Toliko takové náhrady škod, které způsobeny byly přímo zřizováním neb udržováním telegrafu, na nemovitostech, stanoví se po rozumu §§ 6 (2) a 9 (5) zák. č. 33 a 1922 Sb. z. a n. okresními soudy řízením nesporným, nedohodli-li se o nich účastníci.

Žalobce domáhal se žalobou na eráru (telegrafní správě) náhrady škody, která mu byla způsobena neopatrností zřízenců telegrafní správy při výměně telefonních drátů na jeho stodole připevněných, tedy při udržování telefonu a sice tím způsobem, že odpadky drátu nechali z neopatrnosti a nedbalosti své napadati do píce, uložené na půdě, čímž se stalo, že dobytek, tedy příslušenství jeho statku, byl poškozen, neboť několik kusů jeho tím zahynulo.
První soud rozhodl ve věci samé.
Soud odvolací rozsudek zrušil jako zmatečný, jelikož prý nárok spadá pod ustanovení § 6 odst. 2 zák. ze dne 27. ledna 1922 č. 33 sb., o jakých nárocích, nedojde-li k dohodě mezi telegrafní správou a poškozeným ve smyslu § 9 odst. 5 cit. zák. rozhoduje okresní soud v řízení nesporném (§ 9 prov. nař. z 1. února 1923 č. 21 sb.), neboť jde o příslušenství nemovitosti užívané za telegrafní cestu.
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu a nařídil, aby o odvolání rozhodl věcně. Odůvodnění:
S názorem odvolacího soudu nelze souhlasiti. Při řešení otázky přípustnosti pořadu práva, může a musí zůstati stranou, náleží-li žalobcova škoda ke škodám uvedeným v § 6 (2) zák. ze 27. ledna 1922 č. 33 sb., tolik je však jisto, že požadovaná náhrada není náhradou podle § 9 odst. 5, jejíž stanovení je vyhraženo okresním soudům v nesporném řízení. Ze souvislosti pátého odstavce § 9 s předcházejícími čtyřmi odstavci, které upravují řízení vynucující trpění telegrafních zařízení na dopravních cestách a cizích nemovitostech, plyne, že se tu náhradou rozumí odškodné příslušející vlastníkovi za to, že bylo jeho nemovitosti použito ku telegrafním účelům, tedy náhrada za majetkové újmy způsobené mu přímo a bezprostředně zřízením a udržováním telegrafu na jeho nemovitosti. Budou to zpravidla škody, které mohou již předem býti podle plánu zamýšleného zřízení telegrafu předvídány a podle § 9 (2) hlášeny.
Z materialií k tomuto zákonu, tisk č. 1096 a 3386, totiž z důvodových zpráv ústavně právních výborů senátu a poslanecké sněmovny, jest nade vši pochybnost patrno, že vzorem pro odkázání nároků odškodňovacích nařízení nesporné byla ustanovení vyvlastňovacího zákona ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. ž., dále §§ 13 až 15 zákona o státní podpoře soustavné elektrisace ze 22. července 1919 č. 488 Sb. z. a n., že zákon má tu na mysli jenom ony majetkové újmy, které má povolení užívacích práv na cizí nemovitosti pro zatíženého bezprostředně v zápětí a jež má podle § 15 zákona posléze zmíněného určiti na základě odhadu znalců již politický úřad současně s povolením užívacích práv, při čemž je však zatíženým vyhraženo právo, aby žádali za stanovení odškodného u místně příslušného okresního soudu řízením nesporným. Nárok uplatněný žalobcem v tomto sporu není nárokem na takovou náhradu a nehodí se po vzoru řízení vyvlastňovacího ku jednání v řízení nesporném jako doplňku předcházejícího řízení správního.
Jeho projednávání řízením nesporným bylo by také v rozporu s §em 2 č. 7 nesp. pat. z 9. srpna 1854 č. 208, ř. z., neboť nejde při něm pouze o zjištění sporné výše náhrady jejím odhadem, nýbrž o řešení skutkových a právních otázek, které zůstaly v předcházejícím správním řízení úplně stranou, týkají se i samého důvodu nároku a vyžadují nutně sporného jednání.
Proto byla rozepře odkázána odvolacím soudem neprávem ku projednání v řízení nesporném a muselo býti uznáno, jak se stalo.
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 11. listopadu 1925 R I 911/25. —er.

Citace:

Toliko takové náhrady škod, které způsobeny. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 7, s. 244-246.