Příspěvek k ustanovení §§ 372., 431., 440. všeob. zák. obč.

V právní záležitosti F. H. v Ž. proti C. P. v Ž. o uznání práva vlastnického žalobcova k části parcely a o odstranění plotu, zamítnul soud I. stolice.
Žalobní žádost, aby uznáno bylo právem, že žalovaný jest povinen vlastnické právo žalobcovo k části parcely čís. 1699, označené ve vytyčovacím nákresu ze dne 22. září 1914 písmenami a, k, i, h, a, v plošné výměře 15 m2 uznati a zdržeti se veškerého užívání části té, jakož i že žalovaný jest povinen odstraniti dřevěný tyčkový plot, pokud tento na uvedené části, tudíž na žalobcově parcele č. 1699 byl zřídil, a sice v délce 7 m. ve směru hraniční čáry mezi parcelami čís. 1697/1 s jedné strany a čís. 782 a 1697/13 se strany druhé a v délce 6 m. 60 cm. ve směru průčelí jeho domku čís. 35 — se zamítá. Skutkový děj:
Strany přednesly shodně, že knihovními i fysickými vlastníky parcel č. 1697 a 1699 v Ž. byla nejprve M. F., pak manželé T. a M. S. a po nich J. a D. S. Teprve v roce 1911 nastalo dělení a sice byla toho roku kupem z 25. ledna odprodána parc. č. 1697 žalovanému, a v roce 1913 kupem z 11. září, knihovně provedeným 13. září 1913, byla odprodána p. č. 1699 žalobci. Parcela č. 1697 byla rozdělena na stavební místa a na parcelu čís. 1699 hraničí jmenovitě též parcela č. 1697/1, kde se dostavuje právě nový dům, a pak parcela čís. 1697/13 zahrada, přiléhající na domek číslo 35 v Ž. Na podzim roku 1913 ohraničil žalovaný tuto zahrádku plotem a zabral z parcely číslo 1699 v jihozápadním rohu část ve výměře 15 m2, která tvoří nepravidelný čtyřúhelník, označený v nákrese číslo listu 3 písmenami a, k, i, h, a.
Z pozemkové knihy nebylo a není patrno, že hranice mezi parc. číslo 1697 a 1699 jest ve skutečnosti jiná, než jak jest uvedena v mapě pozemkové knihy.
Žalobce přednesl dále, že oné sporné plochy užívali jeho předchůdci vždy jako části parcel č. 1699 a že žalovaný mu spornou plochu zadržuje neprávem, a navrhl proto vydání rozsudku na odsouzení žalovaného k uznání žalobcova vlastnictví ku nesporné části, na zákaz užívání jí a k odstranění plotu, pokud spornou plochu ohraničuje a na parcele 1699 stojí. Žalovaný navrhl zamítnutí této žalobní žádosti a odsouzení odpůrce k náhradě útrat sporu. Namítl, že sporná plocha patřila ode vždy k parcele č. 1697, která tvořila pole a jako taková byla užívána. On ji jako pole koupil v těch mezích, jak ji jeho předchůdcové užívali, na základě parcelačního plánu, předloženého obecnímu úřadu v Ž., v němž jako hraniční bod byl uveden bod vzdálený od sporné plochy na jihozápad asi 2 m. 50 cm. Teprve on rozdělil parcelu tu na stavební místa.
