Č. 638.

Ochrana nájemníků: I. Přezvědné osoby zmíněné v § 10. min. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. nemusí býti odbornými znalci. — II. Nejvyšší správní soud, přezkoumávaje zákonitost rozhodnutí správního nemůže zpravidla přihlížeti k právním normám vyšlým teprve po vydání rozhodnutí toho.
(Nález ze dne 23. prosince 1920 č. 12819).
Věc: Fa. Benedikt Klernperer v Praze (adv. Dr. P. Löwy z Prahy) proti nájemnímu úřadu v Praze o zvýšení nájemného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím ze dne 2. března 1920 č. r. 151 uznal žalovaný úřad vzhledem k poloze v nejživější části města a k počtu a rozsahu místností roční peníz 25000 K bez vedlejších poplatků za přiměřené nájemné z bytu a obchodních místnosti, jež má najaty stěžovatelka v domě Rozalie Q. čp. 982-1. v Praze.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Žalovaný úřad dospěl k svému rozhodnutí na základě šetření konaného k jeho příkazu okresním magistrátním dozorcem. Stížnost vytýká, že řízení to jest vadné, poněvadž přibrán na pomoc neodborník místo znalce stavitele.
Tato námitka není však odůvodněná. Dle § 10 nař. min. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n., jímž je předepsáno, jak jest rozhodovati o přípustnosti zvýšení nájemného, rozhoduje nájemní úřad, když vyslechnuty byly přezvědné osoby, jež jsou místních poměrů znalé. Nařízení nepředepisuje tedy slyšení znalce, nýbrž jen osob, jež ze své zkušenosti znají všechny okolnosti, k nimž po názoru nájemního úřadu má se při rozhodování pravděpodobně hleděti, aniž by se na osobách těch žádalo naprosté specielní odbornictví. Stačí tedy osoba laická, může-li jen podati potřebná vysvětlení.
V daném případě stačila znalost činžovních poměrů v okolí onoho domu panujících, a tuto znalost okresní magistrátní dozorce dle svého úředního oboru působnosti má. Není tedy řízení vadné proto, že on byl úřadem dotázán.
V dalším vytýká stížnost nezákonnost rozhodnutí a chce, aby nejvyšší správní soud rozhoduje přihlédl k rozporu rozhodnutí s § 8 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n., poněvadž prý nyní tu jde o řízení soudní.
Tu přehlíží stížnost, jak správně vytýká odvodní spis, povahu rozhodování nejvyššího správního soudu, jenž není instancí, jež by rozhodovala ve věci samé dle zákonů platných v době rozhodování, nýbrž toliko instancí kasační, jež přezkoumává, je-li naříkané rozhodnutí v souhlasu se zákonem v době tohoto rozhodování platným, a jež mimo zvláštní případy, o něž tu však nejde, k novým normám, vyšlým po naříkaném rozhodnutí, přihlížeti nemůže. Proto není ani tato námitka na místě.
Konečně shledává stížnost nezákonnost v tem, že nájemné již po 15 procentním zvýšení mírového nájemného penízem 14000 K placené zvýšeno bylo o 180 proč, tedy nejen nepřiměřeně, ale přímo přemrštěně, kdyžtě čistá činže 25000 K znamená se všemi vedlejšími poplatky nájemné celkem okrouhle 36000 K.
Po této stránce uvážil nejvyšší správní soud toto:
Citovaným min. nař. vydán byl zákaz neoprávněného zvyšování nájemného, jejž nařízení normovalo jinak pro nájem malých bytů a obchodních místností a jinak pro nájem ostatních bytů a místností.
Přípustnost zvýšení činže z malých bytů a obchodních místností vázal § 2 na určité skutkové okolnosti a připustil je jen do celkové výše nákladu těmito skutečnostmi vyvolaného. U ostatních bytů a obchodních místností, o jaké v daném případě jde, předepsal § 2 A, že je dovoleno smluviti zvýšení nájemného s vedlejšími poplatky, jež nájemce měl dříve platiti, jen penízem, jenž je dle okolností případu přiměřen.
Ze srovnání obou případů je zřejmo, že při větších předmětech nájmu zvýšení je přípustno nejen proto, že nastala některá z okolností v § 2 vytknutých, nýbrž i z příčin jiných a že není omezeno na určitou míru, jako v případě § 2, nýbrž že může býti stanovena výše, avšak jen do té míry, aby zvýšení bylo přiměřené »dle okolností případu.«
Posouzení, zdali konkrétní zvýšení činže dle okolností případu, o nějž jde, je přiměřené, vyžaduje ovšem, aby byly úřadem předem zjištěny a v rozhodnutí uvedeny všechny okolnosti, jež v konkrétním případě odůvodňují úsudek, že zvýšení činže je přiměřené.
Takovými okolnostmi mohou býti asi rozsah a umístění najatých místností, jejich poloha vzhledem k ruchu místnímu, jejich vypravení a zařízení, poměr k okolním obdobným činžím, všeobecné i zvláštní náklady vynaložené na dům a místnosti, o něž jde, veřejné dávky z něho placené a pod., ovšem vedle okolností zcela konkrétních, jež se ani předvídati nedají. Vyvoditi pak z okolností takto zjištěných přiměřenou činži, je věcí volného posouzení úřadu.
V daném případě nezjistil úřad po této stránce ničeho, nýbrž založil rozhodnutí své na pouhém úsudku přezvědné osoby, ač tento nebyl opřen o nijaké skutkové okolnosti, jež by mohly odůvodňovati zvýšení činže vůbec a stanovenou činži zvláště.
Nesprávným postupem byla takto znemožněna straně náležitá obrana a nejvyššímu správnímu soudu přezkoumání vůbec, pročež bylo zrušiti naříkané rozhodnutí dle § 2 zákona o nejvyšším správním soudě a § 6/2 zákona o správním soudě.

Citace:

č. 520. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 537-540.