Agent na provisi nemá — nevyhradil-li si to smlouvou — dle zákona nároku na složení účtu principálem a předložení jeho obchodních knih k nahlédnutí.

Dle tvrzení žaloby svěřeno žalovanou firmou žalobci jako agentu zastupování v okresích vídeňských a slíbena mu určitá provise ze všech zde přímo neb nepřímo uzavřených obchodů. Žalobce obdržel sice od firmy výtahy o provisích, jež prý však nejsou úplny a správny. Žádá tedy sporem o odsouzení žalované ke složení účtů za předložení obchodních knih.
Prvá stolice zamítla žalobu z těchto důvodů: Žalobce jest jednatelem žalované firmy na vídeňském trhu. K uplatnění svých domněle zkrácených provisních nároků žádá od žalované firmy složení účtů za předložení obchodních knih. Tato žalobní prosba jest pochybena. Jednatelé nejsou sice ve služebním poměru k obchodnímu domu, zajisté však v poměru smluvním. Jsou kupci, a z této jejich vlastnosti plyne jejich nárok na provisi (čl. 290. obch. zák.). K uplatnění tohoto nároku přísluší jednateli: a) edice obchodních knih jeho odpůrce dle čl. 37. obch. zák., je-li s to uvésti tou měrou určitý obsah knih těch, že tento údaj ospravedlňuje kontumační následky dle čl. 37. obch. zák.; b) může dle všeobecného pravidla (§ 303. c. ř. s.) vésti důkaz obchodními knihami odpůrcovými, musí však tvrditi určité skutečnosti, jež mají býti knihami dokázány, a zároveň pokud možno přesně uvésti obsah určitého zápisu do knih těch (§§ 303., 277. c. ř. s.); c) předložil-li obchodní závod jednateli knihovní výtahy o jeho činnosti a má-li on pochybnost o správnosti neb úplnosti výtahů, může dle obdoby §§. 10. posl. odst. a 14. odst. 2. zák. o obch. pom. žádati o předložení a nahlédnutí do knih. Obdoba citovaných ustanovení zákona o obchodních pomocnících jest zde dovolena, ježto v uvedeném zákoně jsou upraveny právní poměry obchodního pomocníka k principálovi, tedy poměry příbuzné s poměry jednatele k obchodnímu závodu. Další právo k uplatnění provisních nároků jednateli nepřísluší. Dle německého práva může dokonce žádati pouze sdělení knihovního výtahu. Nárok na složení účtů jest pochyben a neodůvodněn. Žalobce neopírá tento nárok o úmluvu a v zákoně samém nemá nárok ten žádného podkladu, poněvadž neběží o právní poměr, při němž zákon složení účtů předpisuje (§§ 837., 1012., 1039., 1198. obč. zák.).
Druhá stolice potvrdila rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Pokud zákon dává někomu právo na složení účtů, vyložil prvý soud správně a poukazuje se proto na dotyčné vývody naříkaného rozsudku. Žalobce pokouší se teď vyvozovati své právo na složení účtů z předpisů zákona o obchodních pomocnících. Vzhledem k tomu, že jak u obchodního pomocníka, tak i u okresního zástupce nějakého závodu bez vlastnosti obchodního pomocníka jest obrat zboží základem provisního nároku, oba jsou odkázáni na příslušné údaje šéfovy, v tomto případě pak to, co zákon o obchodních pomocnících stanoví ohledně obchodního pomocníka v §. 10. odst. 3. a 4., bylo v poměru mezi stranami sporu smluvně stanoveno, lze předpis §u 10. zák. o obch. pom. dle §. 7. obč. zák. prohlásiti obdobně za použitelný. Leč ani toto ustanovení nedává žalobci práva na skutečné složení účtů, k němuž žalobní prosba směřuje. Ovšem vyplývá z odvolacího spisu žalobcova, že pod kladením účtů rozumí sdělení knihovního výtahu. Jest však na bíledni, že složení účtů a vydání knihovního výtahu nejsou totožnými úkony. Chtěl-li žalobce míti knihovní výtah, byl by musil svou žalobní prosbu příslušně formulovati. Než i kdyby se mohlo míti za to, že intencí žalobní prosby bylo poskytnutí knihovního výtahu, jest žaloba neodůvodněna, poněvadž žalovaná firma žalobci knihovní výtahy dle doznání zaslala. Žalobce tvrdí ovšem, že tyto výtahy jsou neúplné, poněvadž do nich nebyly pojaty »přímé« obchody a dodávky pro vojsko. Jelikož však neúčtované provise jsou mezi oběma stranami sporny, nelze po žalované firmě žádati, aby takové sporné provise pojala do knihovního výtahu, poněvadž by takto sobě samé prejudikovala. Domnívá-li se žalobce, že knihovní výtahy, jemu zaslané, nejsou úplny, má další provisi jemu domněle příslušící zákonným způsobem uplatňovati, uveda příslušné obchody a důkazy o nich, jako které by mohly přijíti v úvahu dle čl. 37. obch. zák., a §. 303. c. ř. s. obchodní knihy žalované. Žalobci nepřísluší však ani samostatné právo na předložení knih. V §. 10. zák. o obch. pom. zmíněné předložení obchodních knih týká se pouze předložení knih v zahájeném již sporu za účelem důkazu zcela určité, ale popřené okolnosti. Jiných norem, jež by obsahovaly hmotněprávní ustanovení o předložení knih, není. Ustanovení §u 14. odst. 2. zák. o obch. pom. nemůže žalobce pro sebe použíti, ježto jeho úplata nespočívá v podíle na zisku a pouze za tohoto předpokladu jest zástupci zákonem zaručeno nahlédnutí do knih.
