Výjimečná ustanovení rakouského zákonodárství na poli živnostenské ochrany právní.

Napsal Dr. Rudolf Dominik.
Zákonodárství, praxe i theorie říše německé zabývala se poslední dobou intensivně otázkami živnostenské právní ochrany jak vzhledem k poměrům vnitřně-státním, tak i pokud se týče styků mezinárodních.1
Rada ustanovení v tomto směru svědčí o snaze Německa, zůstati i v hospodářském boji nepřemožitelným odpůrcem pokročilých průmyslových států západoevropských a odrážeti stejnými prostředky útoky na svou hospodářskou integritu.
Také v Rakousku, kde hlavní zřetel obrací se k úpravě poměrů zemědělských a všech otázek s tím souvisících, aby mimořádné poměry způsobené stavem válečným nebyly využity několika jednotlivci ke škodě celku, kde tudíž předpisy agrárněpolitické v poslední době značně převládají, vydána nařízení v oboru živnostenské ochrany právní, jimiž stanoveny vyjímky z positivního práva patentního, známkového a vzorkového, poskytnuté na dobu války ve prospěch obyvatelstva válkou postiženého se zřetelem k hospodářskému celku.
Veškerá výjimečná ustanovení tato, o nichž v následujícím chceme pojednati, opírají se o císařské nařízení ze dne 29. srpna 1914 č. ř. z. 227 o vlivu válečných událostí na lhůty, termíny a řízení a upravují v podstatě jen tuto otázku, pokud se jeví důležitou pro nabytí a udržení subjektivních práv patentních, známkových a vzorkových.
I. Pro obor práva patentního přichází v úvahu nařízení z 2. září 1914 č. 232 ř. z. Platí pro dobu válečných zápletek, počínaje prvým dnem mobilisačním (26. července 1914) až do neurčitého dosud termínu konečného, »který bude svého času nařízením stanoven«. Nařízení rozeznává mezi osobami zaměstnanými ve službě vojenské, pak takovými přihlašovateli nebo majiteli patentů, kterým — třeba nebyli sami vojáky — válečné události zabránily splniti všechny zákonem předepsané podmínky k nabytí a udržování práv patentních, a konečně ostatními majiteli patentů. Jako vojenské osoby vypočítává nařízení: příslušníky branné moci rakousko-uherského mocnářství, osoby povolané na základě §. 7. zákona branného nebo o válečných úkonech, personál polního četnictva, vojenské úředníky všeho druhu a osoby dobrovolné zdravotní služby.
Stanoveny pak jím tyto vyjímky z platného zákona patentního z ll./l. 1897, č. 30 z. ř.:
1. z §u 114., odst. 9. pat. zák., dle něhož nemajetným osobám může býti sečkán poplatek za přihlášku patentu a prvý poplatek roční.
Citované nařízení (v §u 2.) dovoluje však ve prospěch vojenských osob nahoře zmíněných sečkání všech ročních poplatků,2 jakož i sečkání poplatku za stížnost nebo odvolání (§ 116., č. 1. a 3. pat. z.). O sečkání toto zažádati možno až do uplynutí měsíce po konečném termínu u úřadu patentního. Bylo-li žádosti naznačené vyhověno — rozhoduje o tom president patentního úřadu s konečnou platností -— poplatek však přes to do měsíce po konečném termínu nesložen, jest za to míti, že bylo upuštěno od přihlášky patentu, resp. ohlášené stížnosti nebo odvolání, a patent již udělený v tomto případě zaniká.
Avšak i když žádost za sečkání byla zamítnuta,3 anebo vůbec ani nepodána a poplatek nezaplacen, lze patent zachovati za těchto podmínek:
a) zapraví-li se zameškaný poplatek nejdéle do měsíce po konečném termínu, a
b) podá-li se současně žádost o zachování patentu s průkazem, že zameškání platů bylo způsobeno jen válečnými událostmi, bez viny majitele patentu nebo jeho zástupce.
Pro nezaviněné zameškání platů mluví právní domněnka, když majitel patentu se nacházel v době splatnosti dotyčného poplatku ve vojenské službě, anebo když pro přerušení veřejné dopravy z důvodů válečných či mobilisačních nebylo včasné zaplacení možné.
