Rozhodnutí nejvyššího soudu.
Byla-li na valné hromadě družstva způsobem nezákonným nebo stanovám odporujícím usnesena likvidace jeho a provedena volba likvidatorů, mohou jednotliví členové družstva i pouhou stížností proti povolení zápisu usnesení toho do obchodního rejstříku domáhati se nápravy, aniž třeba žaloby a rejstříkový soud, zjistiv vykonaným šetřením nezákonnost postupu valné hromady, může z moci úřadu zápis ten zrušiti.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 5. dubna 1929 R I 107/29.
Krajský soud v Čes. Budějovicích. Firm 1864/28.)
Na valné hromadě družstva bylo usneseno zrušení jeho a provedena ihned volba dvou likvidatorů.
Několik členů družstva, když rejstříkový soud k žádosti družstva zapsal jeho zrušení a zanesl likvidatory, podal návrh k rejstříkovému soudu, aby zápis ten byl zrušen a nařízen výmaz jeho, jelikož usnesení to stalo se na valné hromadě nesprávným způsobem a jest proto neplatné. Po konaném šetření rejstříkovým soudem vyšlo najevo, že skutečně usnesení valné hromady bylo zmatečné, jelikož jeden na valné schůzi přítomný člen měl 45 plných mocí jiných členu, avšak byl připuštěn jen k hlasování sám, tedy 44 hlasů jím za zmocnitele odevzdaných nebylo uznáno za platné, ač uznáno býti mělo a tímto neuznáním 44 hlasu docílena byla většina potřebná pro usnesení o zrušení družstva a o volbě likvidatorů, které tu vlastně nebylo. V důsledku toho zrušil rejstříkový soud zápis zrušení družstva a likvidace.
Proti usnesení zrušení zápisu takto prováděnému podalo společenstvo stížnost, jíž ve 2. stolici nebylo vyhověno.
Také dovolací stížnost zůstala bez úspěchu. Odůvodnění:
Nelze přisvědčiti právnímu názoru stěžujícího si společenstva, že členové družstva nemohou naříkati do usnesení, jímž byl zápis zrušen, nýbrž že by mohli jen nastupovati žalobou proti usnesení valné hromady.
Družstvo přehlíží, že řada jeho členů podala především proti nesprávnému postupu při hlasování na valné hromadě protest, a že teprve, když tomuto protestu nebylo vyhověno, a rejstříkový soud povolil zápis zrušení společenstva a likvidace, byla jimi podána stížnost, jejíž obsah kryl se v podstatě s protestem.
Rejstříkovému soudu nemůže býti odpíráno právo, aby při zápisu voleb nebo jinakých skutečností usnesených na valné hromadě nezkoumal materielní správnost opovědi, nýbrž aby se spokojil jen formálním obsahem usnesení, na jichž podkladě byla podána opověď, jestliže zví, ať již odkudkoli, že při usnášení se byly porušeny stanovy nebo zákon. To plyne již z ustanovení § 3 min. nař. ze 14. května 1873 č. 71 ř. z., dle něhož mají soudy z moci úřední bdíti nad zachováním předpisů o opovědi skutečností, jež jest zapsati do společenstevního rejstříku, ale také z § 9 zákona o revisi družstev ze dne 10. června 1903 č. 133 ř. z., podle něhož jest revisor povinen, jakmile zjistil, že nebyly dodrženy předpisy zákona neb stanov a nebyla zjednána náprava, oznámiti tuto závadu úřadům jmenovaným v § 2 tohoto zákona, tedy při společenstvech soudu. Z toho patrno, že rejstříkový soud může odstraniti následky vzešlé porušením stanov neb zákona a že tedy odpomoc proti usnesením společenstva učiněným na takovém vadném podkladě může býti zjednána tímto soudem.
Aby tomuto svému úkolu mohl dostáti, musí míti rejstříkový soud právo, aby konal příslušná šetření, zda oznámení o porušení stanov neb zákona jest pravdivé čili nic, a dle toho zápis povolil neb odepřel.
Byl-li zápis povolen, nelze odepříti členům družstva, aby se stížností domáhali změny, jde-li o skutečnost, která svým významem a důsledky zasáhá přímo v jejich práva společenstevní. (§ 9 nesp. pat. § 7 min. nař. ze dne 14. května 1873 č. 71 ř. z.)
Že takovou skutečností jest také zrušení společenstva, netřeba zvláště odůvodňovati. Ve věci samé nemá dovolací stížnost opory v § 16 cís. patentu z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z., neboť usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu rejstříkového, není ani ve zřejmém odporu se zákonem, ani se spisy, ani stiženo zmatečností.
Nedůvodné stížnosti nemohlo býti vyhověno.
Dodati jest ještě, že k zápisu zrušení společenstva a likvidace třeba ve smyslu § 8 zákona ze dne 17. února 1920 č. 134 sb. z. a n. svolení berní správy (srovnej rozh. č. 2753 sb. nejv. s.), které vůbec nebylo vykázáno.
—r.