Nejvyšší soud dovolání nevyhověl.
Důvody:
Žalobní prosba zní na složení účtů za předložení obchodních knih. Že žalobci nepřísluší nárok na složení účtů, dovodil správně odvolací soud v souhlase s prvým soudem a jest dovolatele na to odkázati. Dovolatel musí ostatně sám připustiti, že by mu za účelem ochrany jeho práv stačil úplný a spolehlivý knihovní výtah o všech přímých obchodech. To zahrnuje v sobě další doznání, že by tedy složení účtů žalovanou bylo zbytečnou formalitou, poněvadž se
21 přece ve skutečnosti nežádá složení účtů, t. j. sestavení příjmů a výdajů, nýbrž pouhé oznámení přímo uzavřených obchodů. Aby se z těchto obchodů mohla vyšetřiti smluvená provise, netřeba žádného složení účtů, neboť výše provise plyne pak z obsahu uzavřených obchodů sama sebou. Složení účtů neposkytovalo by žalobci ani žádoucích výhod, poněvadž by tím žalovaná nebyla nucena, by pořídila účet spolehlivěji a zevrubněji, nežli se to stalo právě při sdělání knihovních výtahů. V tomto směru uvádí žalobce, že výtahy byly nesprávny a neúplny, takže nepostačovaly pro jeho účely. Oproti složenému účtu nebyla by však jeho právní situace zlepšena, ježto, setrvala-li by žalovaná na svém dřívějším stanovisku, byly by i zde nevyhnutelny výtky účtu co do jeho neúplnosti. Zbývá jen ještě úvaha, přísluší-li žalobci jím rovněž požadované hmotné právo na předložení obchodních knih a nahlédnutí do nich. Toto nahlédnutí mělo by zajisté případně pro zabezpečení jeho práva velmi důležitý význam. Leč vyhovění vznesené prosbě překáží závažné pochybnosti. Žalobce, který není obchodním pomocníkem, nemůže se v tomto směru odvolávati na žádný zákonný předpis. Zvláštního předpisu §u 14. odst. 2. zák. o obch. pom., dle něhož osoba služebná, jejíž úplata záleží úplně neb z části v podíle na zisku, může žádati nahlédnutí do knih, nelze zde použíti, poněvadž žalobce není zřízencem žalované. Pokud jiné osoby mohou použíti obchodních knih kupce, jest přesně předepsáno v čl. 37.—40. obch. zák., resp. v §§ 19. a 20. uvoz. zák. k obch. zák. Čl. 37.—40. obch. zák. nepřichází zde v úvahu, ježto čl. 37.—39. jednají o předložení knih ve sporu, a případu čl. 40. obch. zák., který se týká záležitostí společenství majetku a rozdělení společnosti, zde není. Nelze též přezírati, že nahlédnutím do obchodních knih majitele obchodu mohlo by býti ohroženo jeho obchodní tajemství. Aby vyhledal správná konta zákazníků, týkající se jeho provisního okresu, musil by žalobce nahlédnouti do všech seznamů faktur, jakož i do všech zákaznických položek, jelikož právě zde hledá zákazníky bydlící v okrese jím zastoupeném. Jest na bíledni, že by se takto důležitá obchodní tajemství, především celý kruh zákazníků majitele firmy, staly přístupnými jeho dřívějšímu jednateli na provisi, který případně může vystoupiti jako jeho konkurent. Nelze také tvrditi, že by to povaha tohoto právního poměru přinášela sebou, že předložení obchodních knih jest k ochraně práv jednatelových nezbytně nutno. Případný poukaz na ustanovení §u 902. obč. zák., že jednatel má právo na splnění smlouvy, t. j. zaplacení své celé provise, a že by se mu odepřením nahlédnutí do obchodních knih pána závodu znemožnilo toto právo uplatňovati, není, pokud se týče poslední věty, správný. Ve sporu zájmů majitele firmy, hájícího svých obchodních tajemství, a jeho jednatele, domáhájícího se kontroly správnosti a úplnosti daných mu výtahů z knih a o provisích, dlužno v nedostatku zákonného předpisu ve příčině nahlédnutí do knih přenechati jednateli, aby svou smlouvu s pánem obchodu uzavřenou opatřil takovými zárukami, jež by mu umožnily, aby dle svého přání obchody jeho se týkající kontroloval i obchodními knihami majitele závodu. To se v daném případě nestalo. Nárok jednatele k provisi oprávněného neopírá se tedy ani o smlouvu, ani o zákon; před zákonnou úpravou tohoto práva nemůže býti chráněn extensivním výkladem zákona. Pokud mu při uplatňování jeho nároku na provisi ve sporu jsou po ruce procesuální pomůcky, tedy i pomocný prostředek předložení knih, nenáleží tu na přetřes uváděti.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 5. září 1916, č. j. Rv II 449/16|1.)
Pozn. zasíl. O otázce: »Má-li agent na provisi právo nahlížeti do obchodních knih principálových« přednášel dle »Zpráv« z roku 1910 na týdenní schůzi Právnické Jednoty ze dne 12. května 1910 p. vrchní soudní rada Boubela, který k otázce přisvědčil.
—i—

Citace:

Agent na provisi nemá — nevyhradil-li si to smlouvou — dle zákona nároku na složení účtu.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 7, s. 330-333.