O žádosti za zachování patentu usnáší se přihláškové oddělení patentního úřadu. Opatření, kterým žádosti té vyhověno, zapíše se do patentního rejstříku. Proti zamítavému usnesení dopuštěna jest stížnost dle §. 63. pat. zák.
Kdyby někdo zatím — patent za zaniklý pokládaje — vynálezu v dobré víře užíval, nelze ho poháněti pro porušení patentu; uživatel takový pozbývá však, bude-li patent původnímu majiteli zachován, práva k dalšímu užívání vynálezu.4
Nařízení z 2. září 1914 poskytuje tudíž vojenským osobám dva ochranné prostředky: jednak možnost dosíci předem odložení platů zákonem patentním předepsaných (§ 2. cit.), jednak možnost dosíci dodatečně zachování patentů přes opomenuté placení (§ 3. cit.); pro osoby nevojenské připuštěna jím jen možnost dodatečného prodloužení patentů. Teprve nařízením min. veř. prací ze 17./V. 1915 č. 123 ř. z. povoleno bylo i těm přihlašovatelům nebo majitelům patentů, kterým — ač vojenskou službu nekonali — válečné události zabránily zapraviti v čas předepsané poplatky, sečkání poplatků v tomtéž rozsahu jako osobám vojenským.
2. Výjimka ze zásady §u 84., odst. 1. pat. zák.
Platný zákon patentní nedovoluje navrácení v předešlý stav oproti zameškaným lhůtám.
Výjimku ze zásady této normuje § 4. cit. nařízení, uváděje řadu případů, kdy může navrácení v předešlý stav býti povoleno a stanově zároveň přesnými předpisy, v čem tato restituce záleží. Případ prvý. Přihlašovateli nebo jeho zástupci bylo zabráněno vojenskou službou, přerušením veřejné dopravy z důvodů válečných nastalým, nebo vůbec válečnými událostmi, aby svoji přihlášku náležitě sledoval a zaplatil v čas první roční poplatek nebo poplatek za přídavkový patent. Podle §. 114., odst. 6. pat. zákona, nastupovala by tu právní domněnka, že od přihlášky bylo upuštěno. Na žádost přihlašovatele, se kterou jest spojití průkaz o dodatečném zaplacení, může býti povoleno navrácení v předešlý stav a bude pak v dalším řízení o přihlášce té pokračováno. O žádosti rozhoduje přihláškové oddělení patentního úřadu.
Případ druhý. Přihlašovateli nebo jeho zástupci bylo zabráněno vojenskou službou nebo vůbec událostmi válečnými, aby podal proti usnesení patentního úřadu, kterým přihláška byla zamítnuta, patent odepřen nebo v omezeném rozsahu udělen, ve lhůtě 30denní stížnost od doručení dotyčného usnesení.
Na žádost přihlašovatele, se kterou jest tuto stížnost spojiti, bude povoleno navrácení v předešlý stav, a jeho stížnost bude i po této 30denní lhůtě přijata. Případ třetí. Proti udělení patentu podal odporovatel stížnost, následkem které toto usnesení bylo změněno v neprospěch přihlašovatele. Přihlašovateli nebo jeho zástupci bylo zabráněno vojenskou službou nebo vůbec událostmi válečnými, aby podal proti tomuto změněnému usnesení stížnost v 30denní lhůtě §u 63. pat. zák.
Na jeho žádost může býti podle §. 4. cit. nař. povoleno navrácení v předešlý stav, které bude záležeti v obnově řízení o stížnosti.
O žádosti přihlašovatele rozhoduje v případě druhém a třetím stížnostní oddělení patentního úřadu. Proti tomuto rozhodnutí není dalšího opravného prostředku (§ 39., odst. 3. pat. zák.).
Případ čtvrtý. Odvolání proti usnesením zrušovacího oddělení patentního úřadu nutno podati ve lhůtě 30denní od jejich doručení, jinak zamítne je patentní úřad jako opožděná (§§ 87., 88. pat. z.).
Ve prospěch stran, které uvedenou lhůtu vlivem událostí válečných propásly, dopouští se však restituce v tom smyslu, že jejich odvolání bude jako včasné přijato i po uplynutí této 30denní lhůty. O žádosti za navrácení, se kterou nutno odvolání spojití, rozhoduje zrušovací oddělení. Proti zamítavému usnesení lze se odvolati k patentnímu soudnímu dvoru.
