Č. 576.

Stavební právo (Čechy): Vyzvalo-li obecní zastupitelstvo vlastníka parcelovaného pozemku, aby postoupil příslušnou část pro ulici, jde o pouhý projev strany, nikoliv o rozhodnutí úřední.
(Nález ze dne 9. listopadu 1920 č. 10711.)
Prejudikatura: srovn. nález č. 233.
Věc: Antonín Macháček v Jiřících proti zemskému správnímu výboru v Praze o postup pozemků k ulici.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení, pokud jím bylo ponecháno v platnosti rozhodnutí obecního výboru ze dne 21. června 1919 č. 1183; v ostatních bodech zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v Jiřících uváživši ve schůzi konané dne 11. května 1919, že není dosud náležitě splněna povinnost k postupu pozemkového pruhu pro ulici podél domků čp. 83, 85, 86, 88 a 99. kterážto povinnost dle mínění obecního zastupitelstva vzešla rozdělením pozemků č. kat. 302 a 311 na staveniště, usneslo se vyzvati Antonína Macháčka, nynějšího vlastníka pozemkových dílců č. k. 302/1, 302/2 a 311/1 jakožto právního nástupce Anny Zengrové, jež rozdělení pozemků na stanoviště provedla, by pruh pozemkový určité šířky od svých parcel k veřejné ulici postoupil.
Usnesení toto oznámeno bylo Antonínu Macháčkovi výměrem obec. úřadu ze dne 20. května 1919 v ten smysl, že obecní zastupitelstvo prohlásilo dotčený pruh pozemkový za veřejnou cestu, kterou jest ponechati jako cestu tvrdou.
V rekursu, který Antonín Macháček, dnešní stěžovatel, proti usnesení obecního zastupitelstva podal k okresnímu výboru, bylo namítáno, že rekurent ani sám parcelaci neprováděl ani od své předchůdkyně žádného závazku k postupu pozemku nepřevzal. Okresní výbor podjav se meritorního přezkoumání naříkaného usnesení zamítl rekurs tento s odůvodněním, že postupní povinnost v § 22 čes. stav. řádu parcelentu uložená jest povahy veřejnoprávní, lpí tudíž na realitě a přechází na příštího nabyvatele, i když nebyla knihovně zajištěna.
Další rekurs, v němž stěžovatel popíral, že dány jsou předpoklady § 22 stav. řádu, byl zemským výborem zamítnut pro nepříslušnost úřadů samosprávných, ježto předmětem sporu jest bezvadný postup pozemku pro veřejnou cestu, o sporech takových však že nejsou povolány rozhodovati úřady samosprávné, nýbrž po rozumu § 25 stav. řádu zemský úřad politický.
Rozhodnutí toto naříká stěžovatel před nejvyšším správním soudem, namítaje: 1. že nikdy nepředcházelo řízení parcelační, že nejedná se tedy o bezplatný postup pozemku na ulici podle řádu stavebního, nýbrž o prohlášení cesty za veřejnou, pročež nelze prý říditi se kompetenčním předpisem § 25 stav. řádu, nýbrž jde prý o věc spadající do příslušnosti úřadů samosprávných; leč i kdyby vskutku šlo o případ § 25 stav. řádu, byl prý 2. zemský správní výbor povinen veškeré řízení před úřady samosprávnými provedené zrušiti pro nepříslušnost úřadů těchto, a ponechal tedy neprávem v platnosti rozhodnutí okresního výboru a usnesení obecního zastupitelstva ze dne 11. května 1919.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti takto:
ad 1. Jak již z vypsání děje vychází na jevo, bylo od počátku mezi obcí a stěžovatelem úplně jasno, že jde o bezplatný postup z důvodu parcelace, kterou předchůdkyně stěžovatelova af již dle úředního povolení nebo jen fakticky byla provedla. Protokol o schůzi obecního zastupitelstva ze dne 11. května 1919 nepřipouští žádné pochybnosti o tom, že obec vyvozuje svůj nárok na postup pozemků z ustanovení § 22 stav. řádu, a stěžovatel sám, nedávaje se mýliti nejasným zněním výměru o tom vydaného, výzvě ve výměru tomto obsažené rozuměl tak, jak byla vskutku míněna, a v tomto smyslu se také v obou svých rekursech v pořadí instančním podaných bránil.
Vzešel tedy mezi obcí a stěžovatelem vskutku spor o bezplatný postup pozemku k veřejné komunikaci, a to z důvodu rozdělení pozemku na místa stavební.
Rozhodování o sporech takových je však dle § 25 stav. řádu přikázáno zemskému úřadu politickému a zemský výbor tedy právem vyslovil, že úřady samosprávné nejsou příslušný ve věci této rozhodovati. Zdali parcelace byla úředně povolena, jak uvádí se v citovaném protokolu obec. zastupitelstva, či byla-li provedena bez úředního povolení, jak tvrdí stížnost, jest okolnost, kterou náleží vyšetřiti a posouditi příslušnému úřadu ve sporu o postup pozemku meritorně rozhodujícímu, pro otázku příslušnosti nemá to vše významu. Je tedy prvá námitka stížnosti bezdůvodná.
ad 2. Vycházeje ze správného názoru právního, že úřady samosprávné nejsou příslušný ve sporné věci rozhodovati, nesměl však zemský výbor obmeziti se na konstatování své vlastní nepříslušnosti k věcnému rozhodování, nýbrž byl povinen meritorní výrok, který stranou byl vzat v odpor, právně s hlediska svého názoru právního přezkoumati.
Ponechav rozhodnutí okresního výboru nedotčeno, nevyčerpal tedy žalovaný úřad svého úkolu, opravným prostředkem naň vzneseného, takže rozhodnutí jeho zůstalo neúplným. V tom sluší spatřovati podstatnou vadu formální, pro kterou bylo nutno naříkané rozhodnutí v tomto směru zrušiti.
Na omylu jest však stěžovatel, když se domnívá, že mělo býti zrušeno usnesení obecního zastupitelstva a výměr obecního úřadu na jeho základě vydaný.
Neboť právě proto, že úřady samosprávné, tudíž i úřad obecní, nejsou povolány ve sporu o bezplatný postup pozemku z důvodu parcelace vydávati úřední rozhodnutí, nelze v usnesení obecního zastupitelstva ani ve výměru obecního úřadu spatřovati nic jiného, než pouhý projev strany, splnění svého nároku požadující, pro jehož zrušení neměl zemský výbor žádného důvodu.

Citace:

č. 412. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 316-318.