Kdy možno uplatňovati nárok na náhradu škody podle § 46 úraz. zákona.Krajský soud v Jičíně zamítl žalobu F. В. o náhradu škody, způsobenou mu úrazem cestou domů z práce provozem automobilu, ježto úraz. pojišťovna uznala tento úraz za podnikový a následkem toho prý není žalovaný povinen ničeho doplatiti žalobci k tomu, co žalobce obdrží od úrazové pojišťovny. Vrch. z. s. v P. jako soud odvolací rozsudek tento dne 7. května 1923 potvrdil. K dovolaní žalobce zrušil nejv. soud rozsudky nižších soudů, rozepři vrátil prvnímu soudu a uložil mu, by o žalobě dále jednal a při novém rozhodnutí měl zřetel na útraty opravného řízení, a to z těchto důvodů: Otázka, vztahují-li se na žalobcův úraz předpisy o úrazovém pojišťování dělníků, byla konečně rozhodnuta usnesením správního výboru úraz. pojišťovny, kterým úraz byl prohlášen za úraz podnikový ve smyslu §u 1 úr. zák. z 28. prosince 1887 č. 1. ř. zák. ex 1888 a novely z 10. dubna 1919, č. 207 sb. z. a nař. Důsledkem tohoto usnesení, jež soudem přezkoumáno býti nemůže, jest, že žalobci vzešel proti úraz. pojišťovně nárok na odškodnění v míře úraz. zák. stanovené (§§ 1 a 6 úr. zák.), jež arci nedosahuje míry odškodnění příslušejícího žalobci podle všeobecných pravidel o náhradě škody, dále, že úr. pojišťovně přísluší postižní nárok proti žalovaným pro požitky, které žalobci z důvodu utrpěného úrazu vyplatila a vyplatí (§ 47 úr. zák.), takže žalobce sám může od žalovaných požadovat jenom obnos, o který odškodnění, příslušející mu podle všeobecných zákonných předpisů, přesahuje odškodnění, kterým jest mu povinna úrazová pojišťovna podle úr. zák. (47 úr. zák.). Pokud dovolatel popírá jakýkoliv vliv úraz. zák. na uplatňovaný nárok a tvrdí, že žalobci musí býti přisouzena plná náhrada podle předpisů automobilového zákona z 9. srpna 1908 č. 162 ř. z., jest ve zřejmém odporu s citovanými zákonnými předpisy, a nelze dovolání vyhověti. Nelze však přisvědčiti názoru nižších soudů, že první žalovaný I. E., jako veřejný společník firmy, v jejichž továrně žalobce byl při úrazu zaměstnán, není žalobci povinnen nic doplatiti k tomu, co žalobce obdrží od úrazové pojišťovny. Podle §u 46. úraz. zák. může pojištěnec, utrpěvší úraz, uplatňovati proti podnikateli jenom tehdy nárok na náhradu škody, nekryté odškodněním úrazové pojišťovny, když podnikatel zavinil úraz úmyslně, ale tento předpis vztahuje se na podnikatele pouze v jeho vlastnosti podnikatelské, totiž na, případy, když by podle všeobecných pravidel o náhradě škody ručil za úraz, poněvadž byl zaviněn jeho podnikem. Jenom proti těmto škodám jest podnikatel u dělnické pojišťovny pojištěn, a podle nebezpečí, s jakým jednotlivé podniky jsou spojeny, jsou stanoveny a odstupňovány i premie pojistné. Naproti tomu neplatí § 46 úr. zák. v případech, kde se úraz přihodil z příčin vnějších, mimo podnik ležících, kde tedy majitel podniku neručí za něj, protože jest majitelem podniku, nýbrž z příčin jiných, v tomto případě proto, že jest majitelem auta, způsobivšího úraz. Prohlášením úrazu za úraz podnikový bylo totiž podle §u 1 úr. zák. zjištěno jenom, že se úraz přihodil žalobci při konání práce, náležející k provozování podniku, což ku stanovení povinnosti úr. pojišťovny k náhradě stačí, ale zůstalo vyhrazeno soudnímu rozhodnutí, je-li úraz v příčinné souvislosti s podnikem také po stránce aktivní, byl-li totiž způsoben provozováním tohoto podniku či příhodou, ležící mimo podnik. Nelze upříti, že jest jistá logická nesrovnalost v tom, že za podnikové úrazy byly prohlášeny i úrazy, způsobené příhodami mimo podnik vzniklými, ale když se tak z důvodů sociálně politických již stalo, nemůže to být důvodem, aby odpovědnost podnikatele byla snížena na míru úr. zákonem určenou i tam, kde není s podnikem v žádné souvislosti a kde není také krytá premiemi, placenými úrazové (pojišťovně. Protože auto náleželo náhodou majiteli továrny a žalobce v okamžiku zranění konal náhodou tovární práci, nemůže býti důvodem, aby žalobce obdržel menší odškodnění za utrpěný úraz, než by obdržeti musil od kteréhokoliv jiného majitele automobilu, a není také důvodu, proč by měl první žalovaný svému dělníku platiti menší náhradu za automobilový úraz, nežli dělníku cizímu. Třebas byl první žalovaný provozovatelem podniku, v němž byl žalobce při úrazu právě činným, jest za úraz odpovědný nikoliv podle §u 46 úr. zák., nýbrž podle §u 47 úr. zák. a zákona automobilového, neboť jízda osobním autem, zavinivší úraz, nemá s provozováním podniku a zaměstnáním žalobcovým v podniku nic společného. Nejen druhý žalovaný, ale i první žalovaný jest povinen, nahraditi žalobci, oč obdržel a obdrží od úrazové pojišťovny méně, než mu podle automobilového zákona přísluší, jmenovitě bolestné a rozdíl v léčební a, invalidní rentě. Jelikož nižší soudy, vycházejíce z mylného názoru, že prvý žalovaný žalobci za úraz vůbec neručí, nejednaly o námitkách, vznesených ve věci samé, zůstalo řízení kusým, pročež byly podíle §u 510 c. ř. s. oba rozsudky zrušeny a rozepře vrácena prvnímu soudu k dalšímu jednání a novému rozhodnutí. První soud uvádí v důvodech, že kdyby i prvý žalovaný ručil za úraz podle §u 47. úr. zák., musila by žaloba ohledně požadované renty býti pro tentokráte zamítnuta, poněvadž úrazová pojišťovna ještě nevyměřila renty žalobcovy a proto se neví, jaký rozdíl může žalobce od žalovaného žádat. Nehledíc k tomu, že úrazová renta zatím snad již vyměřena byla, nemůže udaný důvod vésti k zamítnutí žaloby pro předčasnost, neboť nárok žalobcův jest již splatný a není zákonného předpisu, pro který by žalobce musil s jeho vymáháním čekati na vyměřené úrazová renty pojišťovnou. Nebude-li možno rozdíl mezi rentami žalobci příslušejícími podle všeobecných předpisů a podle úrazového zákona jinak zjistiti, bude to důvodem přerušení řízení podle §u 190 c. ř. s. až do rozhodnutí úrazové pojišťovny, žaloba z toho důvodu nemůže býti zamítnuta. To platí i ohledně druhého žalovaného Alfreda H. Jelikož dovolání bylo podáno také jménem tohoto žalovaného a navrhuje zrušení obou rozsudků v celém obsahu, bylo mu vyhověno u obou žalovaných a uznáno, jak uvedeno. Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 19. prosince 1923. Rv. I. 1098/23.