Č. 604.

Pensijní pojišťování: I. * Povolání učitelů středních škol není samostatným povoláním ve smyslu čl. I., odst. 1, č. 1 min. nař. ze dne 23. prosince 1908 č. 263 ř. z. — II. * Za normální pensijní nároky ve smyslu § 1, odst. 1 zák. ze dne 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 nelze pokládati nároky, jichž právním podkladem je tento zákon. — III. * Postupem ve smyslu § 1, čl. 4 min. nař. z 28. prosince 1908 č. 263 ř. z. jest rozuměti toliko postup v rámci téže služební organisace.
(Nález ze dne 2. prosince 1920 č. 11739.)
Věc: Kuratorium městského dívčího lycea v Chrudimi proti ministerstvu sociální péče v Praze o pensijní pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení, pokud se týká povinnosti pensijní ho pojištění Marie S.; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Bývalý správní soud ve Vídni nálezem ze dne 31. prosince 1914 č. 12.509 zrušil pro vadné řízení rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 7. února 1914 čís. 44892, jímž bylo uznáno, že suplující a výpomocnč síly učitelské na městském lyceu dívčím v Chrudimi podléhají pensijnímu pojištění. Vadu shledal soud jednak v tom, že nebyly v úvahu vzaty skutkové okolnosti kuratoriem uváděné k odůvodnění sprošťovacího důvodu stanoveného v č. 4 článku I. min. nař. ze dne 28. prosince 1908 č. 263 ř. z., jednak že do zkoumání sprošťovacího důvodu č. 1 článku I. cit. min. nařízení ani místodržitelství ani ministerstvo vnitra se nepustilo, skutkové podklady nebyly zjištěny a nebylo o tom rozhodnuto, zda tento sprošťovací důvod jest dán, ač stěžující si kuratorium i tohoto důvodu osvobozovacího se dovolávalo. Když pak ministerstvo v důsledku tohoto nálezu nařídilo, aby od stěžujícího si kuratoria vyžádáno bylo podrobnější vysvětlení o tom, zda a pokud ustanovení různých sil učitelských při městském dívčím lyceu má býti předpokladem pro vykonávání samostatného povolání, podalo kuratorium vyjádření, v němž jednak uvádí, že síly učitelské, o jichž pojištění jde, byly — vyjma Marii S. a Emilii R. — na ústavě první rok svého působení uváděny v úřad učitelský (pokud se týče konaly tak zvaný zkušební rok), jednak poukazuje na platné předpisy o způsobilosti učitelské pro střední školy, Dodle kterých absolvování zkušebního roku, pokud se týče jednoleté uvádění suplentů, zkušební rok nevykonavších, v úřad učitelský způsobem v oněh předpisech vyznačeným je podmínkou dosažení místa skutečného učitele na střední škole. Z toho dovozuje kuratorium, že síly, o něž jde. vyjma dvě jmenované, považovati jest za nepovinné pensijním pojištěním podle článku I. č. 1 min. nař. ze dne 28. prosince 1908, dále že suplenty pokládati jest vůbec po dobu 5 let za nepovinné pojištěním podle čl. I, č. 4 téhož nařízení, ježto suplenti jsou zatímně ustanoveni ve veřejných službách, neboť lyceum chrudimské, jemuž právo veřejnosti bylo propůjčeno, jest ústavem veřejným. Pokud jde o Marii S. a Emilii R., kuratorium vedle téhož osvobozovacího důvodu dle článku I., č. 4 dovolává se též č. 3 téhož článku, tvrdíc, že jejich vyučování na lyceu bylo jen jejich, vedlejším zaměstnáním. K tomuto vyjádření připojilo kuratorium prohlášení většiny učitelských sil, o jejichž pensijní pojištění je spor, toho obsahu, že byly po jeden školní rok uváděny na ústavě v úřad učitelský a že toto tehdejší postavení musí považovati za průpravu k vykonávání samostatného povolání jako učitelé na školách středních.