K těmto námitkám uvedl žalobce, že hranice mezi oběma parcelami se stále měnila, poněvadž parcela číslo 1697 byla položena níže a bylo jí užíváno jako pole, a při tom bylo k tomuto poli od parcely číslo 1699 po částech přioráváno, respektive přikopáváno. Žalovaný koupil onu parcelu, která v kupní smlouvě se nazývá pozemkem, jako pozemek dle katastrálního čísla. O užívacích právech není ve smlouvě té žádné řeči. Předchůdkyně žalovaného J. Sch. v roce 1909 zažádala pouze o nivelaci parcely č. 1697, nikoliv o její parcelaci. O tuto zažádal teprve žalovaný sám v dubnu 1911 a teprve potom zažádala zase S. o rozdělení parcely číslo 1699. Žalovaný teprve po kupu z 25. ledna 1911 parcelaci také skutečně provedl. Žalovaný koupil tím kupem parcelu číslo 1697 ve výměře 34 á 51 m2. Tato výměra shoduje se naprosto s katastrální výměrou dotyčné parcely a žalovaný zahražením sporného rohu zabral další plochu 15 m2, která mu nijak nepříslušela. K tomu odpověděl žalovaný, že parcelace plochy číslo 1697 byla provedena k žádosti Sch. již v roce 1909, žalovaný sám o ni nežádal, nýbrž žádal jen o rozdělení na stavební místa. Na základě plánku připojeného ke kupu z 25. ledna 1911, kupoval pouze část parcely číslo 1699, nikoliv však parcelu č. 1697. Tuto koupil v těch mezích, pokud byla polem a pokud již do parcelace dle plánu obci r. 1909 předloženého byla pojata.
Jest nesprávno, že žalovaný používá jako parcely 1697 plochy, která má větší výměru než kterou má parcela ta dle katastru, neboť výměra té plochy, kterou on užívá, se s výměrou katastrální parcely číslo 1697 úplně shoduje.
Důvody rozhodovací:
Žalovaný připustil, že sporná plocha dle katastrální mapy tvoří součást parcely číslo 1699, a zůstává proto v ohledu faktickém sporno pouze, zdali tato plocha byla užívána jako součást parcely č. 1699 anebo jako součást parcely č. 1697, a dále, zdali přešla do faktické držby žalovaného.
V ohledu prvním jest míti na základě svědectví M. S. za prokázáno, že tam, kde jest nyní sporná plocha, bylo dříve pole a plochy té že jako pole bylo užíváno nejen manželi S., nýbrž i jejich předchůdci. Svědkem A. W. jest pak prokázáno, že sporná plocha ve skutečnosti v roce 1908 až 1910 tvořila součást parcely 1697.
V ohledu druhém jest prokázáno kupní smlouvou z 25. ledna 1911, že žalovanému byla prodána parcela č. 1697 v těch mezích, jak pozemku toho jeho předchůdci užívali. Svědek J. S. uvedl, že prodána byla parcela dolní podle parcelačního plánu. Z tohoto plánu jest pak patrno, že sporná plocha tehdy tvořila část parcely č. 1697. Tyto důkazy nezůstavují o tom pochybnosti, že strany při kupu chtěly na žalovaného převésti parcelu č. 1697 i s onou spornou plochou a odtud že žalobce dle parcelačního plánu, také se spornou plochou disponoval, t. j. na stavební místa ji rozdělil, — což je nesporno —, plyne, že ji převedl ve svou držbu.
Žalobce ostatně ani netvrdil, že sporná plocha byla převedena na něho a jemu že byla do fysické držby odevzdána a nenabídl o tom ani důkazů; snažil se pouze prokázati, že žalovaný ani spornou plochu nekoupil, ani fysické držby k ní nenabyl. Ve směru onom uvedl, že žalovaný koupil dle kupní smlouvy pouze parcelu č. 1697 dle katastru a mimo to dle snímku pozemkové mapy. Leč toto tvrzení není správné. V kupní smlouvě ze dne 25. ledna 1911 se mluví výslovně o tom, že S. prodávají onu parcelu s částí p. č. 1699 žalovanému, »jak sami ty pozemky drží a užívají, drželi a užívali, anebo držeti a užívati oprávněni byli«. O tom, že parcela ta se prodává dle katastru nebo dle snímku mapy pozemkové knihy, není ve smlouvě vůbec žádné řeči. Snímek sice přiložen byl, ale nikoliv ohledně parcely číslo 1697, nýbrž ohledně části parcely 1699, která tenkráte současně byla prodávána a koupena.
