Přihlásil se universální dědic k pozůstalosti výminečně, lze proti němu, pokud pozůstalost nebyla odevzdána, pro dluh pozůstalostní vésti exekuci jen na jmění pozůstalostní, avšak po odevzdání pozůstalosti (po vydání odevzdací listiny) i na vlastní jmění dědicovo.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 1. března 1929 R I 82/29. Krajský soud v Kutné Hoře Ck II a 182/25.)
A žaloval pozůstalost Bovu o zaplacení 8000 Kč. K pozůstalosti té přihlásila se na základě testamentu, avšak výminečně, tedy s dobrodiním inventáře Cová, která pozůstalost ve sporu také zastupovala. Pozůstalost byla k zaplacení odsouzena, a když rozsudek vešel v moc práva a pozůstalost byla Cové odevzdána a odevzdací listina také již vydána, podal A návrh exekuční přímo proti Cové na zabavení 1/3 jejího služného, které pobírá jako soukromá úřednice, pokud služné její 6000 Kč převyšuje. K exekučnímu svému návrhu přiložil mimo exekuční titul, znějící proti pozůstalosti, ještě také odevzdací listinu k průkazu, že závazek přešel na Covou.
První soud exekuci povolil. K rekursu strany povinné soud rekursní změnil usnesení exekuci povolující v ten rozum, že návrh na povolení exekuce zamítl, jelikož prý nevede se exekuce na pozůstalostní jmění, nýbrž na osobní jmění dědičky a to by bylo prý možno, jen kdyby se byla přihlásila bezvýminečně, ona však, přihlásivši se výminečně, jeví se zavázanou jen pokud pozůstalost stačí.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu a obnovil usnesení prvého soudu.
Odůvodnění: Není sporu, že pozůstalost odevzdána byla Cové jako universální dědičce, jež se k ní přihlásila, z poslední vůle výminečně.
Není pochyby o tom, že odevzdáním pozůstalosti po Bovi povinné straně (Cové) jako přihlášené dědičce nastal na straně dlužníkově případ universální sukcesse prokázané podle § 9 ex. ř. veřejnou listinou totiž odevzdací listinou.
Otázkou je, jak se utvářila věc pro vymáhajícího věřitele, jenž si vymohl exekuční titul proti dlužníku, právnímu předchůdci to dědice, přihlásil-li se tento k pozůstalosti výminečně.
Podle § 802 obč. z. je dědic, který nastoupil v pozůstalost s výhradou právního dobrodiní soupisu, zavázán věřitelům jen potud, pokud pozůstalost stačí. Lze proto proti takovému dědici, pokud pozůstalost není odevzdána, povoliti exekuci jen na jmění pozůstalostní. Z ustanovení §§ 547, 548, 550, 797, 821 obč. z. však vyplývá, že od okamžiku, kdy dědici takovému byla pozůstalost odevzdána, lze vésti pro dluh zůstavitelův exekuci na vlastní jmění tohoto dědice, neboť od tohoto okamžiku jest jej považovati za osobního dlužníka vůči pozůstalostním věřitelům, ježto po odevzdání tvoří pozůstalostní jmění část vlastního jmění dědicova, kterým je tento oprávněn volné nakládati. Ručí proto dědic takový po odevzdání pozůstalosti i vlastním jměním, ovšem zase jen potud, pokud pozůstalost stačí. Ježto taková poznámka je v usnesení exekuci povolujícím nemožná, lze námitku, že a pokud je již pozůstalost vyčerpána výlohami a dluhy, uplatniti toliko cestou pořadu práva, ať již žalobou podle § 85 neb § 86 ex. ř. (Rozh. bývalého vídeňského nejv. s. číslo, 2258 H. U. n. ř.)
Z úvah těch bylo, vyhovujíc dovolacímu rekursu, uznati, jak se stalo.
- r.