Ministerstvo sociální péče po té naříkaným rozhodnutím vyslovilo, že suplující a výpomocné síly učitelské na městském lyceu dívčím v Chrudimi Čeněk F., Antonie H., Václav J., Milada K., Dr. Felix Z., Otto D., Josef M., Alois N., Alois S., Marie S. a Emilie R. pensijnímu pojištění podléhají a sice z následujících důvodu:
Samostatným povoláním ve smyslu č. 1 článku I. min. nař. ze dne 28. prosince 1908 č. 263 ř. z. jest každá činnost, již vykonává hospodářsky samostatný, v žádném služebním poměru nestojící subjekt, kdežto podle šetření odbytí předepsaného roku zkušebního má za účel dosažení postavení řádného učitele, tudíž uzavření služebního poměru. Není tu tudíž předpokladu č. 1 článku I. zmíněného nařízení. Osvobozovací titul bodu 4 předpokládá též mimo jiné požadavky, že s očekávaným postavením služebním spojeny jsou normální nároky, ale i skuteční učitelé lycea nemají normálních nároků, nýbrž podléhají pensijnímu pojištění a skutečně jsou u Všeobecného pensijního ústavu pojištěni; poněvadž však může býti spojeno provisorní ustanovení učitelských sil jenom s definitivním ustanovením na lyceu samotném a nikoliv u některého jiného ústavu, není splněn tento předpoklad bodu čtvrtého. Z toho důvodu odpadla nutnost prozkoumati, zda jest jmenované zřízence pokládati za zřízence zaměstnané ve veřejných službách.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná popírá, že osoby právě jmenované v době, kdy jako suplující a výpomocné síly učitelské na lyceu v Chrudimi působily, podrobeny byly povinnému pensijnímu pojištění dovozujíc, že osoby ty náležejí, pokud se týče náležely tehdy do skupin zřízenců, jež byly ministerským nařízením ze dne 28. prosince 1908 č. 263 ř. z. od pojišťovací povinnosti podle zákona ze dne 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z roku 1907 osvobozeny, a to do skupiny v článku I. tohoto nařízení pod č. 1 a 4 a dvě zl nich (S. a R.) mimo to i do skupiny pod č. 3 téhož článku označené.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
A. Pod č. 1 uvádí citované nařízení osoby, »které za příčinou provozování samostatného povolání musí podati podle zákona nebo nařízení průkaz praktické činnosti a jsou za touto příčinou ve služebním postavení, které zakládá pojišťovací povinnost, za předepsaného nejmenšího trvání této činnosti.«
Ministerstvo ve svém rozhodnutí popřelo, že by tohoto osvobozovacího důvodu bylo možno v daném případě použíti, vykládajíc výraz onoho předpisu »samostatné povolání« tak, že jím rozuměti jest činnost, již vykonává subjekt hospodářsky samostatný, v žádném služebním poměru nestojící, kdežto vykonání zkušebního roku má za účel dosažení postavení řádného učitele, tudíž uzavření služebního poměru.
Nejvyšší správní soud shledal právní názor, který tu žalovaný úřad projevil, důvodným. Odporovalo by běžnému způsobu vyjadřování, kdyby výrazu »samostatné povolání« použilo se na povolání vykonávaná v služebním poměru. Ale i znění onoho předpisu vylučuje jakoukoliv pochybnost, že se tu »samostatné povolání« a »služební postavení« staví proti sobě jako dva pojmy protivné. K stejnému výsledku vede i srovnání předpisů pod č. 1 a pod č. 4 obsažených. Oba založeny jsou na téže myšlence: vyjmouti z pojistné povinnosti takové služební poměry, které dle své povahy jsou dočasné, jsouce nezbytným přechodem do povolání, jež sama pojistnou povinnost nezakládají. Takovýmito povoláními jsou právě jednak povolání samostatná, jednak z povolání služebních ta, která spojena jsou s normálními nároky vyznačenými v 2. větě 1. odst. § 1 zákona ze dne 16. prosince 1906. Prvá kategorie povolání míněna jest v č. 1, druhá v č. 4 článku I. nařízení z 28. prosince 1908. Při jiném výkladu byl by vzájemný poměr těchto předpisů nesrozumitelný.