§ 4. stanoví také, že osoby, které — v případě opatření dle §. 114., odst. 6. pat. z., jakož i při úplném nebo částečném odepření patentu — když okolnosti tyto vešly ve známost, vynálezu bezelstně užívaly, nemohou ani po navrácení v předešlý stav býti poháněny pro porušení patentu, nenabývají však práva k dalšímu užívání vynálezu toho.5
3. Výjimka z §u 57. posl. odstavce patentního zákona.
Ohlášení a vyložení patentní přihlášky může býti podle uvedeného předpisu zákona odloženo na návrh přihlašovatele na dobu tří až šesti měsíců.
Podle §. 7. cit. nařízení prodlužuje se však tato lhůta během období, pro které mimořádné předpisy vůbec platiti mají, až na 12 měsíců. Tato výjimka dopuštěna jest ve prospěch všech přihlašovatelů bez rozdílu, i když válkou nebo vojenskou povinností stiženi nebyli.
Nařízení z 2. září 1914 stanoví též, že všech výhod poskytovaných přihlašovatelům nebo majitelům patentů má se dostati i těm jejich spoluúčastníkům (spolupřihlašovatelům, podílníkům patentu atd.), kteří sami nebyli stiženi válkou nebo vojenskou povinností; nařízení veškerého ministerstva ze 27. listopadu 1914 č. 328 ř. z. přiznává pak — pod podmínkou vzájemnosti — všechny výhody tyto také osobám, které se nacházejí v podstatné stejném postavení u armád některého ze společných válčících států.6 7
II. Právo známkové.
1. Podle §. 16. zákona o ochraně známek z 6. ledna 1890, č. 19. z. ř., jest nutno známku obnoviti každých deset let novým zápisem do rejstříku známek u obchodní a živnostenské komory, v jejímž obvodu podnik známky užívající leží; nestane-li se tak před uplynutím dotyčné dekády, právo ze známky zanikne. Nařízením ze dne 24. září 1914 č. 257 ř. z. poskytnuta byla však pro známky, které dle uvedeného předpisu zákona v době od 26. července do 31. prosince 1914 za účelem zachování práva známkového bylo obnoviti, lhůta až do 1. února 1915. Lhůta tato byla pak prodloužena nařízením ze 24. prosince 1914 č. 355 ř. z. až včetně do 1. srpna 1915, a nařízením ze 24. července 1915 č. 177 ř. z. až do uplynutí tří měsíců ode dne, který jako konečný termín bude svého času nařízením stanoven.
Zároveň předepsáno, že nová dekada ochrany pro známku v této lhůtě obnovenou počíná dnem, kdy známka dle ustanovení cit. §u 16. nejpozději měla býti obnovena; byla-li snad některá známka následkem opomenutého obnovení již vymazána, během svrchu zmíněné lhůty však o obnovu její zažádáno, jest za to míti, že výmaz nenastal a má býti odvolán.
Táž lhůta k obnově poskytnuta jest také známkám cizozemských podniků, podle stávajících umluv se zemí původu dotyčné známky.8 2. Ustanovením §u 4. novely k zákonu o ochraně známek (zákon z 30. června 1895 č. 108 ř. z.) poskytnuta jest za podmínek tam stanovených — vedle případů v §u 21. lit. e) známk. zákona a v §u 3. novely zmíněných — žaloba na výmaz známky, a to na základě dřívějšího užívání stejné nebo zaměnitelné, třeba nezapsané značky; tento nárok žalobní zaniká, nebyla-li žaloba podána během dvou let od zápisu potírané známky (§ 4., odst. 1. a 3. nov.).
Pro osoby však, které následkem válečné služby nebo válečných událostí nejsou přítomny a kterým právě tím zabráněno bylo dotyčnou žalobu vznésti, zastavuje se běh i počátek této dvouleté lhůty na tak dlouho, dokud ony překážky trvají.
3. Všeobecně stanoveno pro právo známkové konečně, že výjimečná ustanovení pro řízení a lhůty v záležitostech veřejného práva ve prospěch vojenských osob nařízením vešk. min. ze dne 15. září 1914 č. 245 ř. z. poskytnutá, platí i pro správní věci v oboru ochrany známek (§ 6. nař. ze 24./IX. 1914).