Žalobce uvedl dále, že nerozhodna jest okolnost, kupoval-li žalobce parcelu č. 1697 jako pole, poněvadž o tom v kupu není zmínky a tento jako písemná smlouva má v zápětí bezúčinnost ústní smlouvy předchozí (§ 887. ob. obč. zák.). Obsah této námitky žalovaného nebyl prokázán a jest proto namítka ta i s tvrzením odpůrcovým bezpředmětná, ač jinak na tento případ předpis §u 887. obč. zák. se nevztahuje.
Konečně uvedl žalobce, že parcela číslo 1697 v době kupu měla výměru 34 a 51 m2 dle katastru a že žalovaný připojením sporné plochy nabyl bezdůvodně 15 m2. Oproti tomu jest poukázati na výpověď svědka A. W., dle níž parcela čís. 1697 v těch mezích, jak ji užíval žalovaný, má právě onu výměru v katastru uvedenou, z čehož plyne, že žalovaný o oněch 15 m2 není obohacen. Tato diference vysvětluje se tím, že hranice neshoduje se též na konci jihovýchodním, kde zase dle katastru odpadá od parcely číslo 1697 určitá částka a připadá k parcele čís. 1699.
Z prokázaného skutkového děje a pak z děje nesporného vychází na jevo, že sporná plocha byla žalovanému prodána a odevzdána, kdežto na žalobce že bylo převedeno pouze knihovní vlastnictví ke sporné ploše té bez tradice. A tu nadchází právní otázka, má-li v takovém případě přednost držitel knihovní před držitelem fysickým.
Mimo to v našem případě nejedná se o celá tělesa knihovní, nýbrž pouze o část jednoho z nich. takže v případě vítězství té neb oné strany neztrácí se celé právo kupem nabyté, nýbrž nastává pouze vyloučení jeho ohledně určité části plochy. Proto nastává otázka další, zda pro takové části knihovních těles platí totéž, co platí pro knihovní tělesa celá.
Pokud jde o otázku první, jest míli za to, že naše právo vedle vlastnictví knihovního zná také vlastnictví naturální. V případě sporu jest pak lišiti, jde-li o rei vindicaci či o pouhou actio publiciana. V tomto případě platí předpisy §u 372. a násl. obč. zák., jmenovitě tedy předpis §u 374., dle kterého přísluší přednost držiteli fysickému při stejnosti titulu. V našem případě žalobce odvolal se k založení žalobního nároku pouze na fakt, že na základě kupu jest knihovním vlastníkem. Jde tedy o žalobu publiciánskou a důsledkem toho, že titul obou sporných stran jest stejný a že žalovaný jest fysickým držitelem, přísluší jemu přednost před žalobcem, který jako pouze knihovní držitel musí mu ustoupiti. Nemůže totiž býti o tom pochybnosti, že § 372. a násl. obč. zák. mají na mysli jen držbu fysickou, poněvadž okolnost, že někdo jest zapsán za vlastníka v pozemkové knize, nečiní jej držitelem fysickým, neboť jen zapsaný držitel nemá věc ve své fysické moci (§ 309. obč. zák.), nýbrž moc tu má toliko držitel fysický.
Tak tomu jest, jde-li o celé těleso knihovní a poněvadž zákon nečiní rozdílu, jest tomu zajisté tak i v tom případě, jde-li pouze o část knihovního tělesa, jako v případě našem.