B. Naříkané rozhodnutí dovozuje dále, že učitelské osoby, o jejichž pensijní pojištění je spor, nelze zařaditi ani do skupiny zřízenců, jež z pojistné povinnosti vyňaty byly předpisem pod č. 4 článku I. uvedeného nařízení z roku 1908. Dle tohoto předpisu osvobozeny byly od povinnosti pensijního pojištění »osoby, jsoucí ve zkušební praxi nebo prozatímně ve veřejných službách, pokud jejich zaměstnání jest řádnou podmínkou pro postup do služebního postavení spojeného s normálními nároky v § 1, odst. 1 zákona vytčenými za předepsaného nejmenšího trvání praxe na zkoušku a není-li takového předpisu, nejdéle po 5 let.« Po rozumu § 1. odst. 1 zákona ze dne 16. prosince 1906, jehož se tu jest dovoláváno, vyňaty jsou totiž z pojistné povinnosti zřízenci ve veřejných službách, pokud mají normální nároky na invalidní a starobní pensi a na pensi pro své pozůstalé.
Ministerstvo popřelo, že by uvedeného předpisu (č. 4 nařízení) dalo se použíti pro daný případ, vycházejíc jednak ze skutkového předpokladu, že ani učitelé skuteční při lyceu chrudimském nemají normálních nároků pensijních, podléhajíce pensijnímu pojištění podle zákona pensijního, jednak z právního názoru, že provisorní ustanovení učitelských sil lze uváděti ve spojení jen s definitivním ustanovením na lyceu samotném a nikoliv na nějakém ústavě jiném. K tomu ministerstvo dodává, že z tohoto důvodu netřeba zkoumati, zda jest ony zřízence pokládati za zřízence zaměstnané ve veřejných službách.
Pokud se týče úsudku naposled uvedeného, dlužno především poznamenati, že dle povahy věci měl se úřad nejprve zabývati otázkou, jde-ii v daném případě o zřízence zaměstnané v službách veřejných, kteráž okolnost je pojmově základním předpokladem, z něhož citovaný předpis vychází. V zásadě však nelze úsudku upříti oprávněnost. Neboť jest zřejmo, že jen tenkráte, když jsou splněny veškery podmínky v č. 4 cit. nařízení stanovené, jest nárok na osvobození od pojistné povinnosti podle tohoto předpisu odůvodněn a tudíž nedostatek i jen jediné z náležitostí těch osvobození vylučuje, a jest pak bez významu, zda ostatní dány jsou čili nic.
Ministerstvo, však jednu z podmínek v článku I. pod č. 4 označených popřelo tvrdíc, že ani definitivní učitelé lycea chrudimského nemají pensijních nároků ve smyslu § 1, odst. 1 zákona pensijního. Je-li tento předpoklad odůvodněn, jest otázka, jsou-li učitelé ústavu zřízenci zaměstnanými ve veřejných službách, nerozhodnou, neboť takoví zřízenci nejsou z povinnosti pensijní prý vyňati bez výhrady, nýbrž jen, mají-li příslušné pensijní nároky.
I. Proti skutkovému předpokladu žalovaného úřadu, že skuteční učitelé ústavu nemají normálních pensijních nároků, čelí vývody stížnosti potud, pokud poukazují k tomu, že skutečné síly učitelské lycea pojištěny jsou u Všeobecného pensijního ústavu na základě pensijního normálu.