III. Právo vzorkové.
§ 4. vzorkového zákona ze 7./12. 1858 č. 237 ř. z. stanoví, že výlučné právo užívání vzorku trvá nejdéle po tři léta od jeho uložení.
Nařízením z 2. června 1915 č. 152 ř. z. byl počátek i běh zmíněné lhůty ve válečném mezidobí zastaven. Toto mezidobí trvá od 26. července 1914 až do konečného, dosud neurčitého termínu, jenž bude svého času teprve stanoven. Nařízení rozeznává mezi vzorky, které v tomto mezidobí byly nebo budou uloženy, a konečně takovými, které už pozbyly ochrany uplynutím lhůty v době mezi 26. červencem 1914 a dnem vyhlášení tohoto nařízení (t. j. 8. červnem 1915). Při vzorcích prvého druhu počne běh celé ochranné doby teprve zmíněným (dosud neurčitým) dnem.
Při vzorcích ostatních staví se dnem 26. července 1914 běh ochranných lhůt a počíná znova teprve po onom konečném dnu. Do uplynutí lhůty počítají se jen celé měsíce, lhůty pod 1 měsíc nebudou vůbec brány v úvahu.
Ustanovení, že čas války se do ochranné doby vzorků nevpočítá, platí také pro roční lhůtu, ve které má vzorku podle §. 9. zák. vzork. v tuzemsku býti užito, anebo po kterou se vzorek uschová u obchodní a živnostenské komory v tajnosti (zapečetěný). Konečně dovoluje citované nařízení, že ochrana vzorků, které byly chráněny jen na dobu jednoho nebo dvou let, může býti složením normálního poplatku v obnosu 1 K za vzorek a rok prodloužena až na tři léta. Byl-li již zánik práva na vzorek, jehož ochranná lhůta se dle předpisů vyložených zastavuje, do rejstříku vzorkového zapsán, bude zápis tento vymazán a vzorek sám přenesen z otevřeného archivu vzorků uvolněných do archivu pro vzorky chráněné.
Osoby, které v domnění, že vzorková ochrana podle platného zákona již uplynula, vzorku až do počátku platnosti tohoto nařízení užívaly, nemohou býti stíhány pro toto užívání. Takové osoby jsou dokonce oprávněny — odchylkou od analogického případu v právu patentním — užívati tohoto vzorku pro potřeby vlastního podniku i na dále.
IV. Prodloužení prioritních lhůt pro přihlášky patentní, známkové a vzorkové.
Článek 4., odst. a) pařížské smlouvy ze dne 20. března 1883 k ochraně živnostenského vlastnictví, revidované v Bruselu dne 14. prosince 1900 a ve Washingtoně dne 2. června 1911, vymezuje prioritní lhůty pro přihlášky patentní ve všech smluvních státech jednotně dvanácti, pro přihlášky známkové a vzorkové čtyřmi měsíci.
Odstavcem d) téhož článku předepsáno pak, že nutno tyto prioritní lhůty u přihlášek patentních a uložení známek a vzorků výslovně si vyhraditi, a zmocněna zákonodárství jednotlivých smluvních států, aby požadovala od uchazečů o tyto prioritní lhůty různé doklady k průkazu práva přednosti. Jak známo, přistoupilo Rakousko — podle vyhlášky v čísle 266. říšského zákoníka z r. 1908 — k mezinárodní smlouvě pařížské a k dodatkům bruselským s platností od 1. ledna 1909, a uveřejnilo ratifikaci smluv Washingtonských v čísle 64. říš. zák. z roku 1913.
Nařízení min. veřejných prací z 30. prosince 1908 č. 271 ř. z. předepsalo pak, jakých dokladů je k průkazu priority potřebí, a stanovilo, že tyto doklady nutno předložiti (pod ztrátou práva priority) u přihlášek patentních během šesti měsíců, u známek a vzorků během čtyř měsíců od jejich uložení v tuzemsku.
Všechny tyto lhůty byly nyní nařízeními ministerstva veřejných prací prodlouženy, ačkoliv se v literatuře pochybovalo o tom, mohou-li přednostní lhůty pařížské smlouvy býti změněny zákonodárstvím jednotlivých států.