Dle názoru druhého, jenž rovněž v teorii i praxi se uplatňuje, zakládá knihovní zápis i bez tradice pro nabyvatele ihned právo vlastnické, mimo určité případy, mezi něž však případ daný nepatří. Ale ani s tohoto právního stanoviska žalobní žádost nebyla by odůvodněna. Dle analogie §u 1500. obč. zák. nabývá knihovním zápisem nabyvatel vlastnictví neobmezeného, t. j. právy osob třetích nezatíženého, tedy i co do objemu nezkráceného jen tenkráte, byl-li v době nabytí bona fide, t. j. jen v tom případě, jestliže bez své viny při vynaložení obyčejné pozornosti (§ 1297. obč. zák.) neměl a nemohl míti vědomosti o právu obmezujícím, resp. v daném případě o tom, že část parcely byla připojena k jiné parcele. Průvodní řízení pak v tom směru ukázalo, že žalobce nebyl bona fide. Sám totiž přednesl, že parcela č. 1697 byla položena níže, že jí bylo užíváno jako pole a při tom že bylo k tomuto poli od parcely č. 1699 po částech přioráváno resp. přikopáváno. Důležitější ještě jest okolnost prokázaná místním ohledáním, že hraniční čára mezi oběma parcelami není vyznačena žádnými hranečníky nebo jinými známkami, nýbrž že v přírodě jest viditelný pouze stupeň ve svahu, který probíhá po celé délce hranice jižní a pak po jižní části hranice jihozápadní, a že tato hraniční čára jest od sporné plochy v rohu jihozápadním vzdálena 2 m. 50 cm. Konečně pak padá na váhu, že žalobci tyto poměry jako majiteli jiných sousedních pozemků musily býti známy, poněvadž byly vyznačeny v nákresu, na základě něhož jeho předchůdcové již v roce 1909 zažádali o nivelaci a parcelaci parcely číslo 1697 a poněvadž k dotyčné komisi i žalobce sám byl přizván, (důkaz spisy obecního úřadu v Ž. o parcelaci parcely číslo 1697.) Při obyčejné pozornosti mohl tedy žalobce seznati, že již v roce 1909 sporná plocha tvořila pole a že již tehdy v dotyčném nákresu byla úplně pojata do parcely číslo 1697. Když však žalobce všechny tyto okolnosti nechal při uzavírání kupu z 9. září 1913 nepovšimnuty, pak nemůže se dovolávati toho, že byl při tomto kupu ohledně rozsahu parcely č. 1699 bona fide. (Srovnej Till: Tabularbesitz und Tabularersitzung, Zentralblatt 1914.)
Z toho, co dosud uvedeno, plyne, že žalobní nárok není odůvodněn a bylo proto žalobní žádost zamítnouti.
Odvolání žalobcově soud II. stolice vyhověl a odsoudil žalovaného dle prosby žalobní.
Důvody rozhodovací:
Právem vytýká odvolatel rozsudku tomu nesprávné posouzení právní sporné záležitosti, neboť zaujal soudce prvý v daném případě stanovisko, že se jedná o žalobu z domnělého vlastnictví (activ in rem Publiciana), maje za to, že plocha ve výměře 15 m2 a označená v nákresu vytyčovacím ze dne 22. září 1914 písmenami a-k-i-h-a, o kterou běží, tvoří nesporně podle katastrální mapy součást parcely č. k. 1699, žalobci knihovně připsané, a že tudíž jest spornou toliko fakticky, stanovisko to, jež soudní dvůr jak soudce prvý za správné neuznal a sice na základě uvažování následujícího:
O žalobě publicianské knihovně zanešeného může být i podle jasného znění §§. 322. a 372. obč. zák. řeči jenom ve dvou případech: předně v případě držby knihovní vydržovací po rozumu § 1467. obč. zák. a §§. 61.—71. kn. zák. a pak (případ to Krainzův systém §. 245.) když žalobce, byv do knih zanešen tímto knihovním jednáním vlastníkem se nestal proto, jelikož předchůdce jeho práva vlastnického neměl a tedy ani na něho převésti nemohl. Že případ prvý tu není, o tom netřeba se dále šířiti a nutno pouze zkoumati případ druhý.
