Návrat při vyhoštění z celého území Československé republiky je povždy, při vypovězení z obce pouze podmínečně trestný.
Nejvyšší jako zrušovací soud vyslovil, že rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v M. O. ze dne 1. února 1926 č. j. To VII 71/26-8, jímž byl F. K. od obžaloby na něho vznesené pro přestupek podle § 323 tr. z. podle § 259 č. 3 tr. ř. sproštěn, byl porušen zákon v ustanovení § 223 tr. z., po případě v ustanoveních §§ 2 lit. e) a 3 tr. z.
Důvody: F. K., příslušný do Vídně, tedy rakouský státní příslušník, byl rozsudkem zemského trestního soudu v B. ze dne 13. června 1925 č. j. Tk III 61/25-43 vyhoštěn z celého území čsl. republiky navždy; vyhoštění také bylo skutečně provedeno.
Dne 24. ledna 1926 byl F. K. zatčen policií v M. O., poněvadž se přes dvoje vyhoštění vrátil do území Čsl. republiky. K. při hlavním přelíčení u tamního okresního soudu dne 26. ledna 1926 se k činu úplně doznal, přiznal výslovně, že jest navždy z území Čsl. republiky vyhoštěn, a také přiznal, že se na území Čsl. republiky přes svoje vyhoštění vrátil. Svůj nedovolený návrat omlouval tím, že prý má v M. O. majetek ve výši 173 000 Kč, sestávající z osobního auta, o něž vede spor, a aby tuto záležitost vyřídil, že se do Čsl. republiky vrátil.
Soud první instance uznal na základě tohoto zjištěného skutkového děje K. vinným přestupkem podle § 323 tr. z. a odsoudil jej podle právě uvedeného paragrafu sazby první, za použití § 260 b) tr. z. do vězení na 10 dnů, zostřeného 1 postem, bezpodmínečně. Odsouzený K. ohlásil z rozsudku odvolání co do viny a trestu, o němž rozhodoval krajský jako odvolací soud v M. O. ad To VIl 71/26 dne 1. února 1926. Odsouzený setrval při své výpovědi v první instanci s tím dodatkem, že se do republiky vrátil dne 18. ledna 1926 na vyzvání svého zástupce dr. G., advokáta v M. O., v M. O. se zdržel do 19. ledna 1926, načež jel do N. J., odkud se 20. ledna 1926 vrátil do M. O., načež po dalším třídenním pobytu jel do P. vyřídit svoje soukromé záležitosti, byl však dne 25. ledna, vrátiv se do M. O., zatčen. Koncipient dra G., dr. N., potvrdil jako svědek, že skutečně odsouzený vede v M. O. spor a byl dr. O. vyzván, aby se osobně dostavil. Dr. G. nebylo však známo, že odsouzený byl vyhoštěn z republiky. Krajský soud v M. O. jako soud odvolací rozsudek první instance změnil a odsouzeného podle § 259/3 tr. ř. obžaloby zprostil, a to z toho důvodu, že vzal za prokázáno, že odsouzený se sice, ačkoliv vyhoštěn, na území republiky vrátil, byl však k tomu nucen naléhavými okolnostmi a byl k tomu vyzván svým právním zástupcem a neměl nijak v úmyslu, zde se zdržovati trvale. Mimo to osvobodil odvolací soud K. proto, že byl (K.) toho názoru, že se může, byv svým zástupcem k tomu vyzván, dostaviti na území republiky beze zvláštního úředního povolení.
Toto rozhodnutí neodpovídá zákonu. Podle § 323 tr. z. spáchá tento přestupek každý, kdo se z jakéhokoliv důvodu na území Čsl. republiky vrátí, a tato slova zákona neposkytují žádné opory proto, že by ke skutkové podstatě zmíněného přestupku se vyžadovalo, aby pachatel měl úmysl se trvale na území republiky zdržovati, jak odvolací rozsudek za to má, podpíraje názor svůj citací výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 28. listopadu 1905 č. 21 517. Odvolací soud přehlíží, že tento výnos se týká vypovídacího práva, jež přísluší obcím podle čl. 3. říšského obec. zák. ze dne 5. března 1862 č. 18 ř. z. a podle obecních řádů, spočívajících na tomto zákonu, a které ovšem zahrnuje oprávnění zakázati bydlení v obci, nikoli však již pouhé přechodné zdržování se v obci (tak rozh. vídeňského nejvyššího soudu off. sbírka č. 3663). V tomto případě však jde o vyhoštění z celého území Československé republiky, na něž bylo soudem podle §§ 19 f) a 25 tr. z. uznáno, jímž bylo obviněnému zakázáno vrátiti se na území Československé republiky z důvodu jakéhokoliv. Z těchto posledních slov plyne, že rozeznávání, jež činí napadený rozsudek soudu odvolacího, mezi přechodným a delším pobytem vyhoštěného, nemá v zákoně žádné opory. Soudcovský výrok znějící na vyhostení z území Československé republiky nevztahuje se pouze na delší pobyt (bydlení), jak tomu jest při vypovězení z obce, nýbrž na návrat vůbec, pod kterým dlužno rozuměti i pouhý vstup na území Československé republiky, byť i na dobu sebe kratší. Srovnej rozhodnutí vídeň. nejv. soudu off. sbírka čís. 3348, dále rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. listopadu 1910 č. j. Kr VII 82/10 uveřejněné ve sbírce Oest. Zeitschrift für Strafrecht pod čís. 159 a Finger Oest. Strafrecht 1914 II., str. 973.
Také další důvod odvolacího soudu, o nějž se osvobozující rozsudek opírá, že totiž obžalovaný, byv svým právním zástupcem vyzván, aby se dostavil, mohl býti toho domnění, že v takovém případě jest mu volno k vyřízení záležitosti na území republiky vkročiti, aniž by bylo třeba zvláště o povolení žádati, spočívá na právně mylném výkladu zákona. Patrně chce odvolací soud odůvodněním tím poukázati k omylu, v němž byl obžalovaný, než omyl ten není omylem skutkovým, jenž by podle § 2 lit. e) tr. z. pachatele exkulpoval, nýbrž v podstatě neznalostí zákona trestního, jež podle § 3 tr. z. neomlouvá.
Za správného použití zákona bylo tedy F. K. uznati vinným přestupkem podle § 323 tr. z.
Bylo proto zmateční stížnosti, podané generální prokuraturou podle § 33 tr. ř. vyhověti a podle §§ 292 a 479 tr. ř. rozhodnouti, jak se stalo.
Rozh. nejv. jako zrušovacího soudu v Brně ze dne 7. června 1926 Zm 151/26.