I. Postoupením spisů podle §u 261 odst. 6 c. ř. s. od nepříslušného soudu, jehož nepříslušnost byla prorogaci zhojitelná, na soud příslušný, zachovávají se formální i materielně právní účinky zahájení rozepře vzniklé podáním žaloby u soudu nepříslušného, zvláště dodržení praeklusivních lhůt.
II. Stačí k zachování praeklusivní lhůty, byla-li během ní žaloba podána u soudu, jemuž přes to, že svou příslušnost původně právoplatně odmítl, byla rozepře přikázána podle § 47 j. n. při řešení záporného konfliktu kompetenčního; dodržení praeklusivní lhůty není zmařeno tím, že přikázání sporu podle § 47 j. n. se stalo po uplynutí praeklusivní lhůty, na kterou je žalobní nárok vázán.

Žalobce rozvázal služební poměr se žalovanou firmou podle § 26 č. 2 zák. o obch. pom. dne 1. března 1923 a žalobu o zaplacení všech služebních nároku podle § 29 zák. o obch. pom. podal již dne 31. března 1923 u obchodního soudu v Praze, který však ji dne 5. dubna 1925 pro věcnou nepříslušnost a limine odmítl. Po té podal žalobce tutéž žalobu dne 12. dubna 1923 u okresního soudu v M., jehož nepříslušnost žalovaná firma při prvém roku namítla. Okresní soud po mnohá ústních jednáních, vyhověl námitce a odmítl žalobu pro věcnou nepříslušnost a nevyhověl návrhu žalobcovu ještě před rozhodnutím učiněnému podle § 261 odst. 6 c. ř. s. na odstoupení spisů obchodnímu soudu v Praze jako věcně příslušnému. Teprve rekursní soud vyhověl tomuto návrhu a podle jeho rozhodnutí spisy došly obchodnímu soudu v Praze teprve 24. prosince 1924, tedy po uplynutí 6měsíční praeklusivní lhůty podle § 34 zák. o obch. pom. počínající i. III. 1923. Obch. soud neuznávaje rozhodnutí rekursního soudu o návrhu podle § 261 posl. odst. civ. ř. s. vzhledem ke své rovnocennosti se soudem rekursním za závazné pro sebe, neuznal svou příslušnost a předložil spisy vrch. zem. soudu v Praze k rozhodnutí záporného konfliktu kompetenčního mezi ním a okresním soudem v M. Když vrch. zem. soud podle § 47 j. n. uznal za příslušný obchodní soud, zamítl tento žalobu jako prekludovanou z toho důvodu, že mu došla 24. prosince 1924, t; j. po uplynutí šestiměsíční preklusivní lhůty podle § 34 zák. o obch. pom. Na odvolání žalobcovo zrušil vrch. zem. soud tento rozsudek uloživ obchodnímu soudu, aby po pravomoci zrušovacího usnesení ve věci dále jednal, nehledě k námitce prekluse žalobního nároku. Nejvyšší soud usnesením z 26. května 1925 R I 440/25 nevyhověl dovolacímu rekursu žalované strany uváděje tyto důvody:
Žalobce uplatňuje nárok podle § 29 zákona o obch. pom. ze dne 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. Takový nárok musí býti podle § 34 cit. zák. soudně uplatněn do šesti měsíců ode dne vystoupení nebo propuštění obchodního pomocníka, jinak zaniká. Jde tu o propadnou lhůtu hmotného práva, jak je má na mysli kromě promlčení také již § 1449 obč. zák., t. j. o lhůtu, při které trvání práva je závislo na určitém jednání oprávněného, zejména na soudním uplatnění a to tak, že právo po marném uplynutí lhůty uhasne. K zachování lhůty stačí ovšem, byla-li žaloba soudně podána a není třeba jejího doručení straně druhé (§ 232 odst. 1 c. ř. s., který platí stejně pro lhůty propadné jako promlčecí). Nelze sice souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že postačí, byla-li žaloba vůbec u soudu podána, protože prý § 34 zákona o obch. pom. a § 232 c. ř. s. nečiní rozdílu mezi soudem příslušným a nepříslušným. Naopak předpokládá se, že žaloba byla podána na soudě příslušném, ať byl příslušným již po zákonu, nebo stal se příslušným tím, že bez námitky věc projednal.