Pozemkové částice čís. k. 1697 a 1699 katastrální obce Ž. patřily dříve, totiž než žalobce a žalovaný jich nabyli, vždy obě týmže spolumajitelům, nejdříve manželům F., pak S. a pak D. a J. S., a od těchto koupil žalovaný částice k. č. 1697 a z částice 1699 dílec na vytyčovacím nákresu ze dne 22. září 1914 písmenami c-d-e-f-c označený v celkové výměře 34 a 51 m2 kupem ze dne 25. ledna 1911, žalobce pak kupem ze dne 11. září 1913 zbytek dřívější částice k. č. 1699 a týmže číslem označený a byla při koupi žalovaného do katastrální mapy zakreslena změna hranic obou těchto částic jenom potud, pokud šlo o oddělení zmíněného dílce (c-d-e-f-c) od částice k. č. 1699 a sloučení jeho s částicí k. č. 1697, ostatní však zůstalo jak po tomto, tak i po kupu pozdějším žalobcově tak, jak to bývalo dříve za časů jich předchůdců. I když se nyní uznává, že mapa katastrální má význam toliko deklarativní, musí se podle okolností právě zjištěných přece za to míti, že tehdy žalovaný nekoupil, jak tvrdí a jak soudce prvý vzal za zjištěno, též spornou část parcely k. č. 1699, poněvadž změna hranic takovému kupu odpovídající do katastrální mapy tenkráte nebyla zakreslena, o což by se — v případě opačném — jednak žalobce sám, jinak však též evidenční geometr zajisté byli starali a to tím spíše, když následkem koupě žalovaného již změna jiná zavdala příčiny pro opravu katastrální mapy a když, jak žalovaný tvrdí a jak též svědci v řízení stolice prvé vyslechnutí potvrdili, i hranice kulturní mezi oběma částicemi již dříve byly změněny. Nestalo-li se však tak, spokojil-li se žalovaný ve smlouvě kupní s tím, že koupil pozemek p. č. 1697, pak usuzovali nutno, že změna další, než mapa vykazuje, se tehdy skutečně nestala, že totiž žalovaný více než katastrální částice č. 1697 a dotyčný dílec částice č. 1699 nekoupil a nutí k tomuto úsudku nikoli pouze uvažování logické a konkrétní jako hořejší, nýbrž i úvaha právní a abstraktní, zřetel totiž na důvěru v knihu veřejnou, jejíž součástí jest mapa katastrální, a kterážto důvěra by byla měrou přímo nesnesitelnou otřesena, měla-li by se uznati možnost, nakládati pozemky bez ohledu na mapu. úvaze této nelze čeliti tím, že význam mapy jest pouze deklarativní, poněvadž i této její moci deklarativní musí z důvodů důvěry v knihu veřejnou býti co nejpřesněji šetřeno.
I kdyby však snad žalovaný přes to vše spornou plochu byl podle hranic přírodních částice č. k. 1697 koupil a z nedopatření a až po dnes opomenul změnu hranic tomu odpovídající a jemu známou nechali do mapy katastrální zakresliti, uspokojuje se pouhým vtělením práva svého vlastnického ku katastrální částici č. 1697 a k řečenému dílci částice č. 1699, pak pozbyl podle ustanovení §. 440. obč. zák. práva svého vlastnického naturálního v tom okamžiku, když žalobce byl do knih pozemkových zanešen jako vlastník katastrální částice č. 1699, spornou plochu v sobě zahrnující.
Oproti řešení takovému pozbývá namítka žalovaného, že koupil více než mapa vykazuje, svého základu. Odvolal-li se totiž žalovaný na to, že podle kupní smlouvy ze dne 25. ledna 1911 koupil mimo jiné částici k. č. 1697 tak, »jak předchůdcové pozemky ty drželi a užívali, aneb držeti a užívati byli oprávněni«, nutno opět zdůrazniti, že předchůdcové tito byli majiteli jak částice k. č. 1697, tak i částice č. k. 1699, tak že hranic skutečných mezí oněmi částicemi vůbec nebylo, nýbrž jedině na mapě katastrální, podle které význam oné věty kupní smlouvy, meze držby a oprávnění k držení, musí býti posouzen, nutno však dále zdůrazniti i to, že žalovaný částici č. k. 1697 a dotyčný dílec částice č. k. 1699 koupil a zaplatil podle katastrální výměry, jak ze zmíněné kupní smlouvy a ze snímku mapy katastrální jím předloženého plyne, v kterémžto snímku sporná plocha do částice k. č. 1697 pojata není. A odvolal-li se žalovaný pak ještě na to, že předchůdcové jeho sporné plochy užívali jako součásti parcely k. č. 1697, budiž krom právě řečeného připomenuto i to, že takovým užíváním, jelikož se stalo se strany majitelů obou částic, hranice jich změněny nebyly a býti nemohly, nýbrž že se změna taková za těchto poměrů vlastnických státi mohla jedině a výhradně opravou mapy.