Námitka ta zahrnuje v sobě skutkové tvrzení, že pro skutečné učitele lycea platí nějaký pensijní normál. Tvrzení tohoto obsahu není však obsaženo ani v ministerském rekurse ze dne 23. listopadu 1912, jenž jest podkladem i rozhodnutí naříkaného, ani v dřívějších projevech kuratoria. V přípisu z 12. června 1912 čís. 138 prohlásil spolek pro zřízení a vydržování dívčího lycea v Chrudimi za kuratorium tohoto ústavu, že dosud ani spolek ani ústav vlastního pensijního ústavu nemá, naopak pravil, že kuratorium uznává povinnost pensijního pojištění učitelských sil definitivně při ústavech ustanovených pro dobu, pokud o pensijní pojištění těchto definitivních sil není postaráno jinak lépe. V tomto projevu spatřovati jest doznání, že definitivním učitelům ústavu nějaký, na zvláštním normálu založený pensijní nárok zajištěn není. Se zřetelem k tomu byl žalovaný úřad v právu, vycházel-li ze skutkového předpokladu, že definitivní učitelé normálního nároku pensijního nemají; k tvrzení opačnému, teprve ve stížnosti obsaženému nejvyšší správní soud po rozumu § 6 zák. o spr. soudě přihlížeti nemohl.
Pokud by však v této námitce stížnosti bylo spatřovati námitku právní toho obsahu, že nárok definitivních učitelů lycea na pojištění u Všeobecného pensijního ústavu jest normativním nárokem pensijním ve smyslu § 1 zákona pensijního, jest námitka ta neodůvodněna. Příslušným předpisem § 1 vyňal pensijní zákon z roku 1906 z pensijní pojistné povinnosti tímto zákonem stanovené zřízence ve veřejných službách, pokud mají normální nároky tam označené. Jest tedy mimo pochybnost, že normálními nároky mínil tu nároky zakládající se na jiné »normč«, nikoli na předpisu tohoto zákona. Pojištění definitivních učitelů lycea u Všeobecného pensijního ústavu je však pojištěním zakládajícím se na předpisech zákona pensijního a nepozbylo by této právní povahy ani tím, kdyby nějakým »pensijním normálem« byl jim nárok na takovéto pojištění výslovně přiznán.
II. Proti právnímu názoru, v naříkaném rozhodnutí formulovanému v ten rozum, že ve smyslu předpisu pod č. 4 čl. I. cit. nařízení provisorní ustanovení učitelských sil může býti spojeno jenom s definitivním ustanovením na lyceu samotném, směřují vývody stížnosti o tom, že jednoroční zavádění v úřad učitelský osob, o jichž pensijní pojištění je spor, bylo pro ně podmínkou, aby dosáhly postavení řádného učitele. K tomu jest předem podotknouti, že úřad nepopřel, že všechny ony osoby skutečně v naznačeném smyslu v úřad uváděny byly a nejvyšší správní soud musil tudíž z tohoto skutkového předpokladu vycházeti.
Podstatu oné námitky dlužno spatřovati v tom, že podle názoru stížnosti, i kdyby postup provisorních učitelů do služebního postavení spojeného s normálními nároky pensijními na lyceu samém byl vyloučen z té příčiny, poněvadž ústav ten nároků takových v žádném případě neposkytuje, přece jen okolnost, že oním jednoletým zaváděním do služby nabývají způsobilosti dosáhnouti postavení řádného učitele, třeba i na jiných ústavech, a tudíž i na ústavech, pro něž pensijní normál platí, kvalifikuje takovou provisorní službu na lyceu chrudimském na zaměstnání, jež jest řádnou podmínkou pro postup do služebného postavení spojeného s normálními nároky pensijními po rozumu předpisu č. 4 opětně citovaného.
