Exekuce k vynucení souhlasu k rozluce podpisem návrhu na povolení rozluky není přípustnou (§ 367 ex. ř.). Prohlášení souhlasu pokládati jest uplynutím ujednané roční lhůty za vydané a není návrh na zavedení řízení exekučního v zákonu vůbec odůvodněn.
Smírem zavázali se manželé V. a M. P—ovi, dohodnuvše se dobrovolně na rozvodu svého manželství, že po uplynutí roku dají souhlas k rozluce manželství a to pod následky exekuce.
Manžel V. P. domáhá se exekucí, aby manželka splnila tento závazek tím, že podepíše návrh na povolení rozluky a tím projeví souhlas s rozlukovu.
Soud prvé stolice povolil žádanou exekuci vzorcem čís. 327, uloživ manželce, aby žádost za rozluku spolupodepsala do 1. srpna 1926, jinak bude jí uložena k návrhu vymáhající strany pokuta 100 Kč event, vazba v trvání týdnu.
Stížnosti povinné soud rekursní vyhověl a změnou usnesení soudu prvé stolice zamítli žádost exekuční z těchto důvodů:
Podle § 1 č. 5. ex. ř. jsou exekučními tituly po rozumu exekučního řádu smíry, které o nárocích soukromoprávních byly učiněny před soudy civilními nebo trestními.
Ve smíru ze dne 14. dubna 1926. č. j. Nc I 312/25-4, zavázaly se pod exekucí obě strany, že po uplynulém roce dají souhlas k rozluce, a soud prvé stolice uvádí, že není důvodu, proč by nemohlo se státi proti ní vynucení souhlasu jejího, t. j. spolupodpisu žádosti, zdráhá-li se povinná strana nyní podepsati návrh na rozluku podle § 15 rozl. zák. přiložený k exekuční žádosti.
Soud rekursní nemůže s názorem prvého soudu souhlasili.
V daném případě jedná se o rozvázání manželské smlouvy, o právo osobní, nezadatelné, manžel nemůže se nikdy napřed zavázati, že až v budoucnosti, t. j. za rok, bude míti proti straně druhé odpor nepřekonatelný, zákonem ze dne 22. května 1919 č. 320 Sb. z. a nař. požadovaný, a nemůže se předem vzdáti svého práva, souhlas k rozluce za rok odepříti. Zákon z důvodů veřejných stanoví lhůtu deliberační, souhlas strany druhé není prázdnou formalitou, musí býti výkonem pravé vůle a svobodného rozhodnutí, nemůže býti vynucen a nelze jej dáti předem (srv. § 15 a 16 rozluk. zák.).
Ujednání, jímž jeden z manželů za úplatu předem se zavazuje, že dá souhlas k žádosti za rozluku, nesrovnává se s úmyslem zákona a s obecnými názory o slušnosti, obmezuje volný projev vůle v rozhodný čas. t. j. po roce od rozvodu, a jest proto podle § 879 obč. z. neplatným a bezúčinným.
Jest tudíž také smír výše uvedený, byť i ohledně nezletilých dětí vrchnoopatrovnicky byl schválen, neplatným (srov. § 45, 55, 56, 879 č. 1 obč. z., dále rozhodnutí nejv. soudu ze dne 26. 4. 1921 č. j. Rv II 18/21 č. 1033 sbírky a ze dne 27. 9. 1921 čj. R II 316/21 č. 1208 sb. z.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhající strany.
Důvody: Rekursní soud zamítl exekuční návrh právem, třebaže ne z důvodů plně přiléhavých. Jde tu o exekuci, aby bylo vydáno prohlášení vůle. Má-li povinný podle obsahu exekučního titulu vydati prohlášení vůle, pokládá se podle §u 367 ex. ř. prohlášení to již za vydané, jakmile rozsudek nabyl právní moci nebo jakmile jiný exekuční titul stejného obsahu opravňuje k návrhu na povolení exekuce, v projednávaném případě tudíž rok po ujednání smíru. Podle motivů (str. 235 mat. I. str. 587) k ex. ř. jsou v takových případech zvláštní donucovací opatření jako povolení a provedení exekuce zbytečná (srv. též Walker »Österreichisches Exekutionsrecht« str. 306). Je proto v případě, o nějž tu jde, prohlášení souhlasu pokládati uplynutím ujednané roční lhůty za vydané a není návrh na zavedení exekučního řízení v zákon vůbec odůvodněn. Jiná je ovšem otázka, zda prohlášení souhlasu, jež se stalo způsobem právě vylíčeným, vyhovuje předpokladům §§ 15. a 16. rozl. zák. Než otázku tu netřeba toho času řešiti, když jde jen o to, zda exekuční návrh, aby bylo vydáno prohlášení vůle, vyhovuje zákonu či nic.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 6. října 1926 č. j. R I 837/26.
Dr. Grešl.