Ze všeho toho plyne, že žalovaný neprokázal, že kupem ze dne 25. ledna 1911 spornou plochu nabyl, neb že při nejmenším právo svoje nabyté naturální zase, a to kupem žalobcovým ze dne 11. září 1913, pozbyl.
Zůstala proto plocha tato bud ve vlastnictví zmíněných předchůdců D. a J. S. jako součást parcely k. č. 1699 a převedli tito smlouvou ze dne 11. září 1913 na žalobce, jenž, což nesporno, tehdy celý zbytek dřívější částice č. 1699 a označený týmže číslem katastrálním koupil, plné právo vlastnické, bud nabyl žalobce plné právo toto vtělením svého vlastnictví do knih pozemkových a jeví se tudíž žaloba jeho žalobou z plného práva vlastnického, nikoli pouze domnělého, a sice žalobou negatorní utilis, poněvadž žalovaný si na předmětu práva toho rovněž právo vlastnické osobí a právo naše občanské žalobu negatorní výslovně uznává pouze v případech §. 523. obč. zák., §. 37. ex. ř. a §§. 61. a násl. kn. zák.
Při žalobě negatorní však odpadá, poněvadž žalobci náleží pouze, aby prokázal svoje vlastnictví a zasáhnutí do něho žalovaného, nutnost obírati se, jak soudce prvý činil otázkou bonae fidei žalobcovy, jíž ostatně nelze otřásti ani poukazem na parcelační plány, do nichž žalobce nápotomně nahlédnul, poněvadž tam hranice katastrání dotyčných částic zakresleny vůbec nejsou a pak z rozmanitostí tam vyznačených změn nějaká změna jich snadně ani usuzována býti nemůže, ani pak poukazem na nedostatek vyznačení hranic mezi oběma částicemi v případě a změny tam nastalé, poněvadž žalobce oproti tomu držeti se mohl, ba — a to právě pro onen nedostatek hranic přírodních a pro ony změny — držeti se musel mapy katastrální, na jejíž význam právě okolnost tato vrhá světlo pronikavé.
Vlastnictví svoje však prokázal žalobce úplně jak titulem, koupí ze dne 11. září 1913, tak i tradicí, vtělením koupě této do knih pozemkových (§ 431. obč. zák.), po případě bylo vlastnictví to podle pravidla §. 440. obč. zák. na jisto postaveno a jelikož porušení práva toho žalovaným jest nesporně zjištěno, jsou veškeré předpoklady, aby žalobě bylo vyhověno, dány. Dovolání žalovaného nejvyšší soudní dvůr nevyhověl. Důvody rozhodovací:
Přezkoumává-li se výrok soudu odvolacího na podkladě spisů procesních se stanoviska jedině uplatňovaného dovolacího důvodu nesprávného posouzení věci (č. 4. §u 503. c. ř. s.), je bezvadný. Avšak také myšlenkový postup rozhodovacích důvodů je v podstatných a rozhodných bodech případný i nedoznaly důvody ty vyvrácení vývody spisu dovolacího. Stačí proto poukázati k motivům naříkaného rozsudku a namítnouti proti výkladům dovolatelovým jen ještě toto:
Žalovaný je na omylu, má-li za to, že zákon ze dne 23. května 1883 č. 83 ř. z. mluví v jeho prospěch. V případě přítomném nestávalo podnětu k opravě hranic mezi pozemkovou parcelou č. 1697 a parcelou č. 1699 v Ž. ve smyslu §. 10. cit. zák. Hranice není v mapě zakreslena chybně následkem nějakého omylu, nýbrž vyšlo na jevo, že v době, kdy obě parcely byly ve vlastnictví těchže osob, byla neproduktivní část parcely č. 1699 ve výměře 15 plošných metrů povlovným odkopáváním a odoráváním zdělána a že se jí pak užívalo tak jako parcely č. 1697 za pole (§ 7. cit. zák.). Za tohoto stavu věci nebylo by bývalo, pokud obě parcely zapsány byly v téže knihovní vložce č. 427 pozemkové knihy v Ž. a pokud tedy byly stejně zatíženy, stávalo závady proti změně mapy z podnětu nastalé změny kultury, jestliže by bylo bývalo vyšetřeno, že změna ta je trvalá, resp. proti zakreslení jinak probíhající linie hraniční. Poněvadž se to však nestalo, může býti pro otázku vlastnictví, jakmile zmíněné obě parcely přešly koupí na různé osoby, směrodatná jedině a výhradně hranice katastrální, nepřistoupilo-li nic jiného.
