Ernst Landsberg, Geschichfe der deutschen Rechtswissenschaft. 3. Abtheilung, 1. Halbband (Mnichov a Lipsko 1898; 552 str. a poznámek 326 str.). Ve sbírce, kterou Mnichovská akademie věd věnovala »dějinám věd v Německu«, a pro kterou mimo jiné psali Bluntschli; Geschichte der neueren Staatswissenschaft (allg. Staatsrecht u. Politik) a Roscher: Geschichte der Nationaloekonomik in Deutschland, — počal učený R. Stintzing vydávati: Geschichte der deutschen Rechtswissenschaft. V prvých dvou odděleních vylíčil dle biografické methody život i díla německých právníků, kteří zemřeli před r. 1700, vylučuje však z toho zástupce práva přirozeného. Nyní prof. Landsberg pokračuje a přináší dějiny německé právovědy za celou epochu práva přirozeného od Grotia až po Kanta (stopuje netoliko civilní jurisprudenci romanistů a počínajících germanistů, nýbrž i právo trestní, církevní a státní 17. a 18. století; a při tom nepomíjí směrů s přirozeným právem neshodných).
Landsberg hledí kombinovati biografickou methodu s hlediskem chronologickověcným, a staví do popředí karaktery spisovatelské a díla; ale ani on nemohl se vyhnouti některým následkům zvolené methody základní. Jednak obmezuje se na spisovatele národnosti německé a vylučuje jiné. Není sic úmyslem Landsbergovým zastírati, že na německou nauku té doby (od Pufendorfa a Thomasia až po Kanta) působily vlivy Neněmců, vedle Grotia hlavně anglické a francouzské (Hobbes, Locke, Montesquieu, Rousseau a j.); nicméně náležitě dost nevyniká, pokud německá právověda byla závislou od cizích ideí a učení, jež přijímala a spracovávala. Obmezením na Němce vlastně bezděky se přidává německé právovědě povahy i zásluhy nacionální, tak jakoby to, co Němci učili, bylo také jejich původní, samostatnou prací. Ostatně táž methoda vede vůbec spíše k dějinám učených právníků než k dějinám právovědy samé. Náš zájem požaduje zajisté historický přehled vývoje dogmatického, výklad o vnitřní souvislosti a sledu jednotlivých právních myšlenek a theorií (ostatně tyto theorie jakožto zjevy historické nutno zároveň vysvětlovati jejich hlubšími příčinami, t. hospodářskými, společenskými a osvětovými poměry současné doby). Zde však čtenář je nucen všeobecný obraz německé právovědy z jednotlivých spisovatelských individualit si shledávati a sestavovati. Rovněž roztříštěna je historie jednotlivých větví vědy právní, které právě v oné době buď vznikly neb aspoň jako samostatné zvláštní odbory se ustavily (tak zejm. německé právo soukromé, německé dějiny říšské, státní právo říšské i territoriální, i právo správní), neb aspoň nově se utvářely (tak vedle práva kanonického právo církevní, zvláště protestantské; reformované právo trestní). V některých z nich byl vliv práva přirozeného zvláště mocný.
