I nájemní práva, jež nejsou zapsána do pozemkové knihy, nezanikají ihned v případě soudní vnucené dražby najaté věci; nájemce může i na dále vykonávati oprávnění, jemu dle nájemní smlouvy příslušící, avšak pouze do té doby, kdy při náležité výpovědi uplyne výpovědní lhůta. Pozbývají tudíž dražbou platnosti pouze ustanovení, jež se týkají trvání smlouvy, leč by smluvená doba končila dříve než příslušná výpovědní lhůta.

Žalobce V. T. ml. tvrdí, že jeho otec V. T. st. měl do konce roku 1912 najatý od svého syna L. T. a jeho manželky M. T. půllán č. 12 v S. a že mu (žalobci) postoupil tento nájem. L. T. a M. T. souhlasili s tímto postupem. Žalobce následkem toho obdělal na podzim 1911 a na jaře 1912 celý zmíněný půllán. Mezitím na půllán uvaleno vnucené dražební řízení, v němž vymáhajícímu věřiteli povolena vnucená správa půllánu, jež dnem dražby, t. j. 5. července 1912, přešla v prozatímní správu. Půllán vydražila žalovaná záložna, jež žalobci pachtu vůbec nevypověděla, ale hned dne 6. července 1916, jakož i ve dnech následujících dala prodati celou úrodu půllánu. Žalobce z této příčiny žádá náhradu škody. Žalovaná popřela trvání pachtovní smlouvy a vznesla též námitku věcné nepříslušnosti soudu, která byla nižšími soudy zamítnuta. Prvý soud uznal žalobní nárok v podstatě za oprávněný; pokud žalobci nebyl přisouzen celý zažalovaný obnos, stalo se tak z důvodů, jež nesouvisí s otázkou právní zde v úvahu přicházející.
Důvody processního soudu:
Ve věci samé došel soud k názoru, že žalobní nárok z větší části jest odůvodněn. Soud zjistil, že manželé Ladislav a Marie T. svůj půllán č. 12 v S. propachtovali V. T. st. až do konce roku 1912 a ten že pod týmiž podmínkami za svolení manželů L. a M. T. pacht postoupil žalobci. Žalobce dlužno tedy považovati za pachtýře půllánu č. 12 v S. Dle §u 1120. obč. zák. musí pachtýř v případě exekuční dražby vydražiteli ustoupiti, avšak teprve po dané zákonné výpovědi, a to bez ohledu na to, zdali pachtovní práva pachtýřova do veřejných knih zanesena jsou čili nic, zdali vydražitel před příklepem o pachtovním poměru věděl a zdali dražební podmínky o pachtovním poměru se zmiňují. Ježto žalovaná záložna jako vydražitelka 1/2lánu pachtovní smlouvu nevypověděla, trvá tato smlouva do konce roku 1912 dále a náležely žalobci veškery užitky z 1/2lánu bez ohledu na to, zdali při odhadu nemovitosti na úrodu zřetel vzat byl čili nic. Když žalovaná záložna úrodu 1/2lánu prodala a kupní ceny si vyplatiti dala, poškodila žalobce a jest dle §. 1331. obč. zák. povinna, žalobci učiněnou škodu nahraditi. Dle mínění soudu nebyla však žalobci škoda způsobena úmyslně neb hrubým nedopatřením. Jest tedy dle §. 1332. obč. zák. žalovaná povinna nahraditi škodu pouze dle obecné ceny, zvláště nemá žalobce nároku na ušlý zisk.
Odvolací stolice vyhověla odvolání žalované, změnila rozsudek prvého soudu a zamítla úplně žalobu, jednak z důvodů dole uvedených, jednak proto, že se žalobce nároku žalobního vzdal.
Z důvodů druhé stolice:
Ve věci samé žalovaná strana soudu 1. stolice právem vytýká, že věc právně mylně posuzuje. Především se neshoduje se zákonem právní názor soudu 1. stolice, že pachtýř musí ustoupiti vydražiteli teprve po zákonné výpovědi i tehdy, nejsou-li práva pachtýřova do veřejných knih zanesena. Pachtovní smlouvou, do pozemkových knih nezanesenou, zakládají se pouze osobní práva mezi pachtýřem a propachtovatelem. Vstoupí-li v tomto případě na místo propachtovatele majitel nový, nezmění se sice osobní práva pachtýřova k dřívějšímu majiteli, ale oproti novému majiteli by pachtýř žádných práv neměl, poněvadž s ním není v žádném právním poměru. Pro dobrovolný prodej obmezuje § 1120. obč. zák. právní účinky zcizení ustanovením, že pachtýř, jehož práva do knih zanesena nejsou, má právo na řádnou výpověď. Je-li však pachtovní smlouva do knih zanesena, stane se pachtovní právo právem věcným (§ 443. obč. z.) a tím by bylo pro vydražitele závazným v té míře, jako jiná knihovní práva. Aby tento právní účinek při vnuceném soudním prodeji byl vyloučen, ustanovuje § 1121. obč. zák., že při vnuceném soudním prodeji pachtýř vydražiteli i tehdy ustoupiti musí, jsou-li pachtovní práva v pozemkové knize zanesena. Nejsou-li knihovně zanesena, zůstává při pravidle, že jako pouhá osobní práva pachtýřova pro vydražitele nejsou závazna. Neboť dle předpisů exekučního řádu o dražebním a rozvrhovém řízení vstupuje vydražitel v právní poměr jen s dlužníkem a s osobami, majícími k vydražené nemovitosti věcná práva. On přejímá podle §§. 