Ferd. Menčík, Kaiserin Maria Theresia und Friedrich Graf Harrach. (Věstník král. čes. Spol. Náuk, třída fil. hist., za 1899.) 1900.
Podávají se zde příspěvky (z Harrachovského archivu ve Vídni), které mají osvětliti poměr českého nejv. kancléře hraběte Harracha k Marii Terezii v době jejích reform 1748—1749. Pokud jde o berní a vojenskou soustavu hr. Haugwitze, ukazuje se zvláště, kterak H. jako hlava šlechty v Dolních Rakousích (v květnu 1748) odporoval břemenu, jež této zemi mělo vzejíti z berního recessu; že však, když hrozila z toho úplná roztržka s panovnicí, od svého odporu zase upustil, načež jaksi odměnou stát odkoupil mu mýto v Mostu n. L. za 100000 zl. Co se týče nenáhlého obmezování a konečného zrušení české dvorské kanceláře, tu dovídáme se, že když Marie Terezie dne 28. září 1748 nařídila zvláštní dvorskou komisi k bezprostřednímu vyřizování záležitostí rektifikačních (katastrálních) s pominutím české kanceláře, hr. Harrach zvláštním podáním toho dosáhl, že panovnice ponechala tyto záležitosti kanceláři aspoň ad expediendum a k obyčejnému podpisování. H. totiž uváděl, že »solang die böhm. Länder in ihrer jetzigen Verfassung stehen, haben nach Anleitung der Landesordnung die politische und solche Sachen, welche den Statum betreffen, durch die [böhmische] Kanzlei tractirt werden müssen«, a že tato dosavadní »in der L.-O. sich gründende Verfassung« také tenkrát zůstala Marií Terezií zachována, když provádění soustavy Haugvicovy — s vyloučením české kanceláře — uloženo bylo zvláštní dvor. deputaci pod vlastním praesidiem panovnice, ježto přec expedice odtud k zemským guberniím a deputacím měly se díti i dále »kanálem« kanceláře (arci bez další její deliberace). Později Marie Terezie dne 19. listopadu 1748 pokročila v centralistické snaze tím, že expedice rozhodnutí učiněných ve dvorské deputaci (připravovaných subdelegovanou komisí hr. Haugwitze) přikázala sepisovat hned přítomnými protokolisty, ne už dvorskými úřady, — ale i tu aspoň podpisování formálně zůstávalo ještě dvorským chefům (dle zemí a materií). Také když panovnice dne 3. list. t. r. vyhradila si rozhodovati v případě, že by zástupce bankálu do kanceláře docházející s touto se nesrovnával, přece ve příčině patentů do zemí nebo připomínek ve věcech důchodkových měla kanceláři zůstávati expedice, po případě i deliberace.
V prosinci 1748 Marie Terezie rozhodla se již sama převzíti placení české kanceláře (bez příspěvku stavů); tu nařizovala, aby na Moravě jako v Čechách pouze záležitosti soudní se ponechávaly do plena gubernií, publica aby byla vyřizována v komissi užší; a rovněž tak i plenum české kanceláře mělo se obmezovati na justiciale, kdežto publica neb politica vyřizovati měl nejv. kancléř sám se 2 rady (byla v tom spíše odluka politické správy od justice, než této od oné). Konečně po všelikých těch pokusech a přípravách došlo k úplnému zrušení české dvorské kanceláře dne 1. května 1749; tu pak o nějakém odporu neb hájení českého státního a ústavního práva se strany hraběte Harracha nedovídáme se — ničeho. Autor dokonce z toho, že Marie Terezie hr. Harrachovi i nadál určila první místo v konferenci in internis, usuzuje, že hr. H. těšil se i potom úplné přízni panovnice (a že tedy je mylnou zpráva vyslance benátského, že by brzská smrt hraběte dne 4. června t. r. uspíšena byla zrušením české kanceláře, v jejíž čele dosud byl stál).
Příspěvky autorem nám podané zasluhují pozornosti; toliko lze litovati že nejsou úplnější. Aspoň lze s druhé strany připomenouti, že Marie Terezie ve svých pamětních spisech (vyd. Arnethem v A. f. öst. Gesch. 47) sama dí, že hr. Harracha úmyslně a schválně do konference přibírala (str. 348, tedy ne ze zvláštní milosti), ba že v brzské smrti býv. českých nejv. kancléřů hr. Kinského i hr. Harracha r. 1749 viděla dokonce — přízeň prozřetelnosti; tam také lze dočísti se stížností jejích netoliko zvláště na Kinského, ale i na Harracha (na ušetřování Čech proti zemím rakouským, nepřízeň k soustavě Haugwitzově). Proto bylo by si přáti, aby autor, maje k tomu ve Vídni příležitost, pátral ještě po dalších příspěvcích k osvětlení konečných osudů české dvorské kanceláře v l. 1748—1749. Pak teprve podrobně historicky se nám vyjasní, kterak se to stalo, že Marie Terezie tak ostře zanevřela na trvání zvláštní kanceláře české a rakouské jako na »das grösste Gebrechen aus Allen«, a proč právě nejtíže snášela hodnost českého nejv. kancléře, ježto prý jeho »podloudně nabytý, zcela nesmírný pouvoir s královskou autoritou a službou nikterak není compatible« (str. 300—1: »Die Charge eines Obristen Cantzlers hat respectu deren Böhmischen Länder vor den Landesfürstlichen Dienst die stärckeste Inconvenienzen und schädlichste Würkungen nach sich gezogen«; »einfolglich die gäntzliche Supprimirung dieser Obrist-Cantzler-Stelle eine zu Beförderung des Dienstes sehr nützliche Sache ist«).