Ostatně celým dílem Landsbergovým vidíme táhnouti se jednu nit: jsou to životní osudy racionalistické nauky práva přirozeného, jež v 17. století byla uzákladěna, napotom vítězně se rozmohla, až zase na konci 18. století valem hynouti začala. Z počátku musila v Německu přemáhati ještě odpor theologů i romanistů; pak přijímala se v jednotlivých odborech vědy právní, až dosáhla všeobecného panství, vniklatě konečně i do katolického Jihoněmecka (ačkoli byla vlastně plodem reformace). Tak empirické základy práva nahrazovány časem apriorní konstrukcí všeobecných zásad neb pravidel, ze kterých prý veškero právo logicky se dalo odvoditi a vyvinouti resp. na něž se dalo zase zpět uvésti; a domnělá vědecká převaha práva přirozeného zatlačovala význam práva positivního tím spíš, že tehdáž dopřával se theorii značný vliv v praktickém právním životě: — doktoři práv mohli ji přiváděti k platnosti v soudech jimi obsazovaných (také právnické fakulty bývaly kollegiemi soudními), kdežto juristické resp. axiomatické formulování nových učení ze své strany to ulehčovalo. Tím spůsobem t. zv. přirozené právo osobilo si dokonce také zevnější moc a závaznost, někdy s předností před právem positivním, jindy aspoň s platností subsidiární (ku př. v 17. století Samuel Ráchel pokládal právo přirozené za absolutně závazné, tak že právo positivní v případě neshody mělo mu ustupovati).1
Zvláště zajímavo jest, jak učení právníci němečtí (jako již Stryk a Thomasius) začali se odvraceti od recipovaného práva římského, přijímajíce je toliko, pokud je shledávali ve shodě s právem přirozeným, a později také s germanistickým, které činilo se namnoze spojencem práva přirozeného. Časem dovozovali někteří srovnalost práva přirozeného s římským, jiní s germanistickým resp. naopak; po případě hleděli dosíci shody umělé anebo přivoditi vyrovnání násilné. V druhé polovici 18. století zase ku př. Nettelbladt, systematik školy Wolfovy, dospíval k tomu, že odmítal rozlišování živlů římských a německých; podceňuje konkrétní a historické momenty, i vyhlazuje vůbec hranice mezi právem přirozeným a positivním, hleděl veškeré právo vyvozovati důsledně ze skrovného počtu všeobecných formulí.
Rovněž zajímavo jest stopovati spojenství práva přirozeného s osvícenskou filosofií 18věku, a tudíž vliv této v Německu, zvláště v oboru práva církevního a trestního. Přes to nebylo vždy kráčeno ve šlépějích hlavního německého osvícence Thomasia; někdy docházelo se též k výsledkům ty týž zpátečnickým (tak zejména v právu trestním směr Wolfův, ano i Kantův nesnášely se s náhledy osvícenského »ducha času«). Vůbec německá škola práva přirozeného celkem nevyniká tím liberálním, po případě revolučním duchem, jakým škola anglická a francouzská. Sám Thomasius ve svých státních náhledech klonil se k absolutismu, tak jako před ním Pufendorf nebo po něm Wolf, který v zájmu obecného blaha tíhl dokonce k despotickému, policejnímu, státu; teprve nový přítok vlivu filosofů a národních hospodářů anglických i francouzských (spolu s franc. revolucí) vedl k tomu, že také v Německu na rozhraní století 19. politicky pronikl liberální individualism (který tam dosud, živořil v náboženské reformaci).
Vše to zde nelze blíže stopovati; jen několik hlavních zjevů budiž tu: připomenuto. V Německu byl to Samuel Pufendorf († 1694), jenž za příkladem Huga Grotia konstruoval t. zv. přirozené právo racionalisticky z lidské povahy, neodvisle od positivní theologie a scholastiky. Kdežto pak úspěchy Grotiovy týkaly se hlavně práva mezinárodního, Pufendorf pokročil zase zejména tím, že v jednom a témž filosofickém duchu spracoval soustavně všechny právní obory. Co do státního práva odůvodňoval (dle Hobbesa) stát absolutrií a jednotný; byl v nauce práva přirozeného představitelem směru centralistického (kdežto v 18. stol. na Grotia navázal směr federalistický). Proto Pufendorf také pode jménem Severina