O námitce této uvažoval nejvyšší správní soud takto: Mluví-li nařízení »o postupu do služebního postavení« (v německém znění »Einrucken« in eine Dienststellung), nelze to vykládati jinak, než že má na zřeteli přechod z praxe na zkoušku nebo ze služby prozatímní do postavení s normálními pensijními nároky v rámci téže služební organisace (byť i nešlo právě o týž ústav). Výraz »postup« (»Einrúcken«) lze dle obyčejného způsobu vyjadřování použíti jen o změně postavení na podkladě téže služební organisace. Osvobozovací důvod č. 4 lze dle toho vztahovati jen na osoby, jež uplynutím zkušební praxe nebo provisoria s pensijními nároky nespojeného dosahují postavení spojeného s normálními pensijními nároky, aniž při tom přestávají náležeti k téže organisaci služební. Za nezbytný předpoklad »postupu« jest tu tedy pokládati úpravu služebních poměrů, jakýsi služební řád, jenž jest jednotnou základnou služebního postavení před »postupem« i po něm. Provisorní učitelé lycea chrudimského však, jak z předcházejícího je patrno, v rámci služebního poměru k tomuto ústavu postavení s normálními nároky pensijními dojíti nemohou a nemůže proto u nich býti také řeči o »postupu« ve smyslu předpisu č. 4 nařízení z roku 1908. Okolnost pak, že po vykonané praxi, pokud se týče po zkušebním roce mají možnost nabýti definitivního postavení na ústavech jiných, a to i takových, jež definitivním učitelům poskytují »normativní nároky«, pokládati jest dle toho, co shora vyloženo, s hlediska onoho předpisu na moment zcela nerozhodný.
Námitka, již stížnost s hlediska předpisu č. 4 činí, založena jest na výkladě tohoto předpisu v ten rozum, že za rozhodné nesluší pokládati, je-li mezi provisorním ustanovením a postavením spojeným s normálními pensijními nároky organická souvislost, zakládající se na trvání téhož služebního poměru, pokud se týče na totožnosti služebního řádu pro obojí platného, nýbrž za rozhodný pokládá moment zcela jiný, totiž že ono provisorní zaměstnání je okolností zjednávající, respektive doplňující potřebnou dle příslušných předpisů kvalifikaci k nabytí místa skutečného učitele na středních školách vůbec. Leč kdyby bylo úmyslem nařízení z r. 1908 stanoviti takovýto důvod osvobozovací, bylo by musilo zvoliti zcela jiný způsob vyjádření. Znění nařízení tohoto, jak svrchu vyloženo, výklad takový nepřipouští. Musila tudíž námitka v tomto směru vznesená býti zamítnuta jako neodůvodněná.
C. Pokud jde o Marii S. a Emilii R., stížnost připomíná, že pro jejich osvobození od pensijní pojistné povinnosti uváděn byl také důvod pod č. 3 min. nař. z roku 1908 stanovený, totiž že jejich zaměstnání na lyceu bylo jen jejich vedlejším zaměstnáním.
K tomu jest nejprve připomenouti, že, jak již svrchu stala se zmínka, jest naříkané rozhodnutí rozhodnutím o ministerském rekursu kuratoria z r. 1912 a nejvyšší správní soud může proto naříkané rozhodnutí přezkoumávati jen se zřetelem k obsahu rekursu onoho. V tomto rekursu však dovolávalo se kuratorium osvobozovacího důvodu ve smyslu č. 3 nařízení z roku 1908 výslovně jen pro S., nikoli však pro R. K námitce, že tento důvod vztahuje se i na R., již kuratorium vzneslo teprve v řízení prováděném na základě nálezu správního soudu vídeňského, tedy dávno po uplynutí rekursní lhůty, nebyl žalovaný úřad povinen přihlížeti, a ani nejvyšší správní soud nemůže, pojalo-li ji kuratorium do nové stížnosti, vzíti ji za podklad pro věcné přezkoumání rozhodnutí naříkaného. Stran S. dovolávalo se však kuratorium také osvobozovacího důvodu dle č. 3 nařízení z roku 1908 již v onom ministerském rekursu i bylo tedy věcí ministerstva, aby také k němu ve svém rozhodnutí přihlédlo. To však ministerstvo opomenulo, zůstalo tedy rozhodnutí v tomto směru neúplným a musilo proto, pokud se týká S., pro vadné řízení býti zrušeno.

Citace:

č. 604. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 726-731.