Uvaliti konkurs na pozůstalost, která byla odevzdána, není přípustným, třeba odevzdání nenabylo ještě právní moci.Návrhu, aby uvalen byl konkurs na pozůstalost, která byla dědicům odevzdána, bylo vyhověno, poněvadž odevzdání nestalo se ještě pravoplatným.Rekursní soud návrh zamítl.Nejvyšší soud revisnímu rekursu nevyhověl.Odůvodnění: Podle § 69 k. ř. jest prohlásiti konkurs na pozůstalosti také tehdy, jsou-li předluženy. Právní účinky prohlášení konkursu nastávají dnem vyhlášení ediktu na soudní desce (§ 2 odst. 1 k. ř.). Nezáleží tedy na tom, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu.Stěžovatelka neprávem se domnívá, že dokud odevzdání pozůstalosti nenabylo moci práva, nutno vždy ještě mluviti o »ležící pozůstalosti«.Odevzdáním pozůstalosti prohlašuje se řízení pozůstalostní skončeným (§ 819 obč. z.), jím nabývá dědic, jenž se k pozůstalosti přihlásil »právní držby« (§ 797 obč. zák.) a dědictví, byvši mu odevzdáno, stává se součástí jeho jmění.Odevzdání pozůstalosti děje se odevzdací listinou (§ 174 nesp. pat.) a uskutečňuje se se všemi účinky již doručením této listiny, aniž by se vyhledávalo její pravoplatnosti (tak již v rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 1926 R II 75/26 a R II 78/26 a býv. nejvyššího soudu ve Vídni G. U. 2184 a 8250).Edikt o prohlášení konkursu na pozůstalost Aloise K. byl vyhlášen na soudní desce krajského soudu dne 9. července 1926, pozůstalost byla však již dne 26. června 1926 odevzdána a odevzdací listina doručena dne 29. června 1926.Tehdy, kdy konkurs byl prohlášen, bylo již řízení pozůstalostní skončeno a jmění pozůstalostní splynulo s ostatním jměním dědiců.Neprávem tedy byl usnesením krajského soudu ze dne 9. července 1926 K 24/26-1 uvalen konkurs na pozůstalost a správně rozhodl rekursní soud, zamítnuv ke stížnosti dědiců zemřelého Aloise K. návrh na zavedení konkursního řízení.Poukazuje-li stěžovatelka ještě na to, že prý dědicové sami tím, že dne 10. srpna 1926 navrhli konvokaci věřitelů pozůstalostních, nejlépe dosvědčili, že se jedná o »ležící pozůstalost«, možno k tomu podotknouti, že návrh jejich nebyl již podle zákona přípustný (§ 813 obč. z.) a proto mu také usnesením okresního soudu ze dne 23. srpna 1926 D 367/25-31 nebylo vyhověno.Dovolací rekurs není z těchto důvodů opodstatněn a odpadá potřeba uvažovati ještě o dalších jeho vývodech.Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 18. září 1926 R II 202/26.Karel Jelínek.