de Monzambano pokládal současnou podobu Německé říše za nestvůru, jelikož territoria již si osobila svrchovanost, celek pak blížil se pouhému spolku států (něco později Ludolf hleděl vytvořiti pojem státu spolkového). Pufendorf již také začal odlučovati právo od morálky, v čem pak Thomasius. pokročil dále, shledávaje při právu netoliko rozkaz zavazující autority, nýbrž i zevní vynutitelnost. Thomasius sám (t 1728) nebyl sice původní duch, ale zvláště výmluvný šiřitel osvícenství v Německu. Jeho rozumové novotářství potýkalo se hlavně s různými tradicemi v právu církevním a trestním; proslul zvláště svým »kulturním bojem« proti existenci čarodějnictví (byl též pro opravu středověkého trestního řízení a pro jistou náboženskou toleranci). Rovněž dal podnět k publicistické škole Hallské (naproti literárně antiquárnímu směru školy Jenajské), jakož i zasloužil se o počátky nauky německého práva soukromého (v čem pokračoval Jiří Beyer). — Jiný obraz zase podává nám filosof Chr. Wolf († 1754), jenž svou právní soustavu vyvíjel na tom základě, že práva vyplývají z povinností, a jenž, obětuje jednotlivce obecnému blahobytu, odůvodňoval osvícený absolutism (v právu trestním zásadu represse); ačkoli pak ve své dogmatické filosofii systemisoval namnoze myšlenky Leibnitzovy, jenž vzdaloval se práva přirozeného, byl přece též zástupcem tohoto. Reakce, která Wolfem začínala, byla v jurisprudenci záhy zase zatlačována vítězným vlivem osvícenství cizího; tak i v katolickém církevním právu vystoupily febronianism (antikuriální ve prospěch práv biskupských), i josefinism (pro práva zeměpanská), kteréž dva směry pak při své souvislosti s gallikanismem a právem přirozeným v jedno splývaly. Vedle toho přirozené právo nebylo vždy ve službách osvícenství; byloť pěstováno též samo o sobě jakožto zvláštní, methoda.
Ale v téže době začíná již také skepse; různí činitelé připravují vespolek úpadek školy dosud panovavší. Landsberg líčí jmenovitě jednotlivé empiriky, vycházející od práva positivního, mezi nimiž vynikají J. J. Moser (učitel státního práva territoriálního i positivního práva mezinárodního) a veliký jurista J. St. Pütter (jenž mimo jiné teprv učinil ze státního práva methodicky soustavnou vědu); k tomu přistupují též jednotliví předchůdci školy historické. Ještě více však vážily veliké právní kodifikace a nové učení Kantovo. V moderních kodifikacích lze sice spatřovati jeden z nejlepších plodů nauky práva přirozeného; nicméně právě jejich vydáním jasně objevila se protiva mezi právem positivním a přirozeným, a odňata půda trvání tohoto. U nás lze prý pozorovati 3 stadia těchto kodifikačních snah od polovice 18. století; první dá se srovnati s pracemi Kreittmayerbvými v Bavorsku a Coccejiho v Prusku; druhé (za většího vlivu práva přirozeného), s Martinim v čele, odpovídá asi kodifikacím Pruska pod vedením Suareza a soudruhů; třetí stadium za Zeillera stálo již také pode vlivem Kantovým (náš občanský zákonník nebyl, ještě dotknut náhledy školy historické, ovšem ale spíš vlivem francouzského Code). Co Kanta se týče, nebyly hlubší základy jeho filosofie zprvu správně oceňovány; juristé delší dobu domnívali se, že z ní vyplývá mocný rozvoj nového práva přirozeného. Přes to Kant již opustil myšlénku, že aktuální právo dá se vyvinouti jako důsledek z filosofických zásad; vybíraje jednotlivé věty právní z empirie, činil je spíše jen předmětem filosofického uvažování (dle měřítka určitého ideálu). Tím spůsobem však přirozené právo nepodává žádných platných a závazných norem, nýbrž pouze ideální postuláty, kterých zvláště zákonodárci všímati si náleží. Tak zv. přirozené právo tedy vystupuje z vlastní právovědy a zůstává toliko částí filosofie. BR.

1. O přirozeném právu, zvlášť o otázce jeho právnické skutečnosti,; pojednal u nás B. Vacek v jedné části stati; »Ku programu práva přirozeného« v Osvětě 1900, str. 726—731, 814—820.