Deportace ve Francii.

V posledních létech byla ve Francii deportace předmětem prudkých útoků denního i odborného tisku. Bylo si ztěžováno téměř souhlasně do nepřístojností spojených s výkonem tohoto opatření a konstatováno, že instituce nesplnila zdaleka úkolů výchovných a hospodářských, které od ní byly očekávány. (Právník 1925, str. 72.) I u nás je znám spis, jehož autorem je Albert Londres (Au bagne) a jenž vylíčil nedostatky deportace tak výmluvně, že vláda francouzská cestou nařizovací (18. září 1925) učinila opatření, aby byl zmírněn osud deportovaných, zejména jejich postavení po propuštění; nálada ve sněmovně mluvila pro úplné zrušení deportace a skutečně bylo dodávání odsouzenců na Guyanu prozatímně zastaveno. Leč komise zřízená při ministerstvu spravedlnosti uváživši, že zrušení deportace by způsobilo přeplnění domácích trestnic, že by zbavilo trestance dobrodiní práce pod živým nebem a konečně, že by pobyt propuštěných odsouzenců ve Francii ohrozil veřejnou bezpečnost, vypracovala návrh zákona, jenž otázku deportace řeší kompromisem. (Hugueney: Un projet de dispenses de transportation, Revue internationale de droit pénal 1925.) Osnova zmocňuje soudy upustiti od deportace, pokud nejde o odsouzence k doživotním nuceným pracem, ani o nepolepšitelné zločince, stíhané vypověděním. Upustí-li soud od deportace, uloží trest žaláře zostřený na počátku samovazbou trvající nejméně tři roky a doplněný dodatečným trestem, který se však vykoná jen tehdy, spáchá-li zločinec ve lhůtě pěti let po propuštění nový trestný čin. Podmínečné propuštění z trestu zastupujícího deportaci je vyloučeno.

Citace:

Deportace ve Francii. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 5, s. 199-200.