O vedlejším zaměstnání jisté osoby může býti řeči jen tenkráte, má-li táž osoba ještě jiné zaměstnání, jež lze kvalifikovati jako zaměstnání hlavní. Není však v zákoně opory pro výklad, že by toto hlavní zaměstnání musilo býti zaměstnáním výdělečným. Paragraf 1 nem. zák. a rovněž § 17 zákona o právních poměrech domovníků mluví prostě o zaměstnání vedlejším, nikoli o výdělečném zaměstnání vedlejším jako protikladu hlavního výdělečného zaměstnání. Přihlédne-li se k tomu, že zákonodárce v jiných zákonech, na př. v pensijním zákoně z 5. února 1920, č. 89, v § 2, č. 2 a § 3, odst. 6, staví proti vedlejšímu zaměstnání výslovně »hlavní výdělečné zaměstnání«, v nemocenském zákoně toho však opominul, nelze shledati, že by názor žalovaného úřadu, jako by se mohlo mluviti o zaměstnání vedlejším podle § 1 nem. zák. jen tehdy, je-li tu ještě jiné výdělečné zaměstnání (hlavní zaměstnání), měl v zákoně opory. (Nález nejv. správního soudu z 10. března 1925, č. 4847/25.)