Výrok hanobící republiku samu může býti přečinem podle §u 14 č. 5 zák. na ochranu republiky, nikoli však přestupkem podle §u 20 tohoto zákona. Podle §u 14 č. 5 zák. na ochranu republiky netřeba, aby hanobení vyvolalo u posluchačů nepřátelské smýšlení proti republice.Nejvyšší soud vyhověl zmatečuí stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Y., pokud jím byl obžalovaný C. R. uznán vinným přestupkem podle §u 20 odstavec druhý zákona ze dne 19. března 1923 čís. 50 Sb. z. a nař. v podstatě z těchto důvodů: Nalézací soud neshledal ve výroku obžalovaného přečinu podle §u 14 č. 5 zákona na ochr. rep., jak bylo žalováno, s odůvodněním, že výrok: »Já vám s ... na takovou republiku«, byl sice pronesen způsobem surovým a veřejně v nádražní kanceláři v Jablonném n./Orlící před zástupem 15—16 lidí, čekajících na vlak ve vedlejší místnosti, do níž vedlo z kanceláře otevřené okno, že však výrok ten nebyl způsobilý, snížiti vážnost republiky nebo ohroziti obecný mír v ní proto, že prý obecenstvo na nádraží přítomné po pronesení výroku bylo popuzeno a nepřátelsky zaujato proti obžalovanému a nikoliv proti republice. První soud shledal v citovaném výroku pouze skutkovou podstatu přestupku podle §u 20 č. 2 zák. na ochranu republiky s odůvodněním, že prý obžalovaný, maje urážlivý a hanobící úmysl proti republice, potupil svým výrokem její jméno, t. j. vyjádřil neúctu a nevážnost k republice jako činiteli nad nim postavenému. Toto odůvodnění vychází z právně mylného výkladu zákona ve dvojím směru: Především přehlíží, že závadný výrok, úmyslně hanobící republiku samu a nikoliv Pouze její jméno, může zakládati sice přečin podíle §u 14 č. 5 zák. na ochranu rep., nikoliv však přestupek podle §u 20, který zde vůbec nemůže přijíti v úvahu. Skutkovou podstatu přečinu podle § 14 č. 5 nelze pak vylučovati, jak mylně činí nalézací soud, proto, že závadný výrok nevyvolal u posluchačů nepřátelského smýšlení proti republice, stačit, že hrubý a nízký výrok obžalovaného, zlehčující republiku mohl snížiti její vážnost v očích přítomných - před nimiž ji obžalovaný hanobil — a této možnosti nelze vyloučiti, posuzuje-li se věc objektivně. Rozhodnutí nejvyššího soudu z 16. září 1925 čj. Zm I 391/25-4.