Byla-li však podána žaloba u soudu nepříslušného a tímto pravoplatně pro nepříslušnost odmítnuta, zmaří se tím účinky § 232 c. ř. s.
O takový případ však tu nejde, nýbrž jde o otázku, pokud postoupení žaloby po rozumu § 261 odst. 6 c. ř. s. soudem nepříslušným na soud příslušný pokládá se co do zachování propadné lhůty za to, jako by žaloba hned o původu u příslušného soudu byla bývala podána. Ale ani tuto otázku netřeba v našem případě řešiti v celém rozsahu, nýbrž možno ponechati stranou případ, co by bylo právem, kdyby okresní soud ani úmluvou stran příslušným státi se nemohl (§ 104 odst. 2 j. n.), kdyby tedy šlo o nepříslušnost nezhojitelnou. V projednávaném případě jde totiž o nepříslušnost zhojitelnou.
Žaloba včas u nepříslušného soudu podaná odstoupena byla se spisy příslušnému sborovému soudu teprve po uplynutí propadné lhůty. Nepříslušnost okresního soudu byla vyslovena jen na námitku, ale jinak byla podle § 104 odst. 2 j. n. zhojitelna, protože kotvila toliko ve výši zažalované pohledávky (§ 49 č. 1 a § 51 odst. 1 j. n.). Dovolací soud sdílí právní posouzení odvolacího soudu, že obchodní soud v Praze stal se příslušným se všemi účinky, které zahájením rozepře u okresního soudu v M. vznikly, zejména také co do otázky včasného podání žaloby. Nelze tu sice mluviti o přerušení propadné lhůty, pro kterou předpisy o přerušení a stavení promlčení neplatí, nýbrž jen o jejím zachování v tom smyslu, že žalobce zákonné lhůtě dostál.
Účelem předpisu § 261 odst. 6 c. ř. s. právě bylo, aby odmítnutím žaloby pro nepříslušnost nebyly zmařeny účinky rozepře zahájené, aby nebyly ztraceny lhůty procesního nebo materielního práva, jimž žalobce musí dostáti, chtěl-li si nárok zachovati, nebo chtěl-li se včasně pomoci soudu dovolati (na př. lhůty promlčecí, propadné, lhůty k podání žaloby o spravení záznamu k žalobě za obnovu a pod.), a aby byla zužitkována práce, která u nepříslušného soudu byla již vykonána. Proto nařídil zákon výslovně, že zahájení rozepře nezruší se postoupením žaloby, že tedy účinky § 232 c. ř. s. zůstanou nedotknuty, což má za" následek, že k věci hledí se tak, jako by žaloba hned od původu byla bývala podána u příslušného soudu (srv. motivy k § 261 odst. 6 c. ř. s. ve znění novely ze dne 1. června 1914 č. 118 ř. z. a vysvětlivky ve výnosu min. sprav. ze dne 2. června 1914 č. 43 Věst. jakož i Neumann, str. 1047).
Ale i kdyby byl žalobce neučinil návrhu na postoupení žaloby po rozumu § 261 odst. 6 c. ř. s., nebyla by propadná lhůta § 34 zákona o obch. pom. zmeškána, protože žaloba byla podána včas u obou soudů v úvahu přicházejících, ale mezi těmito soudy vznikl záporný spor o příslušnost, který rozřešen byl podle § 47 j. n. ve prospěch příslušnosti obchodního soudu v Praze, u nějž nejprve žaloba byla podána, takže i z toho důvodu účinky podané žaloby ve příčině zachování propadné lhůty zůstaly nedotčeny.
Rekurs nemohl míti tedy úspěchu. Rozhodnutí nejv. soudu z 26. května 1925 R I 440/25.
Dr. Spurný.

Citace:

I. Postoupením spisů podle § 261 odst. 6 c. ř. s.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 6, s. 213-216.