Do výroku, jímž bylo soudem vynášejícím pozdější rozsudek nařízeno podle §u 6 čís. 4 zák. ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. také, že se má vykonati trest předchozím rozsudkem podmíněně uložený, ač zde nešlo o případ §u 265 tr. ř., lze si podle §u 8 odstavec třetí zák. ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. stěžovati jen u soudu vyšší stolice a nelze pro dotčený, pochybený, předpisu §u 8 posléz cit. zákona se příčící procesuální postup uplatniti zmateční stížnost podle čís. 11 §u 281 tr. ř. z důvodu překročení trestní pravomoci při výměře trestu. Praxe nejvyššího soudu není jednotná v otázce, zda je zmatečným podle čís. 11 §u 281 tr. ř. pro vykročení z trestní pravomoci výrok nalézacího, pozdější rozsudek vynesšího soudu, jímž byl podle §u 6 čís. 4 zák. ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. nařízen výkon podmíněně odloženého trestu, ač nešlo o případ §u 265 tr. ř. a mělo býti proto postupováno podle §u 8 zák. ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., — či zda běží v takovémto případě jen o chybu rázu procesuálního, jejíž nápravy lze se podle třetího odstavce §u 8 posléz cit. zákona domáhati toliko stížností u soudu vyšší stolice. Byla proto sporná otázka k návrhu evidenční kanceláře předložena presidiem nejvyššího soudu plenárnímu senátu a ten ji zodpověděl právní větou shora uvedenou. Důvody: Podle §u 6 čís. 4 čtvrté věty zákona ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. rozhodne soud vynášející pozdější rozsudek, byl-li vinník odsouzen pro skutek spáchaný před dřívějším rozsudkem (§ 265 tr.ř.), v mezích §§ů 1 a 2 cit. zákona také o tom, má-li býti vykonán též trest dřívějším rozsudkem podmíněně uložený, či zda má býti podmíněně odložen i trest dodatečně přisouzený. Jinaký procesuální postup předpisuje však § 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., byl-li vinník odsouzen pro skutek spáchaný p o rozsudku, jímž mu byl trest podmíněně uložen. V tomto případě nařídí soud vynesší předchozí rozsudek, jímž byla určena zkušebna doba, výkon trestu jím podmíněně odloženého, jestliže toto druhé odsouzení nastalo pro zločin a bylo vysloveno nepodmíněně (§ 6 čís. 4 prvá věta zák. ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n.); byl-li pozdějším rozsudkem odsouzen pro zločin jen podmíněně aneb toliko pro přečin anebo pro přestupek, určí soud stanovivší dřívějším rozsudkem zkušební lhůtu podle povahy činu i podle ostatních okolností, má-li býti odložený trest vykonán (§ 6 čís. 4 druhá věta zák. ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. а n.). O nařízení výkonu odloženého trestu usnese se v těchto případech soud zkušební dobu určivší ve zvláštním veřejném sedění (§ 7), když byl vyšetřil věc a vyslechl žalobce — § 8, odstavec 1 zákona ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. Podle §u 8 odstavec třetí cit. zákona lze si do těchto usnesení stěžovati u soudu vyšší stolice, tedy do usnesení sborového soudu prvé stolice u sborového soudu druhé stolice a do usnesení okresního soudu u sborového soudu prvé stolice jako soudu odvolacího pro přestupky — a to ovšem i v případech, kde usnesení takové bylo následkem procesuálního pochybení pojato do rozsudku soudu vynášejícího pozdější rozsudek. Nařídil-li výkon trestu podmíněně odloženého soud vynášející pozdější rozsudek, ač nešlo o případ §u 265 tr. ř., pochybil sice proti procesualnímu předpisu §u 8 zák. ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., nelze však v této jen procesuální vadě shledávati zmatek překročení trestní pravomoci při výměře trestu podle §u 281 čís. 11 tr. ř. V §u 281 čís. 11 tr. ř. uvedeny jsou jen zmatky hmotně-právní a pod pojmem »překročení trestní pravomoci« sluší rozuměti toliko případy porušení práva materielního, kde soud ustanovil jiný způsob trestu, než podle zákona je dovoleno, nebo uložil trest, který může míti místo jen za určitých (materielních) podmínek, jakkoli těchto podmínek není (Storch), a ne případ, kde soud v těchto směrech nepochybil a jen formálně, podle ustanovení procesuálních, mu nepříslušelo usnésti se o nařízení výkonu trestu. Není-li stížnosti ve smyslu §u 8 zákona ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., je Nejvyššímu soudu jako soudu zrušovacímu uvažovati o dotčeném výroku, jakoby byl soud jej vyslovivší k němu formálně příslušným. Dr. В. Plenární usnesení ze dne 15. prosince 1925, čís. pres. 570/25.