§ 1 zák. ze dne 25. května 1883 č. 78 ř. z. nepředpokládá úmysl zmařiti konkrétní exekuční akt. Věřitel požívá ochrany též po dobu mezi skončením jednoho a zahájením jiného druhu exekuce. Stačí, vzešla-li z činu dlužníkova taková přeměna jeho jmění; která působí věřiteli obtíže, třebaže celkový stav jmění se nestal pro věřitele nepříznivějším.

Nejvyšší soud zavrhl zmateční stížnost obžalovaného J. J. do rozsudku krajského soudu v Z. pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 1 zákona ze dna 25. května 1883 č. 78 ř. z. Z důvodů:
Stížnost namítá:
1. že skutková podstata §u 1 zákona o maření exekuce předpokládá úmysl zmařiti konkrétní akt exekuční a že takového v době postupu pohledávek zde nebylo;
2. že zbavení se majetkového předmětu není totožné s jeho zcizením za úplatu, má-li věřitel možnost, aby docílil uspokojení v úplatě, vstoupivší na místo předmětu, jehož se dlužník zbavil. Zákonnému předpokladů, že pachatelův úmysl směřuje k tomu by zúplna nebo částečně zmařil uspokojení věřitele, dlužno — jak plyne z další věty §u 1 zákona o maření exekuce »pokud není v tom trestného činu přísnějším trestem ohroženého« — rozuměti tak, že zlý úmysl musí se vyčerpati v pachatelově snaze, aby věřiteli nedostalo se uspokojení z určité části dlužníkova jmění, a omeziti se na zmaření exekuce do určité části tohoto jmění či na zmaření konkrétního úkonu exekučního. Při dále jdoucím úmyslu dlužníkově směřujícím k tomu, aby uspokojení věřitele bylo naprosto zmařeno a aby věřitelova pohledávka vůbec nebyla uspokojena, spadá jednání rázu §u l citovaného zákona naznačeného zpravidla pod přísnější hledisko §u 197, po případě §u 205 lit a) tr. z. Ochrana věřitele pak proti činům, jimiž maří dlužník konkrétní akt exekuce), to jest exekuci do určitého předmětu exekuci podléhajícího a tím uspokojení věřitele z dotyčné části dlužníkova jmění, není časově omezena na dobu, kdy exekuce jest v běhu, tedy na dobu po zahájení onoho druhu exekuce, o jehož maření jde. Naopak poskytuje zákon tuto ochranu věřiteli též po dobu exekuce hrozící, to jest už v době před zahájením konkrétního způsobu exekuce, pokud jen dlužník ví, že jest mu platiti v určité době a že k exekuci dojde, protože svému závazku včas dostáti nemůže nebo nechce. Tím spíše sluší věřiteli přiznati ochranu proti jednání naznačeného rázu pro dobu mezi skončením jednoho a zahájením jiného druhu exekuce. Proto nezáleží na tom, že až do doby postupu pohledávek byla zahájena a i již dokončena toliko exekuce mobilární. Rozhodným jest, že, stěžovatel v této době již věděl o své rozsudeční povinnosti k placeni a o tom, že věřitelka exekučně vymáhá pohledávky z rozsudku vyplývající.
Jinak než ustanovení §u 205 lit. a) tr. z., jemuž jest i zcizení některé součástky dlužníkova jmění toliko zvláštním druhém jednání jmění zmenšujícího, uvádí § 1 zákona o maření exekuce určité dluhy dlužníkových činů, dotýkajících se složek jeho jmění, aniž stanoví povšechný předpoklad, že činem nastalo zmenšení jmění а k uskutečnění zlého úmyslu v předchozím odstavci, vymezeného stačí, vzešla-li z činu dlužníkova taková přeměna jeho jmění, která způsobuje věřiteli obtíže, obzvláště průtahy ve vydobytí pohledávky, třebaže celkový stav jmění nestál se pro věřitele nepříznivějším, ale zůstal takovým, že uspokojení věřitele není naprosto zmařeno ani ztenčeno. Důsledkem toho nerozeznává § 1 zákona o maření exekuce ani, zda se dlužník majetkového předmětu zbavil za úplatu nebo bez úplaty (srovnej nález býv. zrušovacího soudu vídeňského č. 940 úř. sb. a materielie zákona).
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 19. září 1925 č. j. Zm I 329/25-4.

Citace:

§ 1 zák. ze dne 25. května 1883 č. 78 ř. z.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 6, s. 221-223.