1. Nařízením z 1. prosince 1915 č. 249 ř. z. byly prodlouženy prioritní lhůty pařížské smlouvy k ochraně živnostenského vlastnictví až do uplynutí tří měsíců ode dne, který bude později nařízením ustanoven, a povoleno zároveň navrácení v předešlý stav na žádost přihlašovatelovu, jemuž válečné události zabránily dodržeti lhůty tyto.
Uvedené výjimečné ustanovení platí pro příslušníky cizích států, které patří k mezinárodnímu svazu, jen pod podmínkou a v rozsahu těmito státy povolené reciprocity. Ministr veřejných prací uveřejnil současně (l./XII. 1915 č. 350 ř. z.) vyhlášku, že prioritní lhůty pařížské smlouvy prodlouženy jsou v Rakousku ve prospěch příslušníků brazilských (pro přihlášky patentní a známkové, až do neurčitého termínu), dánských (pro přihlášky patentní do 1. ledna 1916), německých (pro přihlášky patentní, známkové i vzorkové, až do neurčitého termínu, (švýcarských) pro přihlášky patentní, (zatím do 31./12. 1915), a že tyto státy poskytují rakouským státním občanům také navrácení v předešlý stav proti zmeškaným lhůtám přednostním.
Nařízení stanoví, že o restituci jest zažádati cizím příslušníkům v Rakousku během tří měsíců po odpadnutí překážky; odpadla-li překážka přede dnem vyhlášení reciprocity, do tří měsíců ode dne vyhlášky (1. prosince 1915).
Neosvědčí-li žadatel svého státního příslušenství zvláště, bude pokládán za příslušníka toho státu, v němž má své bydliště. O žádosti rozhoduje u přihlášek patentních přihláškové oddělení patentního úřadu, u přihlášek známkových a vzorkových ministr veřejných prací. Povolená restituce má ten význam, že přihlášky budou přijaty jako v čas podané i po uplynutí stanovených prioritních lhůt.
2. Dle čl. XVI. č. 3. vyrovnávací smlouvy rakousko-uherské z 8. října 1907 (zákon z 30. prosince 1907 č. 278 ř. z.) obnáší přednostní lhůta k patentním přihláškám pro příslušníky rakouské v Uhrách a naopak tři měsíce. I tato lhůta prodloužena až k uplynutí tří měsíců ode dne, »který svého času bude nařízením stanoven« (nař. z 1./12. 1915 č. 351 ř. z.).
Rovněž prodlužují se prioritní lhůty pařížské smlouvy z r. 1883 pro přihlášky patentní, známkové a vzorkové ve prospěch občanů uherských až ke dni, jenž bude později oznámen.9
Zároveň vyhlášeno, že obě výhody platí v zemích koruny uherské pro příslušníky rakouské. (Vyhl. min. veř. prací z l./XII. 1915 č. 352 ř. z. I., II. 2.)
3. Také šesti, resp. čtyřměsíční lhůta k předložení dokladů na průkaz práva přednosti — předepsaná nahoře zmíněným nařízením z prosince 1908 — může býti na žádost přihlašovatele přiměřeně prodloužena (nař. z 2. září 1914, č. 233 ř. z.), a může mu povoleno býti navrácení v předešlý stav proti zameškání této lhůty (nařízení z 1 ./XII. 1915 č. 353 ř. z.).
Jak o prodloužení, tak i o restituci rozhoduje úřad patentní v oddělení přihláškovém nebo stížnostním, podle toho, které v řízení udělovacím právě jednalo. Povolená restituce má týž význam, jako navrácení proti zameškané prioritní lhůtě samé.
Válka zasahuje svým vlivem hluboko do života hospodářského i právního řádu. Nutí na jedné straně pečovati o nejrozmanitější poměry uvnitř státu, a na druhé, upravovati otřesené styky mezinárodní. Ale veškerá nařízení v obojím směru jsou rázu výjimečného a přechodného významu. Po skončení světové války jich platnost pomine; za to znova obživnou staré instituce, staré vztahy a smlouvy, kapitály, statky nehmotné i produktivní myšlenky potekou znova řečištěm světového obchodu bez ohledu na hranice států, a ekonomický vývoj vrátí se zase — ač se ztrátou mnohých kvalit — do přerušených drah hospodářství všenárodního.

