle bytového zákona jde jedině o otázku, možno-li za určitých podmínek vyloučiti volnou disposici vlastníka aneb oprávněného správce s bytem neb místností, jakož i volný výběr nájemníků a ustanovení činže, kdežto užitky z pronájmu plynou nerušené dále vlastníku nemovitosti neb jinému oprávněnému, jest zřejmo, že jde tu o otázku dotýkající se výlučně užitků. Když však těmito manžel tak volně nakládá, že je i spotřebovati může, aniž by z toho účet kladl, plyne z toho i jeho neobmezené právo zastupovati ve všech těchto záležitostech manželku vyrozuměti i jeho manželka jako spoluvlastnice.
Ježto stěžovatelka netvrdí, že svému manželi odňala správu svého majetku, platí doručení manželi i za doručení manželce. Z téhož důvodu patrně stěžovatel ve správním řízení ani netvrdil, že o zabrání měla se vyrozuměti i jeho manželka jako spoluvlastnice.
Není tedy tato výtka stížnosti odůvodněna.
Žalovaný úřad zabral byt ten dle § 8, odst. 1, čís. 1 zák. bytového, předpokládalť, že zabrané místnosti jsou déle 3 měsíců úplně prázdné, čili že je nikdo neobývá a že stěžovatelé jako majitelé jejich mají byt ve svém hlavním stavení v hostinci č. p. 52.
Tomuto zjištění a právnímu základu čelí stížnost toliko tvrzením, že domek ten jest výminkářským bytem Josefa K. a že z jeho ochoty používají místností v domku tom za špýchar na obilí ze svých 16 strychů polí, tak že slouží domek k provozování hospodářství.
V správním řízení bylo pouze tvrzeno, že stěžovatel má nad oněmi 3 místnostmi sýpku s vchodem z jedné této místnosti; že vchod ten je právě z místnosti zabrané, nebylo tvrzeno. Proto neměl žalovaný úřad příčiny zjišťovati tyto okolnosti i jsou námitky ty až ve stížnosti uvedené novotou, k níž nejvyšší správní soud dle § 2 zák. o nejvyšším správním soudě a §§ 5 a 6/1 zák. o správním soudě přihlížeti nemůže.
Zůstává tedy skutkové zjištění žalovaného úřadu, že místnosti zabrané jsou přes tři měsíce neobývány, neotřeseno, nejvyšší správní soud jest jím dle § 6/1 zák. o správním soudě vázán a ježto z něho po zákonu plyne zabratelnost těchto místností, bylo nutno stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.. Nebylo třeba uvažovati o tom, jsou-li místnosti ty pro stěžovatele přespočetné, poněvadž po zákonu lze i nepřespočetné části bytu dle č. 1 zabrati, rovněž ne o tom, musí-li se při zábavách nábytek z hostinských místností přenášeti do zabraných místností, poněvadž nejde o věci, jež byly uloženy v místnostech zabraných.

Citace:

č. 647. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 827-829.