Na potřebu dalšího pátrání možno upozorniti tím spíše, uvedeme-li, že ku př. dle Luschina (Grundriss der öst. Reichsgesch., 214—5, 316) zrušení české kanceláře nikterak nebylo »velkým bezprávím«, za jaké prý je vydávají novější obhájci českého státního práva; náleželať prý panovníkovi neobmezená výsost nad úřady zeměpanskými, jakým byla i dvorská kancelář, a zrušení její bylo »einfacher Verwaltungsact, gegen den sich auch kein Widerspruch erhob«. Naproti tomu s české strany aspoň dnes spatřuje se v tomto aktu státní i ústavní převrat, jelikož i absolutní králové pobělohorští v Čechách mohli a měli vládnouti toliko z královské moci české, což tedy mělo také docházeti náležitého výrazu; hodnost kancléřská pak byla také částí ústavy zemské a stavovské (hodností domácího panského stavu), a kancelář sama trvala ústavně dle privilegií a Obn. Zř. Z. F. 1 a 4 (také stavové platili na ni). Třeba tedy zajisté blíže poznati, pokud zvláštní řády českého státu také druhdy, už v l. 1748—1749, byly kým hájeny neb nikoli.
Prozatím víme aspoň tolik, že sněm český sám, jakmile v červenci 1748 provádění soustavy Haugwitzovy s pominutím král. místodržitelstva bylo uloženo zvláště zřízené zemské deputaci (podobně při dvoře zvláštní dvorské deputaci, s odstrčením české kanceláře), pozdvihl své stížnosti; Marie Terezie však naproti tomu zvláštní deklaratorií z 30. srpna 1748 prohlásila, že nebylo prý jejím úmyslem ani v nejmenším činiti ujmu stavům v jich dobře nabytých privilegiích a právech, že však jí jako vládnoucí královně v Čechách zůstává volno, aby militare mixtum, contributionale et camerale dala obstarávati, kýmkoli ona chce. Po tomto odbytí arci nevíme o dalším odporu stavů; zprávy vyslance benátského mluví sic o »všeobecné vnitřní nespokojenosti« jejich ale sotva se vzchopili k dalšímu odporu, kdy již povolením 10letého recessu rozhodující moc vydali z rukou, a když velká čásť stavů vůbec asi cítila se ještě kompromittována holdováním Karlu Albrechtovi r. 1741 a hleděla tudíž býti povolnou. Mimo to nesluší zapomínati, že současníkům celý státoprávní dosah zrušení české kanceláře nebyl asi jasným: nemohloť tehdáž ještě o tom býti žádné pochybnosti, že Marie Terezie, byť i nedbala vnitřních práv stavovských, zůstává v českých zemích stále královnou českou. Ovšem také zůstával povolán hájiti samostatnosti českých zemí zvláště ten, o něhož tu šlo nejblíže, totiž český nejv. kancléř. Z příspěvkův autorem nám podaných vysvítá, že hrabě Harrach r. 1748 ujímal se svého úřadu netoliko při zřízení dvorské komise rektifikační, ale patrně i v případě značně vážnějším, při zřízení dvorské deputace, kdy formálně zachoval kontrasignaci rozhodnutí tamže učiněných. Avšak snad je možno, spatřovati ozvěnu jisté obrany ještě při samém zrušení české kanceláře, totiž v samém znění nejv. vlastních listů panovnice z 1. a 2. května 1749 (otištěných Maasburgem, Gesch. der ob. Justizstelle in Wien). V prvém mluví se o ústavě zemské aspoň oboru justice, nikoli politické správy (werden die in der Uralten Lands-Verfassung gegründete Obrist-Land-Officiers in ihrer in der Lands-Ordnung enthaltenen activitaet und officiis vor wie nach conserviret). V druhém zase přikládá se státnímu (zahraničnému) kancléři hr. Ulfeldovi »die praerogatio und Stelle eines Böhmischen Obrist- u. Österr. Canzlers« aspoň ad hoc, kdekoli takovéto kontrasignatury »ohnumgänglich« bude potřebí; — tuť se přiznává, že jsou záležitosti, »die nach deren Länder Verfassung, sonderlich der Böhmischen nicht wohl anderst als von einem zeitlichen Böhmischen Obrist-Canzler oder einem Öster. Canzler gefertigt werden können«, jako ku př. plná moc k volbě krále římského, listiny lenní, povýšení stavovská a pod. Proto také Marie Terezie již r. 1753 uznala za nutné, aspoň formálně zas obnoviti hodnost českého nejv. kancléře (arci po centralisticku ji kumulujíc s hodností rakouského prvního kancléře). Také ještě v l. 1762—1763 nejvyšší dvorské úřady českorakouské (společné) ujímaly se toho, že král. nejv. zemští úředníci mají dle ústavy býti zároveň místodržícími v Čechách. BR.