Spory členů nemocenské pokladny proti pokladně z nároků postižných náleží řešiti rozhodčímu soudu.

Okresní soud v X. odmítl pro předmětnou nepříslušnost žalobu J. P. v Ch. proti Nemocenské pokladně soukromých úředníků a zřízenců v F. o náhradu 4470 Kč s přísl., zaplacených za léčení, ač léčení měla platiti jmenovaná pokladna.
Zemský soud v Р. k stížnosti žalobcově změnil usnesení prvého soudu a námitku předmětné nepříslušnosti soudu zamítl z těchto důvodů: Námitku předmětné nepříslušnosti odůvodňuje žalovaný tím, že podle § 53 stanov žalované strany jest pro spory mezi pojištěnými členy a mezi předsednictvem příslušný výhradně rozhodčí soud.
O předmětné nepříslušnosti lze mluviti jen tehdy, jedná-li se o to, který ze řádných soudů jest к rozhodování věci sporné příslušným. Zde však se jedná o nepříslušnost odůvodněnou v tom, že jest příslušným soud rozhodčí, nikoli soud řádný, a tu by šlo o námitku, nepřípustnosti pořadu práva; ta rovněž byla vznesena a bylo v první řadě touto námitkou se zabývati.
Avšak žádná z těchto námitek není opodstatněna.
Žalovaná strana jest zapsaná pokladna pomocná, které nebylo odňato osvědčení podle § 7 odst. 2. zák. ze 16. července 1892 č. 202 ř. z. (§ 11 č. 6 zák. ze 30. března 1888 č. 33 ř. z. ve znění čl. VII. zákona z 15. května 1919 č. 268 Sb. z. a nař.) a právem prvý soud shledal, že jde o pojištění rázu veřejnoprávního. Nutno proto stanovám žalované strany přikládati ráz veřejnoprávní.
Avšak žaloba jest opřena o to, že žalobce zaplatil za lékařské ošetřování sebe i členů své rodiny MUDru L. Ž. 4470 Kč a poněvadž byla povinna strana žalovaná náklad ten nésti podle stanov, domáhá se na ní náhrady těchto výloh.
Jde tedy o žalobu de in rem verso podle § 1042 obč. zák., na kterou nelze § 53 cit. stanov vztahovati, třeba se v něm uvádělo, že příslušnost rozhodčího soudu se vztahuje na spory mezi pojištěnými a mezi představenstvem vůbec, přece lze určitě souditi, že musí to býti spory, týkající se nároku, který vyplývá přímo ze znění stanov. První soud vzal ku pomoci ustanovení § 25 stanov, podle nichž člen, když mu bylo odepřeno vyplacení podpory, může se během 14 dnů ode dne doručení příslušného výměru odvolati k rozhodčímu soudu.
Avšak žalobce nedomáhá se podpory ve smyslu zmíněného ustanovení, nýbrž náhrady vynaloženého nákladu za léčení, takže ani poukaz na znění § 25 není případný.
Také znění § 41 zákona ze 30. března 1888 č. 33 ř. .z. jasně mluví o tom, že pro spory mezi pojištěnci a okresní pokladnou nemocenskou o nárocích na podporu příslušným jest výlučně rozhodčí soud této pokladny.
Touto zásadou jest zajisté ovládáno i znění §, 53 stanov a sluší za to míti, že nelze také na žaloby versionální § 53 stanov vztahovati.
Náhradní nárok podle § 1042 obč. zák. jest nárokem soukromoprávním a jest přikázán pravomoci řádných soudů i tehdy, když žalovaný závazek k nákladu jest rázu veřejnoprávního, jak všeobecně je uznáváno a lze jej podle § 1 j. n. uplatňovati jen před řádnými soudy (srov. rozh. Nejv. soudu v Brně z 20. února 1923 č. j. R II 31/23 č. 2305 Sb. nejv. soudu civ.).
Nejvyšší soud k dovolací stížnosti žalované pokladny usnesení prvého soudu obnovil z těchto důvodů:
S názorem rekursního soudu, že námitka nepříslušnosti dovolaného soudu není opodstatněna, ježto se v přítomném případě nejedná o spor podle § 53 stanov rozhodčímu soudu vyhrazený, protože nejde to nárok ze stanov plynoucí a podle uvedeného §u stanov jen takové spory příslušejí před rozhodčí soud, souhlasiti nelze.
Žalobce domáhá se na žalované pomocné nemocenské pokladně náhrady výloh, které za své a své rodiny léčení zaplatil lékaři a o nichž tvrdí, že je podle stanov měla zaplatiti žalovaná pokladna. Podle § 53 stanov příslušejí před rozhodčí soud spory mezi pojištěnými členy a představenstvem pokladny.
Jest pravda, že zažalovaný nárok jako nárok postižný (§§ 1036, 1037, 1042 obč. zák.) není bezprostřední nárok člena podle stanov, ale proto vyloučiti jej z příslušnosti z rozhodčího soudu podle § 53 stanov nelze.
Doslov § 53 stanov při své všeobecnosti zažalovaný nárok z příslušnosti rozhodčího soudu nikterak nevylučuje.
Ve stanovách § 15 a 16 jsou uvedeny případy, kde rovněž se nejedná o nároky přímo z členského poměru k pokladně vyplývající, jde tu také po případě jen o nároky postižné, a není pochybnosti, že v těchto případech je rozhodčí soud příslušný. Vzhledem tedy ke všeobecnému znění § 53 stanov a že, jak uvedeno, příslušnost rozhodčího soudu jen na spory přímo z členského poměru vyplývající omezena není, nutno příslušnost rozhodčího soudu uznati i pro přítomný spor a námitka nepříslušnosti dovolaného řádného soudu je opodstatněna. Sdíleti opačný názor rekursního soudu nelze ani proto, že by při platnosti tohoto názoru bylo možno ustanovení o rozhodčím soudu obcházeti. Pojištěnec, aby se vyhnul rozhodčímu soudu, zaplatil by, co platiti náleží pokladně, a zjednal by si tak příslušnosti řádného soudu. Tím byla by však smlouva jednostranně rušena a mařen účel ustanovení smlouvy o rozhodčím soudě.
Co se týče stanoviska žalobcova, že prý ustanovením stanov o rozhodčím soudě není vázán, protože mu nebyly stanovy doručeny a on o dotyčném jejich ustanovení nevěděl, jest jen tolik uvésti, že přistoupením za člena se podrobil stanovám a na něm bylo, aby si jejich znalost zjednal.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně ze 16. prosince 1925 č. j. R I 1018/25-1.
—t.

Citace:

Spory členů nemocenské pokladny. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 3, s. 122-124.