Je zejména zcela lhostejno, praví-li spis dovolací, že sporná pozemková plocha — označená písmenami a, h, i, k v nárysu ze dne 22. září 1914 připojeném k žalobě — nebyla žalujícímu odevzdána prodávajícími (J. a D. S.) do fysického držení. Převod vlatsnictví věcí nemovitých děje se nikoli převodem držby, nýbrž vkladem jednání nabývacího v knihy veřejné (§ 431. ob. z. obč.). Že by smlouva ze dne 11. září 1913 uzavřená o koupi parcely čís. 1699 v Ž. mezi J. a D. S. na straně jedné a žalobcem na straně druhé a do knih pozemkových vložená obsahovala omezení co do objemu tohoto knihovního tělesa, žalovaný netvrdil. Že však strany vyjednávajíce o koupi odnášely se k jistému parcelačnímu plánu, z něhož prý vysvítá hranice tak, jak si jí přeje žalovaný, a že tento plán byl podkladem jejich dohody, nebo že bylo ujednáno, že má parcela č. 1699 býti prodána tak, jak vypadá v přírodě, — není zjištěno.
Poněvadž se soudce prvý pokládal za přesvědčena, že J. a D. S. chtěli prodati žalovanému kromě pozemkové parcely č. 1697, uvedené v trhové smlouvě ze dne 25. ledna 1911 jakožto příslušenství, zároveň spornou pozemkovou plochu v rozsahu 15 plošných metrů a že také žalovaný mel vůli s tím shodnou, a jelikož dále zjištění toto v řízení odvolacím změny nedoznalo, má se věc tak, že jeden a týž předmět kněh pozemkových byl vlastníky přenechán dvěma různým osobám.
Pak dlužno však za vlastníka pokládati toho — v případě přítomném žalobce, — kdo dříve zažádal za knihovní vklad (§ 440. ob. z. obč.). Na jeho bezelstnosti nesejde i mohou veškeré sem spadající úvahy a závěry spisu dovolacího zůstati bez povšimnutí, neboť řečené ustanovení zákona neposkytuje podnětu pro předpoklad, že shora zmíněný právní účinek nestává jen tehda, nevěděl-li nabyvatel vymohší si vklad o dřívějším přenechání téže věci osobě jiné. Proti svým auctores může míti žalovaný obligační nárok i nadále; proti věcné žalobě F. H. nemůže však nárok ten míti účinnosti.
Závěrům, jež soud odvolací vyvodil ze svého předpokladu, který uznati dlužno za správný, že totiž žalobce je vlastníkem pozemkové plochy označené v nárysu ze dne 22. září 1914 písmenami a, h, i, k, se revise zvláště neopírá. Bylo ji tedy zamítnouti.
(C. k. nejvyšší dvůr soudní, dne 2. března 1915, Rv III 36/15.)
A. K.

Citace:

Příspěvek k ustanovení §§ 372, 431, 440 všeob. zák. obč.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, s. 184-192.