Z četné sem spadající literatury německé jedná o poměrech našich zvláště Reik »Für die Zeit der kriegerischen Verwicklungen in Oest. auf dtm Gebiete des gewerbl. Rechtsschutzes getroffene Ausnahmsbestimmungen« (Gewerbl. Rechtsschutz und Urheberrecht, 1914, str. 303 a násl.), z literatury rakouské v tomto směru Abel »Krieg und der Schutz des gewerblichen u. geistigen Eigentums in Oesterreich« v allg. oest. Ger.-Zeitung«, 1914, str. 380 a násl., 1915, str. 87 a násl., jichž tuto částečně použito.
Včetně ročního poplatku jednou pro vždy z přídavkového patentu.
Tu nastupují zákonité následky opomenutého placení podle §§. 114, odst. 5. a 6., 116., odst. 2. a 26. č. 2 pat. z., nebyl-li poplatek ve 14 dnech od doručení zamítavého vyřízení složen.
Ač jindy dle tendence zákona patentního se chrání práva třetích osob v mezidobí v dobré víře nabytá, srv. §§ 9., 28., 29., 84. pat. zák.
Viz nahoře pod č. 1. a dále pod III. analog. případy.
Vůči říši Německé jest reciprocita dána, neboť zástupce říšského kancléře prohlásil 10. září 1914, že přechodných úlev v oboru práva patentního, známkového a vzorkového má se dostati i příslušníkům cizích států, poskytnou-li tyto státy stejných úlev příslušníkům německým.
O prodloužení prioritních lhůt pařížské smlouvy pro přihlášky patentní viz dole pod IV.
Na základě tohoto ustanovení §u 4. cit. nař. (verb.: »nach Maßgabe der in Kraft stehenden Vereinbarungen«) lze kladně zodpověděti interesantní otázku, zůstaly-li pro Rakousko v platnosti státní smlouvy a mezinárodní úmluvy k ochraně živnostenského vlastnictví i vzhledem k zemím s námi válku vedoucím. Pokud se týče Německa, rozhodl již říšský soud — přes četné protesty literární — zmíněnou otázku ve smyslu positivním listě však naznačuje citovaný obrat »der in Kraft stehenden Vereinbarungen«, že vláda nechtěla předbíhati řešení otázky, zda dosud platí všechny úmluvy k ochraně známek mezi Rakouskem a cizími státy uzavřené, či zda některé z nich válečným stavem byly zrušeny, a chce zodpověděti otázku tu podle postupu nepřátelských států v každém jednotlivém případě zvláště. Stejně Abel na u. m. a tam cit. Zmocnění k tomu obdržela vláda cís. nařízením ze 16./X. 1914, č. 289 ř. z. Jinak arci, pokud jde o smlouvy obchodní — viz nařízení z 6./X. 1914, č. 268 ř. z. Správnost zastávaného názoru, že totiž Rakousko nepokládá úmluvy k ochraně živnostenského vlastnictví za zrušeny stavem válečným, dokazují i povolené vyjímky ze všeobecného zákazu platů do Anglie, Francie a jejich osad (nař. min. financí z 28./X. 1914, č. 305 ř. z.) a do Ruska (nař. ze 14./XII. 1914, č. 343 ř. z.), pokud jsou tyto platy nutný k udržení nebo opatření patentní, známkové a vzorkové ochrany v uvedených státech.
Zákonem z 29./12. 1908, č. 269 ř. z., kterým byla u příležitosti přístupu k mezinárodní jednotě na ochranu živnostenského vlastnictví vydána dodatečná ustanovení k čl. XVI. a XVII. vyrovnávací smlouvy rakousko- uherské z 8./10. 1907 bylo totiž stanoveno, že pro vzájemný styk obou států platí ohledně přihlášek patentních buď lhůty čl. XVI. bodu 3. vyrovnávací smlouvy, anebo lhůty mezinárodní smlouvy pařížské, podle toho, která z obou bude pro přihlašovatele výhodnější.

Citace:

DOMINIK, Rudolf. Výjimečná ustanovení rakouského zákonodárství na poli živnostenské ochrany právní. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 3, s. 123-131.