Za podmínek §u 2 zákona ze dne 17. října 1919 č. 562 Sb. z. a n. jest podmíněné odsouzení vyloučeno a jest nerozhodno, jakého druhu jest nový čin a z jakých pohnutek byl spáchán.

Nejvyšší soud vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v X., pokud jím bylo obžalovaný V. F. odsouzen pro přestupek podle §u 3 zákona ze dne 25. května 1883 č. 78 ř. z. podmíněně.
Z důvodů: Nalézací soud povolil obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu, přes to, že zjistil, že byl již dříve a to před spácháním trestného činu, který jest předmětem naříkaného rozsudku, odsouzen rozsudkem krajského soudu v X. ze dne 27. dubna 1923 pro zločin zpronevěry k žaláři na dobu 1 měsíce, podmíněně, se zkušební lhůtou dvouletou, při čemž bylo vysloveno, že skutek byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Budiž podotknuto, že se obžalovaný nového činu (přestupku § 3 zák. o maření exekuce), dopustil v létě 1923, tedy ve zkušební době právě cit. rozsudkem jemu uložené.
Nalézací soud má za to, že byl-li někdo odsouzen pro čin spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných podmíněně a dopustil- li se pak ve zkušební době nového činu, který nebyl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, jak tomu je v přítomném případě, že není vyloučeno nové podmíněné odsouzení, t. j. že nemá místa ustanovení §u 2 zákona o podmíněném odsouzení o vyloučení tohoto právního dobrodiní. Avšak pro tento náhled nalézacího soudu není v zákoně nejmenší opory. § 2 zákona ze dne 17. října 1919 č. 562 Sb. z. a nař. stanoví výslovně, že podmíněné odsouzení je vyloučeno, jestliže byl vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší 3 měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných. Poněvadž zákon v obou případech vylučuje podmíněné odsouzení naprosto, nerozeznávaje dále, jakého druhu je nový čin a z jakých pohnutek byl spáchán, jest okolnost zdůrazňovaná, že jde pouze o přestupek §u 3 zákona o maření exekuce a ne čin spáchaný z důvodů nízkých a nečestných, pro otázku přípustnosti podmíněného odsouzení zcela lhostejná. Druhý odstavec §u 2 cit. zák. stanoví, kdy omezení 1. odstavce neplatí, avšak v tomto případě není žádný z těchto předpokladů splněn. Z ustanovení obou těchto odstavců §u 2 jest zřejmo, že úmysl zákonodárcův směřoval k tomu, aby pachatel, který byl již dříve (než spáchal nový čin) odsouzen pro trestný čin spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných, mohl býti znovu podmíněně odsouzen teprve po uplynutí jisté minimální doby od posledního odsouzení, a to bez ohledu na to, jakého druhu je nový čin a z jakých pohnutek byl spáchán. V tomto případě obžalovaný, byv dřívějším rozsudkem odsouzen pro čin spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných podmíněně se zkušební lhůtou dvouletou, mohl by býti podle 2 odst. §u cit. zákona odsouzen podmíněně pro nový čin teprve po uplynutí 10 let, počínaje okamžikem, kdy bylo vysloveno, že se osvědčil resp. kdy byl trest vykonán, nebo pravoplatně prominut nebo jeho výkon promlčen. Poněvadž zde těchto předpokladů není, bylo podle zákona nové podmíněné odsouzení vyloučeno. První soud vycházeje z právně mylného výkladu překročil svým výrokem o podmíněném odsouzení své trestní oprávnění a zavinil tak zmatečnost podle č. 11 §u 281 tr. ř.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 25. června 1925 čj. Zm I 327/25-4.

Citace:

Za podmínek § 2 zákona ze dne 17. října 1919. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 1, s. 40-41.