Mezinárodní právo trestní. Dr. Glos dotkl se ve článku »Z praxe mezinárodního práva trestního« v Právníku 1925, str. 653 n., otázek velmi časových. Ve Francii, kde řízení vydávací je zcela v rukou moci výkonné za pomoci státního zástupce, bez účasti soudu, byl podán senátorem Renoultem (1923) návrh zákona o vydávání zločinců, jenž byl minulého roku projednán komisí pařížské společnosti pro zákonodárná badání a v hlavních rysech schválen. Osnova, která by ovšem platila jen podpůrně, pokud není zvláštních ustanovení v mezinárodních smlouvách, mění dosavadní stav hlavně v tom směru, že přikazuje rozhodování o vydání obžalovací komoře, jejímž odmítavým usnesením je moc výkonná vázána. Otázkou se zabýval též Mezinárodní vězeňský sjezd roku 1925 v Londýně a vyslovil přesvědčení, že dosud nenadešel příznivý okamžik k ujednání všeobecné smlouvy o vydávání zločinců. Užší komise zřízená při Mezinárodní vězeňské komisi však pracuje na vzorné smlouvě, podle níž by mohly býti ujednávány jednotlivé smlouvy o vydávání. Pokud se týče vlastní mezinárodní trestní jurisdikce, jíž se dr. Glos též dotýká, dlužno rozeznávati boj proti t. zv. mezinárodním zločincům a mezinárodní trestní soudnictví v užším smyslu. Otázkou opatření proti t. zv. mezinárodním zločincům zabýval se loňský Mezinárodní vězeňský sjezd v Londýně a doporučil přímý styk mezi soudy i policejními: úřady různých států k urychlenému stihání určitých trestných činů. Stejně důležitá je otázka, má-li býti zřízen mezinárodní trestní soud a a jaká má býti jeho příslušnost. Problémem se zabývala komise právníků Společnosti národů vzhledem ku čl. 227 mírové smlouvy versaillské, byl předmětem jednání sjezdu »International Law Association« v Buenos-Aires r. 1922 a ve Štokholmu r. 1924. K rozřešení otázky snad přispěje letošní sjezd Mezinárodní společnosti pro trestní právo v Bruselu, jenž ji pojal též ve svůj program. U nás byla, opětně přetřásána denním tiskem u příležitosti pešťského případu padělání cizozemských platidel, aniž byla vždy patrná podstata problému a obtíže, které stoji v cestě jeho řešení. Zaslouží proto pozornosti článek prof. Kallaba (Trestní odpovědnost států) v Lidových novinách z 10. ledna t. r. Autor má za to, že diskuse o mezinárodním trestním soudnictví neměla proto výsledků, poněvadž se nerozeznávalo, jde-li o odpovědnost státu či jednotlivců a poněvadž činy, pro něž se mezinárodní trestní soudnictví navrhuje, mají příliš rozdílný ráz. Pokud jde o jednotlivce, není mezinárodním zájmem, aby byli trestáni mezinárodním soudem, nýbrž aby byli náležitě potrestáni. Je-li obava, že se tak nestane z důvodů politických, navrhují někteří, aby vinníci byli souzeni mezinárodním soudem, jenž by učinil zároveň potřebná opatření proti státu samému. Za dnešního stavu mohl by však stát, kterému by záleželo na beztrestnosti vinníků, mařiti a ztěžovati jejich stíhání mezinárodní jurisdikcí. Proto nezbude, leč aby se státy zavázaly stíhati činy mezinárodně nebezpečné a podřídily mezinárodnímu soudnictví spory o otázku, zda stát povinnosti dostál. Proti státu, který se provinil, bylo by zakročiti intensivními opatřeními hospodářskými podle vzoru úmluvy o mezinárodní úpravě pracovních poměrů.