146. odst. 3., 150. a 152. ex. ř. toliko knihovní břemena podle ustanovení dražebních podmínek. Srovnale s těmito předpisy obsahují také §§ 150. a 227. ex. ř. jen ustanovení o tom, jak nakládati jest při exekuční dražbě s pachtovními právy do knih zanesenými. Jelikož pachtovní práva žalobcova do pozemkových knih zanesena nejsou, tedy žalobci jen osobní právo proti dřívějšímu majiteli propachtované usedlosti, nikoli věcné právo na nemovitost samu poskytují, nemohou na práva žalované, zejména na její právo na užívání vydražené nemovitosti, jehož podle §. 156. ex. ř. příklepem nabyla, míti žádného právního účinku, z čehož vyplývá, že žalobce žalované i bez výpovědi ustoupiti byl povinen. Tím pozbývá uplatňovaný náhradní nárok zákonného podkladu.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobcovu a zrušil odvolací rozsudek neshledav — mimochodem podotčeno — takového jednání žalobcova, z něhož by se dalo souditi, že se vzdal svého nároku. Jinak zní
Odůvodnění:
Odvolací soud vycházel, prohlásiv žalobu v plném rozsahu za neodůvodněnu, v první řadě z právního názoru, že práva nájemní, která nejsou zapsána v knize pozemkové, ihned zanikají v případě soudní vnucené dražby najaté věci. O této otázce prý nepojednávají výslovně předpisy §§. 1120. a 1121. obč. zák. a nutno prý tudíž zůstati při pravidle, že pouze osobní nároky nájemcovy vydražitele neváží, poněvadž tento jest povinen dle dražebních podmínek převzíti pouze věcná práva na věci váznoucí, a příklepem nabyl práva na užívání věci v dražbě prodané. Právem uplatňuje naproti tomu dovolání dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Obecný zákonník občanský nepřevzal v úplné čistotě zásady práva římského, že koupě ruší nájem, nýbrž volil střední cestu mezi touto zásadou a zásadou práva německého »nájem jest účinnější než koupě«, přiznav nájemci právo, aby i na dále vykonával oprávnění, příslušící mu dle smlouvy nájemní, avšak pouze do doby, kdy při náležité výpovědi uplyne výpovědní lhůta. Pozbývají tudíž platnosti pouze ustanovení, která se vztahují na trvání smlouvy, a s ním souvisí, leč by smluvená doba končila dříve, než příslušná výpovědní lhůta. Že tato úprava jest zásadní a má platiti jak při dobrovolném prodeji, tak také při vnucené dražbě najaté věci, vyplývá jasně z dějin vzniku citovaných §§. Zákonodárným důvodem byl dle protokolů (Ofner, Materialie II., str. 314) důvod slušnosti. »Nájemníci, kteří by dle předpisu přítomného §u (prvotní osnova III., § 253.) musili na místě vyprázdniti byty novému vlastníku, neměli býti přivedeni do smutného stavu, že by nenašli nutného přístřeší.« Nelze neuznati, že tato myšlenka slušnosti jest rázu naprosto platného, a že dlužno jí stejně dbáti, ať již se jedná o nájem či pacht, o dobrovolný či vnucený prodej. Také to bylo vyjádřeno při poradě zákonodárné komise potud, že zpravodaj v. Zeiller podotkl přívěskem ku přijatému svému návrhu, že osnova mluví pouze o dobrovolném zcizení, že však zajisté totéž musí platiti také o nutném, soudním zcizení. Znění textu §u 1121. obč. zák. nesmí tudíž mýliti, poněvadž ustanovení tohoto §u mělo jiný účel, totiž »ochranu proti svévolným dlužníkům, kteří za nepatrné odbytné nechají na mnoho let zaznamenati nájem nebo pacht jako pozemkovou služebnost.« Ze shora řečeného vyplývá, že žalobce, byl-li nájemcem, byl oprávněn vykonávati svá pachtovní práva po dobu shora naznačenou. Poněvadž žalovaná netvrdila, že zde platily zvláštní předpisy nebo místní obyčej, dle něhož by se byla lhůta výpovědní ukončila dříve, než mohly býti plodiny žalobcem zaseté řádně sklizeny, dopustila se žalovaná tím, že žeň prodala a tím zbavila žalobce držby pachtu, bezprávného jednání, a jest zavázána nahraditi škodu tím způsobenou.
Dovolací soud není však s to, rozhodnouti ve věci samé, poněvadž žalovaná uplatnila proti zjištěním procesního soudu jako odvolací důvody, že byly důkazy nesprávně oceněny a že bylo řízení u prvního soudu vadné. Odvolací soud nevyřídil se svého stanoviska ani těchto odvolacích důvodů, aniž také jinak odvolání obou stran, pročež bylo nutno dle §. 510. odst. 1. c. ř. s. zrušiti naříkaný rozsudek a odkázati věc na odvolací soud k opětnému projednání a rozhodnutí.
(Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 27. června 1916, č. j. Rv III 99/16|1.)
F. B.

Citace:

I nájemní práva, jež nejsou zapsána do pozemkové knihy, nezanikají ihned v případě soudní vnucené dražby najaté věci.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 7, s. 326-329.