Mezi československou republikou a rakouskou republikou není vzájemnosti co do účinku zahájení vyrovnávacího řízení. Příspěvek k §§ům 12, 28 odst. 2 a 63 vyrovn. řádu a 67 konk. řádu.

Proti vídeňské firmě byly v Praze vedeny různé exekuce. Poněvadž o jmění této firmy bylo vídeňským obchodním soudem zavedeno řízení vyrovnávací, požádal vídeňský soud exekuční soud v Praze, aby bylo zrušeno zpeněžovací řízení a aby až na další byla odložena účinnost práva zástavního podle §u 12 vyrovn. řádu, kterážto žádost byla vyvolána návrhem dlužnice, podaným u vídeňského obchodního soudu.
Soud exekuční dožádání vyhověl.
Soud rekursní změnil toto usnesení a zamítl žádost vídeňského obchodního soudu v úvaze, že ustanovení §u 12 vyrovn. řádu lze použíti podle zásad plynoucích z §u 63 vyrovn. řádu a z § 67 konk. řádu toliko na vyrovnávací řízení vedená v tuzemsku podle vyrovnávacího řádu zde platného, nikoli však na vyrovnávací řízení zahájená cizozemskými soudy podle vyrovnávacích řádů tam platných. Nejvyšší soud potvrdil toto rozhodnuti z těchto důvodů:
Ustanovení §u 28 vyr. ř. zásadně přiznává jen cizozemským věřitelům stejná práva jako věřitelům tuzemcům, pokud jest zaručena zásada vzájemnosti a pokud neobsahují jinaká ustanovení státní smlouvy, nebo vyhlášená vládní prohlášení.
Zde jde však o otázku, zda ustanovení §u 12 vyr. ř. o odložení účinnosti nabytých exekučních zástavních práv lze použíti i na jmění vyrovnávacího dlužníka, který jest rakouským státním příslušníkem a jehož jmění nalézá se v území československého státu, na které tuzemci nabyli soudních zástavních práv.
Otázka tato dosud nebyla upravena ani státními smlouvami, ani vládním prohlášením a ani výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 29. března 1919 č. 6336/19 (uveř. ve Věstníku 1919 č. 5) se touto otázkou neobírá.
Ježto vzešla pochybnost, zda rakouské soudy v obdobných případech odkládají ve smyslu §u 12 vyr. ř. — který předpis v Rakousku i Československu je doslovně stejný — účinnost soudních zástavních práv, nabytých na jmění československých vyrovnávacích dlužníků, nalézající se v Rakousku, věřiteli rakouskými a rozhodnutí nejvyššího soudu vídeňského ze dne 6. března 1923 č. j. Ob. II. 149/23 a ze dne 30. března 1923 č. j. Ob II. 181/23 (uveř. pod č. 48 a 61 ve svazku V. jím vydávaných rozhodnutí) vyzněla proti zásadě vzájemnosti, vyžádal si nejvyšší soud vyjádření ministerstva spravedlnosti v Praze, zda platí v této otázce zásada vzájemnosti.
Ministerstvo spravedlnosti pak zodpovědělo otázku, o kterou tu jde, prohlášením ze dne 18. prosince 1925 č. 53878/25 vydaným podle §u 28 odst. 2 vyr. ř. ze dne 10. prosince 1914 č. 337 ř. z. v ten způsob, že mezi československou republikou a rakouskou republikou není vzájemnosti co do účinku zahájení vyrovnávacího řízení v jednom z obou států pro území státu druhého.
Prohlášení toto jest podle § 28. odst. 2 vyr. ř. pro soudy závazné.
Není-li vzájemnost mezi oběma jmenovanými státy zaručena, bylo použíti práva retorse a jest proto napadené usnesení rekursního soudu, zamítající návrh, ve věci správným.
Mylný jest náhled v dovolacím rekursu hájený, že odložení exekučních zástavních práv podle §u 12 vyr. ř. bylo již vysloveno usnesením obchodního soudu ve Vídni ze dne 26. května 1925 č. j. Sa 181/25—408, ježto návrh vyrovnávací dlužnice (stěžovatelčin) výslovně zněl jen, aby byl dožádán okresní soud v Praze-Karlíně, aby vymáhající věřitelkou nabytá práva zástavní k její pohledávce za poddlužnicí prohlásil za zrušena a obchodní soud ve Vídni také v tom smyslu návrh vyřídil, aniž sám o odložení účinnosti nabytých exekučních zástavních práv rozhodl.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 1926 č. j. R I 902/25.

Citace:

Mezi československou republikou a rakouskou republikou. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 5, s. 189-190.